Rok 2018 byl prostě úžasný

Celý rok 2018 měl tolik podob a odstínů, že když se na jeho konci ohlédnu, usmívám se a vidím jednu oslnivou mnohabarevnou cestu.

• Ne vždy šla krásnou krajinou.
• Ne vždy jsem po ní kráčela s písničkou a úsměvem na rtech. Kdepak.
• I jsem si poseděla v tuňce Vzpoury a zlosti,
• polykala hořkost Nepochopení,
• vedla boj s drakem Závist.
• Také jsem musela udělat velká a těžká rozhodnutí
• nebo si lépe stanovit své priority.

Ale to je jen ta jedna část. Přesně ta, díky které pak tak vyniknou a září barvy té druhé části.

• Třeba když jsem mohla cestovat víc než všechny roky před tím a mít tak plno zážitků a krásných chvil.
• Nebo když jsem si užívala vlnu přání a podpory v den svých narozenin.
• Když jsem si pod stromečkem rozbalila dárek, který mi nikdy nikdo nedal, ani moje rodiče.
• Když jsem si asi milionkrát za tento rok přečetla od svých klientů a přátel ty jsi úžasná, jsi skvělá. 
• Když jsem po večeři seděla u stolu a uvědomila jsem si, jak jsou si mé děti svými vlastními parťáky a přáteli a jak se dokáží bavit a smát beze mě.

Naplnilo se přání na konci roku 2017?

Na konci loňského roku jsem napsala stejné ohlédnutí za uplynulým rokem a na konci toho článku jsem napsala toto:

Rok 2017 byl pro mě rokem DRAVÉ ŘEKY. Rok 2018 chci, aby byl rokem STABILITY. To je to, co pro sebe vyhlížím. Zastabilizování toho, co mám. Zkrocení dravé řeky, abych si mohla užívat její tok, hravost, požehnání, poklady. Vytahování kotvy, kdykoliv bude přítěží a odvahu k plutí do neznáma za novými dobrodružstvími.

Pokud budu upřímná, musím říct JO! Naplnilo. A byla to pořádná transformace. :D Tak jak mě rok 2017 spláchl a já letěla jako střela v proudu života, tento rok jsem se snažila

• (po)rozumět,
• učila jsem se vnímat dynamiku řeky
• a také jsem se ji učila ovládat
• a vstupovala jsem do nových poznání
• a odhalovala nová tajemství života.

Jaký byl můj rok měsíc po měsíci.
Fakta, pravdy, tajemství…

VELKÁ KAMPAŇ

Když se podívám zpět do ledna, vidím mnoho a mnoho práce. Mnoho hodin u počítače.

Byla to moje první zkušenost s velkou kampaní na kurz Podnikání z pláže a já na mnoho věcí nebyla vůbec připravená. Neuměla jsem si zorganizovat čas a tak jsem většinou jen pracovala od rána dlouho do noci a nedočerpávala vydanou energii a to se na mě pak tvrdě podepsalo na konci února.

Leden byl čas, kdy se Stáňa rozhodla udělat některé věci jinak. Jinak, než roky před tím. A výsledkem byla smršť. :D Na začátku ledna se konal on-line workshop, na který se přihlásilo 6 500 lidí! Chápete to? Tohle jsem nikdy u nikoho neviděla a že se počítadly na registračních stránkách on-line podnikatelé rádi pyšní. Ale šest a půl tisíc lidí? Ale to pravé teprve přišlo.

Stáňa tuto masu vyzvala k akci a tak následujícíh několik dní zaplavovaly e-mailovou schránku podnikání z pláže desítky, ne stovky! mailů, které bylo třeba vyřídit. Ale to, co jsem u toho zažila, se jen těžko popisuje. Bylo to ohromující. Cítila jsem, jak se tito lidé spojují jedinou myšlenkou, jediným posláním – jít za svým snem. A celý náš tým PzP byl toho součástí. Já jsem toho byla součástí.

Těžko se to dává do slov, ale bylo (a vlastně stále je) ohromující pomáhat lidem na jejich cestě za splněním vlastních snů. Ukazovat jim cestu, jak mohou začít tvořit svůj vlastní život a stávat se užitečnými pro spoustu dalších lidí.

Bylo to jako bych si lokla omamného vína, které když ochutnáte, už nikdy se nebudete na své podnikání a na svou práci a na lidi kolem dívat stejně. Prostě svět už není stejný. :)

Chat je dobrý pán, ale zlý sluha

V rámci kampaně jsem si také vyzkoušela být živou podporou na on-line chatu a byla to také velmi zajímavá podnikatelská a lidská zkušenost. Úsměv na tváři mi vyvolávalo, když mou přítomnost na lince využívali přátelé z kurzu, kteří tam zrovna byli přihlášení a dodělávali si podle lekcí a modulů nějaké kroky a pracovali na svých projektech. A tak jsem se v rámci podpory přepínala z módu nováček mající otázky ke kurzu do módu mazák mající otázky všeho druhu (technické, marketingové, strategické, lidské :D).

Adrenalin to byl, když mi v operačním středisku chatu pípalo jedno nové okno s dotazem za druhým a já se pak přepínala z jednoho do druhého a vedla hovor na mnoha úrovních. Naštěstí jsem nic nezvorala a nikomu třeba neodpověděla špatně. :D

Díky tomu jsem zjistila, že chat v době kampaně nebo akce má smysl a je to fakt skvělý nástoj, jak být lidem k dispozici a doťuknout je pro nákup. Ale permanentní chat na webu je podle mě otročina a často je to fakt zbytečné.

Nová členská sekce kurzu PzP

V lednu a pak také hlavně v únoru se vytvářela nová členská sekce kurzu. Byl čas ji zmodernizovat a doplnit o nové poznatky a návody a to si vyžádalo zcela nové vystavění celé členské sekce a přeskládání modulů a jednotlivých kroků. Dělalo se za pochodu a nejednou to bylo velmi náročné a vyčerpávající. To když jsem třeba v 11 v noci doodpověděla na poslední mail dne a pak jsem šla ještě přepisovat Stáňou natočené návodové video do textového návodu. Nejednou jsem končila ve 2 ráno a brzo ráno zase vstávala a zasedala k mailům a dalším povinnostem dne.

Ale výsledek je boží. :D Nová členská sekce kurzu Podnikání z pláže je tak vytuněná, že mi dělá radost a vím, že studenti a klienti PzP dostávají nyní to nejlepší. No vlastně….To by nebyla Stáňa a její obrovská péče o klienty a tak se letos bude ČS zase tunit a rozrůstat o další návody, aby tak uspokojila snad už každého. :)

Tohle je další věc, která mě tento rok měnila. Vidět, jak lze pečovat o tisíce klientů s upřímností a opravdovým zájmem o ně. A přemýšlet, kde se to bere. :)

STĚHOVÁNÍ

No a do tohodle všeho jsem se ještě stěhovala. Tedy ne jako já a moje domácnost, ale moje kancelář. V rámci změn a v rámci optimalizování svých nákladů, jsem se rozhodla, že své mnohaleté kancelářské zázemí opustím. Že důvody, proč jsem měla kancelář právě na tom místě, kde byla, už pominuly a že je čas na změnu.

