Jak jsem se zúčastnila víkendu pro single (nezadané)

Rozhodla jsem se tímto článkem otevřít a zpracovat téma seznamování a ukázat svůj pohled na některé věci s tím související. Je to nejtěžší článek, co jsem kdy psala… Velmi důležité vnímám na začátek říct, že všechno, co zde napíšu, jsou jen moje názory a závěry. Vše pasuju na sebe jako osobnost a na své potřeby. Takhle jsem to prožila, takto to vnímám. :)

V polovině září jsem měla možnost strávit víkend na akci pro nezadané. Jednoduše jdete s partou lidí, které neznáte, na výlet, u toho se přirozeně bavíte a poznáváte se navzájem. Přišlo mi to jako sympatická forma seznámení se. Obecně, nejen s protějškem opačného pohlaví, ale milá možnost poznat nové lidi. Náš víkend se konal v Moravském Krasu a součástí byl celodenní (sobotní) výlet na Macochu, do Punkevních jeskyních včetně projížďky po řece Punkvě v rámci prohlídky jeskyní. Nádherná akce, neodolala jsem.

Celé to bylo skvěle zorganizované, vše připraveno, nic ponecháno náhodě. Dokonce jsem jako překvapení navíc měli připravenou prohlídku Kateřinské jeskyně. Bylo to moc fajn.

Vyrážím

Začátek cesty byl trochu dobrodružný. Byla připravena tabulka, kde se účastníci mohou domluvit na spolujízdě. Geniální záležitost. Sledovala jsem to nějaký čas a přemýšlela, s kým bych se mohla spojit a cestu si usnadnit. Přes drama, kdy jsem se rozhodla spolujízdu nevyužít a koupila si jízdenku na vlak, přes zjištění, že je to blbost a tedy jsem ji zase zrušila až k tomu, že jsem se domluvila s Honzou z Prahy, jsem to vyhodnotila jako nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat. Cesta nám skvěle ubíhala, jela s námi ještě jedna holčina – Jana – z Prahy a bylo to opravdu fajn.

Po více jak 4  hodinách jsme dorazili na místo: Češkovice (kousek od Blanska), chata Vyhlídka. Krásné místo, z pokoje mám výhled na jezírko a výstup přímo do trávy.

Očekávám svou spolubydlící, která se tam nakonec jen mihne a rozhodne se přestěhovat k holčině, se kterou přijela. Výsledkem je, že mám celý víkend pokoj jen pro sebe. Hurá, tohle přesně jsem si přála. Seznamování s lidmi je pro mě velmi vyčerpávající a vzhledem k tomu, že mě čeká hoooodně hodin s úplně cizími a přijela jsem se záměrem se opravdu seznamovat a snažit se je poznat, tedy investovat hodně energie, uvítám možnost být sama. Vnímám to opravdu jako dar pro mě, bonus a tak trochu zázrak. Mít sama pokoj jsem si prostě přála, ale zdálo se mi to nemožné….:)

První společný večer

Postupně dojížděli další a ve 20 hodin byla večeře. Pro mě zkouška, zda ve svém rozhodnutí být Ženou, jsem dostatečně pevná a necouvnu. Vezla jsem si s sebou jednu z dlouhých sukní. Jsem ohnivá žena, dáma. V reálu asi exot, ale to neva. :D Dává mi to smysl a cítím se v tom výborně.

Nesměle vpluju do jídelny a jsem vděčná, že už je tam Honza s Janou, s radostí si k nim přisednu. Pokukuju po ostatních. Seznamuji se s Nikolou. Pocity mám všemožné, trochu na mě dotírá únava.

Po večeři je společný seznamovací večer. Sedáme si do kruhu a každý se má krátce představit. Je to celkem pohodička a celkově je sranda a milá atmosféra.

Je nás tam 23/24, tak nějak a stačilo pár vteřin, abych vyhodnotila, že tahle akce z hlediska najití si protějšku nebude ta pravá. :) Svým způsobem mě to hodilo do pohody. No stress, tady si prostě jen popovídám a poznám nové lidi. Jaká bude realita druhý den jsem ještě naštěstí nevěděla…

Začala volná zábava. Scukli jsme se do menší skupinky a vytáhl se alkohol. Ve skutečnosti mi přišlo, že být dospělý = chlastat. Toho alkoholu, co se tam dovezlo.  Já vám nevím. Miluju kvalitní čas, kdy si můžu s druhým sednout, vzájemně si povídat, věnovat si pozornost, zájem. A klidně si u toho dám skleničku. Ale proč litr vína? Proč vlastně je alkohol pro navázání vztahu tak důležitý…?

Po chvilce to vzdávám. Čas má pro mě velkou hodnotu a i když tu jsou milí lidé, je tam hluk, špatně slyším, musíme se docela překřikovat a zas tak nutně si nepotřebuju povídat o všem a ničem.