Měla jsem hodně vysoké požadavky na nový prostor a třeba kombinace Musí to být kousek od mého domova a musí to stát max do 4 tisíc, byl celkem nadpozemský požadavek. A víte co? Mám to. Jo, yes!

Paradoxem je, že tu kancelář teď nepotřebuju. :D

Kdybych jen tušila v tu dobu, jak velké změny mě ještě čekají…

Ale leden byl čas, kdy jsem stěhovala a zvládla jsem to. Táta mi hodně pomohl, kancelář vymaloval a byl mi velkou pomocí při předávání staré kanceláře majiteli a dotažení takových věcí jako je spočítání spotřeby a vyúčtování. Na to jsem prostě neměla už ani kapičku kapacity…

PŘIJÍMAČKY

Ne moje :), ale mé nejstarší dcery. Byl to pro mě zvláštní čas. Jako v mnoha rodinách stejně starých dětí jsme řešili budoucnost. A já si uvědomila, jak moc, jak strašně moc jsem změnila názory a myšlení. Až mě to samotnou ohromilo. :D A nejvíc jsem si ten kontrast uvědomila u toho, když mi Domka tlumočila věty rodičů jejích spolužáků:

• Musíš si vybrat školu, se kterou si pak najdeš dobré zaměstnání.
• Chápu, že tě baví zpívat a chtěla bys být herečkou, ale zdrávka bude lepší pro tvůj budoucí život.

Taky jsem tak letaletoucí uvažovala. Ale v lednu 2018 jsem jen dýchala pro radost své dcery a tiše přihlížela, jak si volí školu podle svého srdce. Občas se jí ptám, jestli je tam spokojená. A je. Baví ji to. A den tráví v prostředí, kde se učí to, co jí dává smysl a co se učit chce. Jestli to jednou bude fakt dělat a živit se tím? Tak na to mám jednoduchou odpověď.

Při pohledu do února moc světla nevidím. 3.února jsem na svůj facebookový profil napsala:

Jsou dny (z kterych jsou obcas tydny), kdy veci plynou tak nejak jinak, nez clovek ocekaval. A tak kdyz jsem si vcera asi v pul treti rano sla lehnout, byl tento vzkaz a obrazek lecivym nastrojem. ?

Vím, že jsi toho dneska měla hodně. Tak teď na tebe čeká zasloužená postel :). Hezky si odpočiň, miluju tě, pa. ❤︎ Simonka

Po adrenalinovém lednu přišel ještě víc adrenalinový únor. :) Začal totiž kurz Podnikání z pláže a jak jsem psala, tento rok se Stáňa rozhodla, že bude dělat věci jinak. A to s sebou přineslo neskutečné (teda skutečné, ale pro mě ohromující a velké) věci, jako že ročník PzP 2018 měl 1 200 studentů a ti byli tak akční, že denně! ve facebookové skupině přídávali kolem 900 postů. Stačily 4 dny a byli jsme na zhroucení. :D Nedalo se to stíhat. 

A tady byl pro mě první mega velký okamžik, kdy jsem hleděla na Stáňu a viděla jsem, co to znamená být tím, kdo šéfuje a skutečně řídí svůj byznys. Zanechalo to vě mě navždy nesmazatelnou stopu.

Ona se totiž nezhroutila. Přestože to byla opravdu těžká situace, která vyžadovala okamžité řešení. A my ho neměli. Žádný nápad. Já se vláčela v pocitech únavy a vyčerpání a v tom, abych aspoň nějak zastávala to, co jsem měla. Každou hodinu vyvstávala další a další potřeba, na kterou bylo třeba reagovat. 1 200 lidí, kteří byli na začátku své cesty v kurzu, byli nadšení a plní očekávání a bylo potřeba je uspokojit a nezklamat. A nikdo na to nebyl připravený. Byla to prostě nádherná lavina, která nás ovšem dokonale smetla. :D

A tehdy Stáňa během 24 hodin našla geniální dokonalé řešení celé situace a vyřešila ji tak opečovávacím stylem, že jsem žasla. Od té doby ji skrytě považuji za nadpozemskou bytost. :D Přizvala do kurzu tzv. plážové podporovatele, vytvořila tým 20 lidí a ti nám s péčí o klienty pomáhali. Za pochodu se řešili strategické a organizační věci a kurz PzP 2018 se stal pro mě the best ever. :)

A lidé, kteří jím prošli a z něj vyšli, jsou mi velmi blízcí a vzácní. A to už klepe na dveře ročník 2019. Jakýpak bude asi on…. :)

TOTÁLNÍ DEPKA

Na konci února začal nápor opadávat a já se naopak propadla do úplné temné propasti. Několikatýdenní celodenní výdej energie se podepsal na mé duši. Měla jsem v té době na plný fokus PzP, k tomu svoje webové zakázky a do toho e-shop, který si měl převzít můj taťka. A ten mi v pro mě nejtemnější chvíli řekl, že do toho nepůjde. Seděla jsem tehdy na židli v kanceláři, kde jsme se o tom bavili a snažila se být statečná. 

A v tu chvíli se objevil přítel. Na pár dní přijel Jirka Rybár, se kterým jsem dělala kurz PzP v roce 2015 (byli jsme spolužáci) a který nějaký čas bydlel u nás v Liberci. Byla jsem tak vděčná, když jsme proti sobě seděli v McDonaldu a já mohla vylejt celou svou duši bez toho, abych to cenzurovala nebo se snažila o nějaký dojem. Mohla jsem být úplně sama sebou a to bylo tak léčivé. Od toho tu myslím přátelé jsou….:) A dostala jsem dárkem tento krásný hrneček. První z mnoha dárků tohoto roku.

A vlastně mě tohle celé setkání nakoplo k výzvě.

To, jak Stáňa vyřešila situaci v kurzu mě velmi silně vychýlilo do kurzu: Ty jsi zodpovědná za to, jak bude tvůj život vypadat. Jen ty. Jestli nejsi spokojená, udělej změnu. Jestli chceš zažít něco nového nebo posunout své hranice, jdi do nových věcí a výzev. 

A tak jsem šla. Navzdory své povaze a svému velkému časovému vytížení a tomu, jak mi bylo, jsem se rozhodla, že se více otevřu lidem. A dala jsem na svůj fb profil výzvu Pojďme na čaj. Tedy pokud má někdo chuť se se mnou vidět, udělám si čas a budu s ním a popovídáme si a poznáme se a tak.

Wow. The best výzva roku. :D Viděla jsem se za těch 10 měsíců naživo se skoro 20 lidmi a dostala nádherné dárky. Zažívala jsem hojnost. Vztahů, přátelství, dárků, pozornosti. Jsem tak vděčná. Čas, který jsem strávila s lidmi, byl ve většině případech jeden na jednoho a byl velmi kvalitní, hluboký, inspirativní, svobodný. Na každý mám nádherné vzpomínky. Některé lidi jsem znala jen virtuálně a moc mě potěšilo, že mají chuť a zájem strávit se mnou kus času a vidět se osobně. DĚKUJU. ?

Dostala jsem i krásné dárky.