Tohle jsem nečekala

Druhý den byla hlavní akce dne. Výlet na Macochu a do Punkevních jeskyní. Já se tak těšila! Nikdy jsem tam nebyla a využít akce, kdy nemusím vést, hledat kde co je a vše organizovat, jako když cestuji s dětmi, bylo velmi úlevné. Prostě jen poslouchat pokyny a jít. Ano jít. S lidmi, které jsem nikdy neviděla. Pro mě setkání s nimi bylo jako setkání s jiným světem. Připomínám, že jsem byla na seznamovacím víkendu. :D

Chápu, že i pro muže může být těžké být odvážný, ale tady jsme byli všichni single a otevření seznámení a já jako žena jednoduše očekávám hlavní aktivitu od muže.  A čekala bych ještě 2 další věci:

1. Ochotu se poznat. Obyčejně, lidsky, bez ohledu na to, zda je můj protějšek má věková kategorie, či se mi líbí nebo ne.
2. Zájem. Jednoduše čistě zájem o toho druhého.

Ale to jsem se pěkně sekla nebo mám prostě jiné představy, nevím. Jeden příklad za všechny, abyste pochopili, na co narážím: Jeden týpeček mě tam zaujal. Velkou část výletu trávil s jednou holčinou nebo sám. Prakticky nejevil o nikoho zájem. Zaznamenala jsem, že cestuje. To je fajn téma k popovídani si, bez ohledu na vzájemné (ne) sympatie. Jednu část cesty jsem se k němu aktivně probojovala a začala konverzaci. Kladla jsem mu otázky, odpovídal pouze na ně a to více méně stručně. Ani jednou nepoložil otázku on mě. Ještě jsem měla po chvilce chuť mu to usnadňovat, tak jsem mu nadhodila: Minulý rok jsem taky hodně cestovala. Tak jasně že jsem čekala nejvíc logickou reakci: A kdes byla? Místo toho ticho. Těžký nezájem. Náš hovor tím skončil a já se odpojila.

A tak to bylo s většinou. Ptala jsem se, někdo se rozpovídal, byl víc upovídaný, jiný prostě odpověděl na mé otázky, zpětně mě se neptal téměř nikdo.

A pokud s některými muži konverzace probíhala, tak na povrchu, historky, vtípečky. Tak jasně, je to taky konverzace, ale… Skvělý společník byl Honza ze spolujízdy, ten se ptal, zajímal. A to je taky věc.

Co je s tím dnešním světem?

Honza je 50letý právník z České Spořitelny. Fakt fajn chlap, bezdětný, žádný ošklivec, zajištěný. A byť o sobě prohlašoval, že je introvert, byl vtipný, měl skvělé hlášky, nejednou mě rozesmál a nebál se komunikovat s kýmkoliv. Dokonce byl aktivní v hledání protějšku už hodně dlouho. A já si řikám: proč, jakto, co je to s tím dnešním světem? Jakto že takový chlap  jako Honza nemá ženskou? Jasně, tisíc věci nevím a nevidím, ale Honza by byl fakt fajn chlap pro mnoho dnešních žen, fakt byl.

A nebo Jana, 37 let. Je tak aktivní v hledání svého protějšku, že za posledních 5 let absolvovala 300! schůzek přes seznamky. 300! Ty zkazky, které vyprávěla…

Díky mému zájmu o druhé jsem vyslechla dost příběhů, bylo to pro mě obohacují. Způsob poznávat se s druhými na výletě je super.

Výlet byl nádherný, byla jsem tak šťastná, že jsem tam byla, viděla Macochu, plula na lodičkách, velká velká vděčnost. Poznala jsem nové lidi a měla možnost nahlédnout do jejich životů, myšlení a názorů. Velmi obohacujíci. Ale…

Silná osobní konfrontace

Ale taky jsem byla silně konfrontována sama se sebou, svými názory a svým světem. Miluju svou práci, on-line svět a tady jsem nejednou cítila opovržení (takže ty civíš celé hodiny do počítače?) a nemožnost se protnout na té obyč lidské rovině. Tihle lidé měli prostě svůj svět a svá přesvědčení.

Víte co bych dělala dřív? Hledala chybu v sobě. Asi to dělám blbě, něco je ve mně špatně, jsem moc… jsem málo… Nehledám chybu v nikom. Ani v sobě ani v těch lidech. Takhle to prostě je. Jen já si musím najít tu svou cestu v tom.

Nemůžu ale popřít, že mě to celé vycucalo a kdybych nebyla osobnostně na levelu, na kterém jsem, rozsekal by mě tenhle víkend asi do konce života. :D Takhle jsem zjistila, že mám už docela pevné základy a i když můj život, svět a názory jsou úplně někde jinde a i když jsem zjistila, že je nedokážu zcela svobodně a s lehkostí sdílet, za tím jaká jsem a jak žiju, si prostě stojím. 

Nutno taky pro objektivnost říct, že i já jsem mohla těm lidem připadat divná. :D Nepila jsem, šla jsem brzo na pokoj, sobotního večera u ohně jsem se už vůbec nezúčastnila a vtipem a historkama jsem taky zrovna nehýřila.