Výběrové řízení na účetní

V březnu jsem také po několika letech měnila účetní firmu. Uspořádala jsem si soukromé výběrové řízení a musím říct, že mě jednak překvapil poměrně velký zájem, potom různorodost nabídek a přístupu a nakonec to, že mě to bavilo. :) Vzniklo při tom dost zajímavých uvědomění, které jsem všechny podrobně shrnula do článku Jakou máme cenu na trhu?

Březen byl takový oddychový měsíc, kdy jsem se léčila a obnovovala síly.

Duben začal pro mě trochu infarktovou akcí. Nejstarší dcera se rozhodla, že už nechce mít své dlouhé vlasy a tak jí je měla maminka ušmiknout. No těch emocí kolem. :D Já se klepu skoro ještě teď. :D Sílu emocí zachycuje toto 45 sekundové video.

 

Nejlepší bylo to zarovnávání a pak druhý den znovu. Už jsem se vzpouzela, na tohle teda dobrá nejsem. Ale jsem pyšná – Domča v mnou ostříhaných vlasech fakt nějakou dobu chodila, než se rozhodla, že by mohly být modrý a to už kadeřnice napravila mé neodborné stříhání a hezky jí to srovnala. Důvěra mé dcery mě stále hřeje u srdce. :) 

HOLANDSKO – TULIPÁNOVÝ PARK A AMSTERDAM

Tenhle nápad vznikl už nevím jak, určitě jsem někde viděla krásné fotky tulipánů :D (tulipán je má nejmilovanější květina). Na cestování na vlastní pěst jsem se v té chvíli ještě necítila (zajímavé je, že v září už jo, celkem rychlý vývoj :D), takže jsem objednala autobusový víkendový zájezd, dala kocoura k dědovi a vyrazila s dětmi. Byl to teda fyzicky mazec, 2 noci spaní (spíš nespaní) v autobuse, ale strašně ráda na to vzpomínám. Byl to úžasný čas.

Počasí nám přálo, vidět tolik tulipánových krás za to stálo a Amsterdam se svojí atmosférou nemůže zklamat snad nikoho. :) V Holandsku jsem také objevila soft nugát (měkký nugát) a od té doby se po něm koukám na všech svých cestách. A světe div se, on je všude :) a tak si ho ráda dopřávám v různých příchutích a obměnách.

Celé naše dobrodružství najdete v článku Na skok do Holandska.

Květen je krásný měsíc v roce. Asi bych řekla, že můj nej. Všechno kvete a celkově mám atmosféru tohoto měsíce prostě ráda. Narodila se mi v něm má první dcera a taky je v tomto měsíci den matek a ten je pro mě s příchodem dětí a taky s tím, jak povyrostly a už mi umí dávat dárky, mým velmi oblíbeným svátkem.

GDPR

Květen sebou přinesl také jednu podnikatelskou byrokracii. S odstupem času dokážu najít i přínosy, ale v té době to bylo strašný. :D Jednak já sama mám (měla jsem) v té době několik (dost) webů a bylo také potřeba zařídit GDPR procesy na webech mých klientů. A protože to bylo fakt neveselá činnost a dost činností s tím spojených, obraceli se na mě další lidé, kteří chtěli s  nastavením GDPR pomoci. Byla to celkem makačka a na několik dní jsem se vrátila na noční směny. :D Byla jsem pak ráda, že je už pětadvacátýho.

Vzpomínám si, jak jsme v té době všechno kolem toho řešila a hlídala a rozčilovala se a dneska? Nic spešl. Vše utichlo a GDPR nikdo vlastně neřeší. Je to takové ponaučení ve smyslu: Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.  Někdy je lepší svou energii a čas věnovat lepším věcem, než dokonalé snaze mít vše dobře. Tím nenabádám k lajdáctví, ale jen se jednoduše v čase stresu a nových věcí uvolnit a dopřát si prostor pro dýchání. :)

iPad

Tohle byla pro mě událost života. No fakt. Nešlo ani tak o ten samotný nákup a pořízení nějaké věci. To už jsem teda absolvovala vícekrát. :D Ale šlo o to, že jsem si dopřála jen pro sebe fakt drahou věc, nešetřila jsem na ní ani na sobě a dovolila jsem si zakusit jaké to je, když investuju do opravdu kvalitní věci. Napsala jsem si k tomu:

Nevěřila bych, že nákup NĚČEHO může být tak transformační a náročný. Po hodně, hodně dlouhé době jsem nedělala kompromis a dopřála si přesně to, co jsem chtěla a vnímala, že je to ta cesta, kterou mám jít. A ty myšlenky: „Nepřehnala jsem to? Investuju, to jo, ale pohled na účet mě nyní moc netěší, dělám fakt dobře? Nejsem sobecká?“ A děti tomu nasadily korunu: „Mami, blázníš?! Za to bychom mohli být 14 dní u moře.“ Mohli, jenže…

Potřebuji růst. Chci sebe a své podnikání posunout dál. A tohle je nástroj, který mi tu možnost dává. Od této chvíle mohu vytvářet nádherné a originální obrázky, ikonky (jo, konečně mám nástroj na kvalitní a lehkou tvorbu a nemusím už je dělat složitě), jedinečné popisky a ilustrace na weby. Zkrátka mám nyní nástroj, díky kterému posunu nejen tvorbu webů na vyšší úroveň.

Nebylo to jednoduché rozhodnutí, že si to fakt pořídím, ale jednání ve víře. A přesně takovéhle situace jsou těmi, které nás mění a zasahují hluboké vrstvy našich osobností. Kdy musíme jít přes vzorce, předsudky, nevíru, pochybnosti až do středu sebe sama. A když tam dojdeme a najdeme pokoj a víru, tak teprve pak v její síle jít a jednat. A je jedno, jestli to zažíváme při koupi něčeho velkého, nebo při životních změnách. Buď rosteme, nebo umíráme, nic mezi tím není.

 

A že hezky slouží. :) Domča na něm namalovala obrázky, které se staly základem pro anglické kartičky v jazykové škole ve Španělsku. Nebo jsem na něm já vytvořila už mnoho originální grafiky na webové stránky mých klientů.

Červen začal velmi akčně a to živou akcí Podnikání z pláže. Je to čas, kdy se lidé z kurzu setkají naživo a profilovky z Facebooku tak dostanou tváře a těla. Je tam prostor pro další dávku vzdělání a inspirace, stejně tak prostor pro hodování a povídání až do rána. Poprvé jsme tam byla jako člen týmu PzP a stále na to ráda v myšlenkách vzpomínám. Podrobná reportáž je v článku Tak zase za rok, těším se tam na vás!

PRVNÍ WEB PRO MUŽE

To bylo mé velké splněné přání. Bylo to úžasný pocit, když mi od Alexe přistála v mailu objednávka. Ale pak taky byl hustý celý ten proces. Jak jsme se škvařila v různých pocitech, že to nedám, že mi to nejde, že to bylo pěkně pitomý přání. :D Ale ne! Bylo to skvělý přání a já se při tomhle webu strašně moc naučila. Podrobnosti najdete v Příběhu webu. 

Vlastně tento rok jsme prožívala v oblasti tvorby webů změny a splnila se mi i velká tajná přání.

1. Jednak jsem spolupracovala fakt se skvělýma lidma.
2. Dostala jsem i hodně velké zakázky – weby s velkým rozsahem prací. Některé se dělaly i několik měsíců. Třeba web Verči Hanzlíkový. Jo, to bylo práce! :D
3. Přála jsem si udělat web muži a také jsem si přála udělat velmi ženský a jemný web. I to se mi splnilo, i když jsem ho dodělala těsně po Novém roce. :)
4. Tak jak jsme loni neuměla pracovat na více webech najednou, letos jsem se to naučila. Naučila jsem se přepínat mezi šuplíčkama v hlavě a dokázala jsem vytáhnout kreativitu a esenci vždy pro ten správný web, na kterém jsem právě pracovala. Považuji to za obrovskou dovednost, není to vůbec snadné. Protože každý web tvořím v naladění se na koncového klienta, v souladu s jeho potřebami a přáním a při množství denodenních informací je to umění se zklidnit, zaplout do sebe a pak vytáhnout ten správný šuplíček, plnit ho a později z něho brát a tvořit.
5. A co nejvíc – tento rok mě začali oslovovat zcela cizí lidé. A toho si nesmírně vážím. Moc. A tak jsem třeba mohla dělat web pro Hanku nebo prodejní stránku pro Pavla, která byla unikátní v tom, že jsem ji vytvořila na svém webu (Pavel dodal texty) a potom si ji dle předlohy udělal na svém webu, kde není Mioweb. Takže zase novinka ve způsobu práce. A taky teď chystám nový web pro Lídu a u něj i sranda byla. :) 

FILM

Ve skutečnosti těch filmů tento rok bylo asi jako za posledních 10 let. :D Tento rok jsme se učila (po vyčerpávajícím začátku), že je nutné odpočívat a mít volný čas pro sebe. Nejvíce to zrálo přes léto, kdy jsme byly 3 týdny v Itálii a já následně udělala největší rozhodnutí tohoto roku (o tom později).

Pochopila jsem, že i když mě moje práce moc baví, je potřeba si dávat čas také s něčím jiným. A tak jsem se učila lépe organizovat svou práci (stále v tom mám značné rezervy), učila jsem se říkat ne nebo musíš počkat (to mi taky teda furt moc nejde, stále mám tu tendenci vyhovět a pomoci všem, ale učím se to :) ) a potom si vědomě  plánovat chvíle, kdy nepracuji. Třeba cestuji a nebo se koukám na filmy.

V červnu běžel v kinech film Jsem božská. A já ho chtěla vidět. Jenže jsem si to nehlídala a tak se k tomu váže tento příběh. Je o tom, že potřebujeme, smíme a můžeme dělat věci tady a teď a dopřávat si radost. A ne, není to sobecké. Ani když máte děti. :D 

Postupne chodily domu deti a ja si uvedomila, ze mam fakt hlad, od rana jsem nic nejedla. To uz bylo pet odpoledne. Vysoukala jsem se z postele a rozhodla se, ze pujdeme ven se najist, ze nemam chut ani jit nakoupit ani delat cokoli k jidlu. Byl to moc fajn cas.

Pak jsme sli jeste pokoupit nejake potřebnosti, u toho jsem ulovila krasne letni pyzamko a byla vdecna, ze muzu byt se svymi detmi.

No a pak jdeme kolem kina a vidim stojan s upoutavkou na JSEM BOZSKA. To je film, na ktery jsem pred par tydny videla ukazku a rekla jsem si, ze na nej fakt chci jit. Ziram na ten stojan, nacez se pristihnu, jak kracim smerem k pokladnam zjistit, kdy ho hraji. Bylo 18:58, zacinal v 19:10. :)

A pak nastoupilo obvykle: Mam práci, jsem tu s detma, nemuzu jim rict, ze jdu do kina a je poslat domu, bylo by to fakt osklivy od me, jeste jsme chteli tohle a tohle. A tak se k nim vratim…

Jenze. Kdy, kdyz ne ted? Proc porad delat neco v planu a co se ma. Je tak uzasne byt spontanni a realizovat ty momentalni napady. Zastavila jsem se a uvnitr me se to strasne pralo. Chtela jsem zustat zticha a nic nerict. Ale kdyz jsem se zaposlouchala, tak jsem proste strasne moc chtela na ten film jit. A tak jsem prekonala prvni barieru a rekla: Vite co deti, co kdybych sla ted do kina?

Znelo to asi jako kdyz na Antarktide s velkou slavou nabidnete led. :D Deti jsem vytrhla z jejich zamereni na to, co jsme prave delali kam jsme mirili a jak jsem predpokladala, zrovna moc me nepodporily. :)  Bylo jim to lito, chtely by taky. Ale i ony potrebuji zazivat, ze si mohu doprat zabavu bez nich a to, ze i kdyz je to tezke, muzou ustoupit. A ze jde realizovat napady tady a ted.

Nakonec to dopadlo tak, ze jsem neudelala kompromis, ani jsem neustoupila pro blaho druhych (jak my mamy mame tak často tendenci), pridala se ke mne nejstarsi, mladsim jsem dala klice a proste fakt sla. ?

 

Červenec byl absolutně mega hustej měsíc v tomto roce. Wow, ještě teď mi běhá mráz po zádech. Jednak jsem strávila 3 týdny s rodinou v Itálii a bylo to na jedné straně krásný, na druhé ale i těžký a očistný. Miluju teplo a miluju teplo u moře. Mám sen. Chci strávit celé léto u moře. Teda to je jen začátečnický sen. Až jednou budou děti velké a budou mít svůj život, vidím se v domku s wifi u moře se svou kočkou. :) Ach, ta představa je skvělá i když ji jen napíšu.

O tom, že se mi můj sen o prázdninách u moře nesplnil a co jsem si v souvislosti s tím uvědomila, jsem natočila do tohoto videa. Vidělo ho 2,5 tisíce lidí a pro mě to byla velká motivace nebát se inspirovat druhé lidi i jinak, než jen přes text.

NEJVĚTŠÍ ROZHODNUTÍ ROKU

V Itálii jsem také učinila největší rozhodnutí roku – prodat po 7 letech svůj e-shop. Byla to přesně ta situace z věty v úvodu tohoto článku: Vytahování kotvy, kdykoliv bude přítěží a odvahu k plutí do neznáma za novými dobrodružstvími.

E-shop jsem milovala a tohle rozhodnutí nebylo vůbec snadné. Ale jak se mi postupně za poslední 2 roky mění intenzivně život, stal se mi doslova kotvou. Čas, který jsem mu potřebovala věnovat, mě neskutečně vyčerpával a věděla jsem, že pokud něco neudělám, špatně to dopadne.

Začínala jsem mít naštvané zákazníky e-shopu, protože jsem nestíhala odpovídat na maily nebo jsem pozdě objednávala zboží a tím pádem pozdě dodávala. Mohlo by to mít docela zlé následky. Na straně druhé jsem neměla ani plný fokus na weby a své stálé klienty a honila jsme vše stále jak se dalo.

A pak tu byla ještě třetí strana – peníze. Úplně upřímně: příjem, který mi z e-shopu plynul, jsem stále potřebovala. A i proto bylo tak těžké říct, že ho prodám. Ten strach, že mi ty příjmy budou chybět. Že sebe a děti vrhnu do problémů. Že se budu štvát, trápit, depkovat kvůli zajištění příjmů.

Já vím, co si teď říkáte. :D Jenže zvenku se vše zdá jednoduché a taky trochu jinak, než jak to je. Pro mě to znamenalo opustit své „dítě“ a zároveň se ve víře vzdát části příjmů s tím, že nebudu mít nedostatek a připlujou jinudy.

Depka po prodeji

Prodej proběhl nad mé očekávání a byl velmi rychlý. Překvapil mě velký zájem a dostala jsem víc, než jsem si dokázala představit. Přešel totiž do skvělých rukou mých přátel. Wow, jsem za tohle fakt fakt vděčná. Vím, že to neměli v začátcích snadné, ale zvládli to úplně výborně.

Co mě ale překvapilo bylo, že se po prodeji a uzavření celého procesu nedostavila očekávaná radost. Najednou mi bylo smutno. A přišly pochybnosti.

• Jestli jsem udělala dobře.
• Jestli to finančně fakt zvládnu.
• Jestli jsem to všechno dobře vyhodnotila…

Pár týdnů jsem si tím procházela. Nechala jsem volný průběh všem myšlenkám a emocím.

V jednom dílu série Hunger games, když už je po všech bojích a  Katniss Everdeenová je skutečným vítězem, se odehraje tento rozhovor:

Doufám, že ho najdeš?
Koho?
Život vítěze.

To se mě hluboce dotklo. 

A tak jsem nakonec i já našla smír se svým rozhodnutím a žiju teď realitu svého největšího letošního rozhodnutí. A jak to tak bývá – vzdáním se něčeho se vytvoří prostor pro nové. A přesně to se mi děje. :)

Celý italský příběh a všechno další, co jsem v Itálii prožila najdete v článku 7 věcí, pro které jsem si přijela do Itálie. 

ROK JAKO PARŤAČKA PODNIKÁNÍ Z PLÁŽE

Ať je to jak chce, tohle byla výhybka na mé životní dráze, která mě zavedla a stále zavádí do velmi zajímavých končin. :D V srpnu to byl přesně rok, co jsem vyhrála výběrové řízení a stanula po boku Stáni Stiborové jako její parťačka. Byl to rok fakt zajímavý. Prošla jsem si tak širokou škálou pocitů (na oba póly), že o některých jsme do té doby ani nevěděla, že existujou. :D Byla to jízda.

A třeba teď na konci roku musím říct: je to skvělý! Jsem opravdu ráda, že jsem součástí tohoto týmu, této cesty a mám ji ráda. A moc ráda si tohle výročí zase příští rok připomenu. :)

Září kromě toho, že začal školní rok a to svým způsobem je vždy po 2 měsících nedisciplíny celkem úleva :D, tak mi také přinesl nový telefon. Jsem ten typ, co vše rozmýšlí horem dolem, vyhodnocuje, přemýšlí na tím a oním a pak nic neudělá. Doufám, že to někdo taky tak má! Takže jsem nový telefon začala řešit v dubnu a nic mi jaksi nevyhovovalo.

Nakonec jsem si, posilněna nákupem iPadu a prožitky a uvědoměními, které jsem u toho zakusila, koupila telefon podle svého gusta. Nejdřív jsem tedy šla do kompromisu, ale pak jsem si uvědomila, že dělat kompromisy je v některých případech prostě škodlivé a objednávku zrušila (uf) a pořídila si telefon podle svého nejlepšího gusta. Huawei P20 pro.

A zjistila jsem, že je to skvělý nakopávač k tomu jít ven a koukat se kolem sebe. A začít víc fotit. Víc být v okamžiku. Víc vidět, co je kolem mě. Zajímavá zkušenost. ;)

AMERIKA V LIBERCI

Tohle nemohu v tomto roce vynechat. Když k nám do Liberce zavítali filmaři z Holywoodu a natáčely se u nás scény z připravovaného filmu Spider man. Nejen, že je to velký zážitek, ale vzpomínám na to, jak jsme tím několik dní žili a  jak jsme tam šli speciálně v jednu v noci. Prostě se mi s tím pojí úsměvné vzpomínky a pocity. :)

LONDÝN

Tohle byl mega zážitek. Rozhodla jsem se, že na penězích z prodeje e-shopu nebudu sedět a investuji je do našich vztahů a zážitků. A tak vždy vezmu jedno dítě a vyrážíme do světa. Zahodila jsem strach z toho, že se ztratím (to mi fakt jde, rodina by mohla vyprávět :D), vybavila jsem se aplikacema, objednala poprvé letenky, zajistila ubytko, naplánovala kam půjdeme a vyrazila.

O celé cestě jsem napsala nejdelší článek svého života a potěšilo mě, že si ho přečetlo opravdu spoustu lidí. Někteří mi pak psali, že je to povzbudilo a vyrážejí taky. To mě jako teda hodně zahřálo – já jsme byla inspirací pro druhé a podle mého článku jeli do Londýna. To zní celkem dobře, co? :D Všechno to najdete v článku Jak jsem se odhodlala začít cestovat – #1 Londýn a třeba vyrazíte taky…

V říjnu jsem si splnila přání a poprvé v životě zavítala do Kočičí kavárny. Je to takový paradox mého života. Od dětství miluji psy. Když mi bylo asi 13, konečně jsem uprosila rodiče a jednoho dostala a to i přes obrovský mámin strach ze psů. Jmenoval se Ben. Když jsem se potom vdala a odešla od rodiny, pes mi chyběl. A tak jsme si pořídili Natečka, který s námi byl 17 let.

Pak jsem už žádného psa nechtěla. A navíc u nás bylo období „mami, já chci své vlastní zvíře“, takže se u nás vystřídali laboratorní myšky, potkani a křečci. Docela to stačilo, hlodavci se moc let nedožívají a když to máte 3x a u některých dětí i 2x v pořadí, je těch hlodavčích úmrtí celkem dost na jednu rodinu.

Ale postupně jsem se i já dostala do stavu „chci své vlastní zvíře“ :D, ale věděla jsem, že ne psa. Upřímně – nechtěla jsem prostě chodit venčit. A tak jsem uvažovala v rovině zvířat, která se venčit nemusí. A došla jsem ke kočce. A zhrozila jsem se. :D Tak to neéé! Kočku nikdy. Kočky nemám ráda.

Jak víte, už 2 roky bydlím s kočkou. :D Džíno je čarodějný kocourek a i za ty 2 roky jsem se stále nenaučila kočkám rozumět tak, jako jsem rozuměla psům. Někdy ho vůbec nechápu. Neumím v něm číst. Neumím odhadnout jeho reakce. Štve mě to. Ale i tak ho miluju. :)

A díky tomuto všemu mě lákalo navštívit Kočičí kavárnu. A splnila jsem si to až letos v říjnu. Navštívila jsem konkrétně Kavárnu kočičí v Křižíkově ulici. Musím říct, že to byl nezapomenutelný zážitek. Ta atmosféra tam je prostě jiná, neopakovatelná.  Vybral si mě kocourek, který měl chuť na můj zákusek. Asi máme stejný vkus a chutě. :D

WORKSHOP VIDEA NA SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Na tento workshop jsem se vydala na doporučení Andrey Grigerové a musím říct – pecka! Tatiana má bohaté zkušenosti s tvorbou videí a její kurz byl nenudný a plný hodně dobrých informací. A i když jsem zatím od kurzu žádné video podle jejího návodu nenatočila :D, prakticky denně poznatky využívám.

KRAKOW

V říjnu jsem také znovu vyjela (nebo vyletěla) za hranice a tentokrát s nejmladší dcerkou. Byl to opět krásný čas 1:1. Tenhle nápad (trávit vědomý čas s každým dítětem zvlášť) byl/je moc krásný. Tento víkend byl taky dramatický, protože nám zrušily let a všechny ty emoce a to, co se kolem toho odehrávalo, pro mě byly nelehké. Ale i takovéto zážitky jsou důležité, protože nás nějak formují, posilují a činní připravenějšími. Proto jsem s odstupem i za to ráda. Ale i tak zůstávám v naladění, že žádný další zrušený let už zažít nechci. ;)

Celé naše krakowské dobrodružství, včetně pocitů kolem zrušeného letu, myšlenek a také videa, kde Simča recituje básničku na náměstí najdete v článku Krakow – propadák nebo to stojí za to?

KONTROVERZNÍ ČLÁNEK A NOVÁ SLUŽBA

Říjen mi přinesl také sepsání zajímavého článku. Dost živě si vzpomínám, jak jsem v sobotu pročítala různé články k webům a designu a asi po 1,5 hodině se ve mě vařila krev. Byl to takový zajímavý moment, protože jsem se pohybovala na webech velmi uznávaných lidí v oboru, ale uvědomila jsem si, jak s jejich pohledem nesouhlasím. Prošla jsem si vlnou:

• Ty jo, jsem úplně mimo. Můj pohled na weby je úplně blbej. To je stašný. ===> Už to nemůžu dělat.
• Uklidni se. Fakt musíš se vším souhlasit? Zamysli se? Zanalyzuj si to trochu. ===> Uf, jo můžu to dělat, prostě to mám teď jinak, bez ohledu, že to kapacity v oboru říkají jinak. Jejich klient je totiž jiný, než můj. 
• A řeknu to druhým? ===> Ne, nikdy! Bojím se říct otevřeně svůj názor, možná je to fakt úplně mimo. 
• Jo, řeknu, jdu do toho! A vznikl z toho článek Co se skrývá za (re)designem webu.  A zrodila se z něj nečekaně i nová služba.

 

Listopad – měsíc nejhlubších nádherných emocí. Je to měsíc mých narozenin. A poprvé jsme se rozhodla je dát veřejně. To, co mi ten den přinesl, bylo úchvatný. Připadala jsem si jako Locika, když koukala každý rok v den svých narozenin na světýlka. Ty pocity! Vděčnost, radost, údiv, víra, že vše bude dobré a vše zvládnu.

Ten den mě zaplavovaly stovky přání. Na mém profilu, v messengeru, v mailu. Bylo to nádherný! Ten den jsem se koupala v řece přejícnosti. Byla to krásná čistá energie a vím, že ve mně rozsvítila mnoho vnitřních světýlek. Jsem za to vděčná, DĚKUJU VÁM. ?

PŘEKVAPIVÉ ROHODNUTÍ

A jedno z velkých světýlek, které to ve mě zapálilo, bylo překvapivé rozhodnutí, že napíšu a vydám knihu. I teď se na to dívám jako na něco, co se stalo mimo mě a rozhodl o tom někdo jiný. :D

Nevím, jak se to stane, ale jsem otevřená jít do toho s vírou, že cesta se bude utvářet přede mnou sama a nepotřebuji ji nyní mít pod kontrolou. Vím, že je to součást mého příběhu a poslání a že mě to mnohonásobně přerůstá. A právě rok 2019 bude rokem přípravy, kdy se musím v některých věcech změnit a vím, že to nebude snadné…

BRUSEL

Letošní poslední výletní akce, tentokrát s mým synem. Asi kdybych s ním takto nevyletěla, nezjistila bych, jak moc máme společný humor a dokážeme se strašně moc nasmát. Jestli na něco v Bruselu vzpomínám, tak na naše štiplavé poznámky, srandičky jeden z druhého a tuny smíchu. Z Bruselu jsem napsat článek ještě nestihla…:/

Při vzpomínce na cesty se svými dětmi mě zaplavuje vděčnost. Jsem tak ráda, že je mám. Že se mnou chtějí být. Na rok 2019 už máme naplánované další kolečko. :)

Prosinec pokračoval v silném pracovním nasazení, které jsem nahodila po návratu z Bruselu. Bylo třeba dokončit a zároveň začít práci na několika webech a protože měsíc prosinec je oblíbený pro různé akce, tak to také znamenalo mým klientům s ledasčím pomoci. :)

A tak jsem se dostala k tomu, že jsem vytvořila první web na novém editoru Mioweb 3.0. Je to velká novinka tohoto roku od vývojářů Miowebu a musím upřímně říct, že tvorba webů se tak posouvá o další stupínek. A to je fajn.

Ale je pravda, že všechny začátky jsou těžké. A i když jsem MW 3.0. mohla v předešlých týdnech testovat, vytvořit na něm celý web je jiný level. Byla jsem z toho nejdřív trochu rozhozená. Přeci jen mám v původním editoru MW 2.0. už vše navnímané, vím kam sáhnout, vím jak dosáhnout toho či onoho. A tady najednou jsou prvky jinde, takže je hledám. Nebo věci fungují jinak či dokonce úplně chybí. Změny zkrátka nejsou snadné. Takže jsem se v počátku trochu mořila, ale postupně jsem skládala web, který je jiný, než ty předešlé. Duše MW 3.0. se do něj rozhodně otiskla. :)

WIM HOF A 2 MINUTY V LEDU

První víkend v prosinci, přesněji sobota 8.12. byl den velké výzvy. Mám výzvy ráda a vlastně každý rok si chci jednu takovou velkou splnit. Loni to byl skok padákem. Letos jsem nemohla žádnou najít. Nedělám prázdné výzvy jako nějaký hec nebo abych se měla čím pochlubit. Musí mi to vnitřně dávat smysl.

A potom to přišlo. Začátkem září mi přistála v messengru nevinná otázka: Jdeš? 

Ta moje odpoveď ještě jsem nedorostla byl původně sáhodlouhý elaborát výmluv. A jak jsem ho tak sepisovala jako odpověď Stáně, jsem to najednou uviděla. Najednou to byla TA výzva. 

Jo, ale od chvíle, co jsem se přihlásila, mě přepadal strach. Fakt velký. A nejvíc když jsem se sprchovala ve vaně teplou vodou. :D Čím víc se termín blížil, tím více jsem se bála. Bylo to zvláštní. Mám už lecos za sebou a jen tak se něčeho nebojím. Ale tohle byl jiný druh strachu. Takový existenční, až na dřeň.

V pátek den před tím jsem si pak sbalila spacák, tunu teplého oblečení na zahřátí (které jsem pak nepotřebovala :D), plavky, osušku a oblíbený hrneček. Tady mi to nedá, ale musím udělat podnikatelskou vsuvku. :)

Z instrukcí, které Tereza v týdnu před tím rozesílala, na mě zasvítilo právě úsloví oblíbený hrneček. A hned jsem si vzpomněla, jak nás Stáňa na plážové základce a pak i střední učila, že přídavná jména dodávají sdělení emoce a že je máme ve svém podnikání a prodeji používat. A uznejte, jak jinak zní: přineste si hrneček od přineste si svůj oblíbený hrneček. 

Průběh workshopu WHM

Bylo nás v tu sobotu 24. Dvacet čtyři odvážných lidí, kteří přišli, aby se naučili Wim Hof metodu (WHM), která zahrnuje 3 pilíře:

• práce s dechem (dýchací cvičení),
• práce s tělem (otužování)
• a práce s myslí (podpora záměru).

Začali jsme tím, že jsme se seznámili a to byl pro mě kouzelný okamžik. Byla jsem překvapena, jakým způsobem k tomu Tereza a Ema přistoupily. Bylo to příběhové, pohádkové a překvapivé. Moc se mi to líbilo. Uvědomila jsem si u toho, že stále ještě neumím o sobě správně podávat informace tak, aby to bylo druhému zcela jasné. :)

U toho nám také Ema povyprávěla svůj příběh. Ema je hlavní instruktorka WHM a aktuálně působí v Polsku a okolí. Uchvátilo mě, že se s WHM seznámila teprve před 3 lety! (to je před chvílí) a když vidím, jaký život má dnes, wow! WHM ji doslova změnila život a vytáhla z životních sraček. Její příběh vám tu tlumočit nebudu, jeďte si ho poslechnout sami. ;)

Následovalo oznámení, že nám dovezli led a je čas si ho dopravit z ulice k bazénu. A tak jsme udělali řetěz a přehazovali si jeden druhému pytle s ledem a pak je nasypali do bazénku.

A když už jsme u něj byly, tak přišlo první přípravné cvičení: ponořit ruce na 2 minuty.

Kurva, to je bolest

To bylo jediné, co mi tepalo celé 2 minuty v hlavě. V tento ponor jsme se měli bavit s někým kolem. Musím říct, že to bylo pomocí, protože tím odvádíte pozornost od té bolesti. Ale i tak jsem bojovala a když zaznělo konec, byla jsem šťastná. :D

 

Potom následovala 2.část: Dechová cvičení

To byla síla! Dech je v těle jediná věc, která se děje zcela automaticky a zároveň ji můžete vědomě ovládat. Dech = život. Dech vás osvobodí, uzdraví. Bylo to mocné. Zažívala jsem velmi zvláštní stavy. Takové, u kterých si říkáte: chci víc. :)

Důkaz místo slibů

Na začátku workshopu jsme dostali lakmusové papírky na změření ph z moči. Měli jsme se v průběhu dopoledne kdykoliv vyčůrat a dle stupnice zjistit naše ph. Proklamováno bylo, že většina z nás bude mít v těle kyselé prostředí. A bylo to tak, výsledek mi jasně ukázal 7 – kyselost.

A druhá chvíle na změření ph byla právě po dechovém cvičení. Byla jsem velmi skeptická k tomu, že by tam mohla být změna. Po dýchání jo?! Ale Ema s Terezou si byly jisté. A hle. Po dechovém cvičení bylo mé ph 6 – neutrál. Wow.

Chápete to?! Tělo je zdravé, pokud má zdravé prostředí. To znamená neutrál. Ale v dnešní době je těžké toho dosáhnout. A vy si pak na 20 minut lehnete, zadýcháte si podle Wima a máte neutrál. Já to nechápu! :D

Následoval vynikající vegetariánský oběd, kde jsem si s chutí přidala, polívka byla prostě výborná. :)

Někde tady bylo ještě druhé přípravné cvičení, které už ale nezařadím, zda bylo před obědem nebo po. Zkrátka jsme se znovu shromáždili kolem bazénku a na 2 minuty do něj ponořili ruce.

Kurva, to je bolest 2

Tohle cvičení následovalo už po dechovém a tentokrát jsme měli zákaz mluvení, měli jsme být sami se sebou. Musím se smát, jak jsem byla naivní. Myslela jsem si totiž, že napodruhé a už se znalostí dechového cvičení to zvládnu s přehledem, nebo aspoň mnohem lépe. To byla tedy pitomost si tohle myslet! Absolutní mýtus a omyl. 

Bolest byla jestli ne stejná jako poprvé, tak snad i větší. Trpěla jsem a kroutila se vevnitř jako žížala a vydržela jsem tak tak. A navíc jsem byla naštvaná! Na sebe, na to celé. Jak to, že to tak bolí, když už jsem přece o tom něco věděla? :D Jak to tu sepisuji, koukám, že jsem si procházela pěknou emoční výchovou.

Ale! Zachránili mě srnečci. No fakt. :) A z toho mám radost. Dokázala jsem se v mysli dostat na louku, kde se pásli srnečci. Byli pohádkoví, vypadali trochu jako Bambi. A tak trochu v mlze, jakoby rozpití. A já se snažila vnitřně ostřit a pozorovala jsem je a zalévalo mě blaho a teplo. Tohle byl pro mě silný moment. ?

A pak…

Další strašný mýtus a omyl

Přesně ten přišel. Celou dobu jsem si totiž myslela, že lidé, kteří do toho ledu lezou, jsou nějak „rozcvičeni“, jakože v takovém trochu transu. Takže jsem si říkala: Ok, dechové cvičení jsme se naučili před obědem, takže teď se do toho pořádně obujeme, nadopujeme se a pak tam vlezeme. Jenže ouha. Místo toho následovala přednáška o třetím pilíři – práce s myslí. Načež Tereza povídá: tak a teď se běžte převléci do plavek a jdeme na to.

Jak jako jdeme na to?! Kde je to dechové cvičení, trans, dopink?

Vůbec jsem nechápala a stěží jsem se dovlekla na záchod a poslušně se převlékla. Stála jsem přede dveřma vedoucíma ven k bazénu zabalená do osušky se svetrem v ruce a říkala jsem si: co tu holka děláš? Vždyť dnes ráno jsi sem přišla v zimní bundě, v teplých botách, s čepicí na hlavě a rukavicema na rukou. A teď tu stojíš v plavkách a chystáš se jít do vody s ledem? Tohle není normální.

Přesně tak jsem se opravdu cítila. A říkala jsem si ještě: musíš si ten trans teda zařídit sama. Ale nakonec se nebe smilovalo :D a Ema začala provádět YES! cvičení, takže to nabuzení nakonec bylo. :D 

Jde se do ledu

A pak se otevřeli dveře, jeden po druhém jsme se shromáždili kolem bazénu, rozdělili se na 2 poloviny a na signál ta první hupsla do vody. Byla jsem v ní. Poslechla jsem, zvedla nohu, vstoupila do bazénu a ponořila se. A…

Děkuju! Děkuju za ta 2 přípravná cvičení s rukama. Protože nic už není tak strašné jako 2 minuty rukou v ledu. Celé tělo nebolí. Aspoň já si na tohle nevzpomínám a není to to, s čím bych ten čas v ledu měla spojený. Naopak jsem vnímala, že se klepu. Celá a nekontrolovatelně. Ruce jsem měla před sebou napnuté a nebyla jsem je schopná ovládat a dát si je na stehna.

Mozek mi zamrzl a jediné, co mi tam naskočilo bylo: Dýchej. A tak jsem začala dýchat jak blbá. :D No jo, dýchala jsem zběsile. :D Nedokázala jsem otevřít oči (jen jednou na malou chviličku) a když jsem slyšela povel usmějte se, byla jsem v totální křeči a nevím, co se odehrálo ve skutečnosti na mé tváři, ale já se fakt uvnitř snažila ty rty roztáhnout do úsměvu. :D

Procházela jsem si uvnitř různýma osobníma stavama a vlastně mě mrzelo, když zaznělo konec. Nechtěla jsem ven. Nebyla jsem na konci. Nedošla jsem tam, kam jsem chtěla. Potřebovala jsem víc času.

Ale byl čas uvolnit místo druhé skupině. A my právě vylezivší jsme se shromáždili kolem bazénku a dělali zahřívací cvičení. Po 2 minutách se k nám přidala druhá skupina a naučili jsme se své tělo zahřát zevnitř a svýma silama. Bylo to super.

Znovu v teple

Byla jsem zpátky v teple ráda. Převlékla jsem se do suchého oblečení a k mému překvapení kromě teplých ponožek navíc jsem měla to, co před tím. Udělala jsem si teplý čaj do oblíbeného :) hrnečku a zalezla do spacáku. Postupně na mě doléhala únava a vyčerpání, které trvalo ještě další 2 dny. Byl to prostě nápor. Čekala mě ještě 3hodinová cesta domů.

WORKSHOP KRASOPSANÍ

Někdy je těžké vypnout a přestat pracovat. A proto jsem si letos naplánovala takový předěl. Na čtvrtek 20.12. jsem si pořídila workshop v Praze Vánoční krasopsaní. A považuji to za geniální nápad. Do toho čtvrtka jsem ukončila všechnu práci a co jsem nestihla, to muselo počkat. A tak jsem zabouchla pracovní dveře a otevřela dveře klidu, pohodě, rodině. Vánocům. :)

Na workshopu jsme si vytvořili jmenovky (sklidily velký obdiv a úspěch) a pokreslila jsem si jednu papírovou tašku, do které jsem pak dala dárek Domče, který jsem jí koupila v Bruselu a byla jsem šťastná, že jsem ho tam sehnala. Byl to žlutý roláček, který si přála víc než rok, ale všude jinde byl vyprodaný. Sháněly jsme ho v Německu, v Londýně a když jsem viděla jeden jediný poslední kus v Bruselu, nemohla jsem tomu ani uvěřit. A tak jsem usoudila, že ta taška je přesně hodna tento dárek do ní uložit. :)

VÁNOCE, VELKÝ DÁREK A RITUÁL VDĚČNOSTI

Vánoce jsou krásné svátky a mám je ráda. Letos s námi po několika letech nebyl můj taťka. Našel si totiž svou životní lásku a tak celý prosinec trávil s ní. Neobešlo se u nás bez slziček a smutku, ale…

Taky se nám otevřel prostor udělat věci jinak. A to mě fakt bavilo. Takže jsme třeba neměli letos kapra, který se kupoval kvůli dědovi (i když Simonka ho má taky moc ráda), ale místo něj byl losos. To jsme si dali s velkou chutí všichni a na silvestra jsme si to zopakovali, tak nám chutnal. :)

A celkově byla atmosféra prostě jiná. Dokazují to i slova Simonky, kdy 25. řekla: „Mami, mrzí mě, že tu s námi děda nebyl, ale taky to byla ta nejlepší štědrovečerní večeře. Nikdy jsme si tak nepovídali a tak se nenasmáli.“  Vlastně nám spolu bylo skvěle celé svátky, které jsme ve většině strávili hraním her. A konečně jsem viděla film Karlík a továrna na čokoládu. :D

Nečekaný dárek

Pár dní před vánoci mi přišel balík. Byl od Jirky a Stáni z Pzp. Ošmatlávala jsem ho a snažila se uhodnout, co v něm je. Byl tuhý, ale i měkký zároveň. Říkala jsem si, že to bude třeba deka v nějakém pevnějším obale. Haha. Dostala jsem dárek (je zánovní a musí se tam ještě něco dořešit), který mi nikdy nikdo nedal a brečela jsem dojetím.  Za vše, co mám. Za to, kde jsem na konci roku 2018. Za to, kdo jsem a za vše, co jsem dostala. Byla to pro mě třešnička na dortu a obrovský projev přátelství a lásky.

Rituál vděčnosti

Již druhý rok si s dětmi o Silvestra děláme rituál vděčnosti. Letos poprvé s námi na Silvestra nebyla Domča. Jo, další změna. Život prostě není stejný. Rituál spočívá v tom, že uděláme ze svíček nadcházející rok a střídáme se v zapalování a ten, kdo zapaluje, vždy řekne, za co je vděčný. Je to krásný čas a nikdy mě nepřestane bavit slyšet ty dětské vděčnosti. A to, že jsem vždy součástí, je nádherné. 

 

Tento rok mi dal hodně. Vnímám, že jsem zastabilizovala mnoho věcí. Vidím i neúspěchy a selhání, chyby. Ale netrápí mě. Vím, že smysl má zaměřit pozornost k tomu, co se povedlo a pokud si z věcí nemohu vzít poučení, netrápit se jimi.

 A CO ČEKÁM OD ROKU 2019?

Vision boardy jsem se stále nenaučila tvořit. :D Ale naučila jsem si stanovit 1 hlavní záměr. Vloni pro rok 2018 to byla stabilita. Pro rok 2019 to je ZVÝŠIT SVOJI CENU. A ne, nejde o peníze. Celý rok 2018 jsme měla priority jinde. Učila jsem se stanovovat priority, odpočívat, zahrnovat do svýho života jiné aktivity než práci, dělat si radost. Opouštěla jsem věci, které mi byly přítěží.

Na druhé straně jsem ale zpohodlněla a zanedbávala se. A proto rok 2019 nebude lehký. Zvýšit svoji cenu znamená jít cestou přes silné nepohodlí a makat na sobě. A tak si představuji výsledek na konci roku a to, jak se u toho budu cítit. A tento pocit si konzervuji hluboko v sobě, protože vím, že mi bude v mnoha temných údolích jediným motivátorem nevzdat to, co chci tento rok udělat a čeho chci dosáhnout.

Já vím, jsem tajemná, ale slibuju, že na konci roku 2019 sepíšu tohle ohlédnutí znovu a povím vám, zda se mi to povedlo. A nebo už to dávno budete vědět sami. ;)

MOJE PŘÁNÍ PRO VÁS

Přeji vám, ať je váš rok 2019 rokem milosti. Ať dokážete být milosrdní k sobě i druhým kolem sebe a ať zakoušíte život vítěze. Běžte a najděte ho! Hledejte ho tak dlouho, dokud nebudete hrdě stát se zvednutou hlavou. Protože to jediné vám náleží – to jací jste, vám už nikdo nevezme.

Ať žijeme v roce 2019  život vítěze.

 

A na závěr si pusťte na plný pecky mou oblíbenou písničku roku 2018, pouštěla jsem si ji několikrát a na plný kule to má léčivé účinky. :)

…stačí mi jen, když se nezastavíš, když nejsi první, tak to nezabalíš….
…budu pyšnej, když to nevzdáš…