Potřebujeme uzdravení

Odjížděla jsem s myšlenkama na dnešní generaci mužů. Ty, které jsem měla možnost na víkendu poznat, byli fajn, ale se vší úctou jsem viděla generaci můžů bez vize, doslova děti, zraněných, bojácných. Až na vzácné výjimky jako byl Honza. Třeba jeden 28letý mladý muž s takovým nostalgickým tónem povídá: Já bych se jednou chtěl podívat do Vídně. WTF? Tak ať prostě zvedne zadek a zajede si tam. Vůbec jsem nevěděla, jak na to mám reagovat. :D

Odjížděla jsem s myšlenkama na mou generaci žen, kterých tam byla většina. Zakomplexovaných, zraněných, bojácných, nesamostatných, bez naplnění. Nebo naopak silných, vědoucích co chtějí, jako třeba Nikol.

A bylo mi z toho smutno. Muži i ženy tolik potřebují uzdravení. Potřebují si dopřát čas na uzdravení z předešlých vztahů, bolestí, udělat si jasno v sobě, objevovat svou hodnotu, dary i poslání. Před očima jsem viděla některé mé přátelé, kteří mají nádherné vztahy. Vím, že to jde. I když je žena silná, úspěšná a sebevědomá, může mít po boku muže, který je skutečný muž a unese ji a ona klidně po jeho boku může být křehká a rozvíjet svou ženskost. Vzpomínala jsem na přátele, kteří jsou spolu 20, 25, 30 let a stále se milují.

A co já?

Odjížděla jsem s myšlenkama, kde v tom celém jsem já. Nevím. Jediné, na co jsem si dokázala vzpomenout, byla slova moji nejstarší dcery:

Mami, ty jsi úžasný člověk, máš zajímavý život (po tomhle víkendu si říkám, pro koho :D :D), ty jsi až moc dobrá, ty jsi vlastně komplikovaná, jsi jako mravenčí královna, ta vlastně není pro nikoho. ?

Víte, já se fakt snažila. A to přesto, že mě povrchní řeči vyčerpávají. A i když nejsem zrovna social person a small talk je moje noční mura, zvládla jsem X hovorů za den s úplně cizími lidmi. Nelituji vůbec toho, že jsem tam byla. Teď pomíjím výlet jako takový, to byla obrovská hodnota. Jsem ráda, že jsem se rozhoupala, opravdu jela a vyzkoušela si to. A doporučila bych to každému, jeďte a zkuste si to.

V jedné věci jsem si ale jasno udělala. Na další seznamovací víkend už nejedu. A aktuálně jsem si tím odřízla cestu, která mě jako příležitost k seznámení napadá. Ale taky už dávno vím, že život je cesta a kdo ví, co mě čeká za zatáčkou… :)

Ale jak píšu na začátku článku, tohle byl můj pohled na seznamovací víkend. Já nejsem tak úplně typický vzorek ženské populace a jsem hluboce přesvědčená, že pro určitý typ lidí je to doslova dokonalá platforma a způsob pro seznámení. Třeba pro lidi, kteří mají klidné zaměstnání, jsou bezdětní nebo mají děti po rozvodu jen občas, mají spoustu volného času…

Životní balanc

Jestě musím napsat jednu věc, která mě hodně překvapila a taky hodně a že fakt hodně zaskočila. Některé reakce na Fb na to, že jedu na seznamovací víkend. Měla jsem z toho směs pocitů. Byl moc milý ten zájem, komplimenty, viděla jsem za vším obrovskou lásku, přátelství. To mě těšilo a dělalo radost a moc si toho vážím. Trochu jsem se vyrovnávala s tvrzením, že už jsem vyzrálá a jsem na partnera připravena. To si netroufnu říct ani já. :) Ale to je ok, já mám vysoké laťky a svým způsobem budu mit teoreticky o sobě vždy určité pochybnosti, zda dokážu být skutečně dobrou partnerkou.

Co mě ale trochu semlelo byla tvrzení, že z víkendu přijedu zadaná. Já vím, já vím, jak jsem psala před chvílí, vidím za tím lásku a přátelství a to, jak moc a moc mi to přejete. To je moc milé. Ale to, že pojedu z víkendu zadaná jsem teda opravdu nečekala ani neočekávala. Reálně pár společných hodin s X lidma přece nepovede k zadání. Je fajn si dávat záměry a být v tom klidně i odvážný, ale mnohdy právě představy velmi úzkých až kategorických výsledků vedou ve výsledku k totálnímu zablokování plynutí. V životě, stejně ale třeba i v podnikání.

Je skvělé vytvářet příležitosti, nebát se do příležitostí vstupovat, i když máme pocit, že nás přesahují. Je důležité pouštět strach a na místo toho důvěřovat (sobě, druhým, cestě, životu). Ale je také důležité dovolit si pouštět představy, nelpět na výsledku a nechtít mít věci vždy pod kontrolou.

Balanc mezi záměrem, vytvářením příležitostí, vlastní zodpovědností a tvořením věcí a tím, že věci pouštím, užívám si plutí a pouštím kontrolu, je umění. Umění, které se musíme stále učit. Je tak důležité se učit mít balanc v tom pouštět se břehu a kontroly, díky čemu si neblokujeme to dobré, co nám má do života přijít a je jedno, jestli to bude partner, úspěch, peníze. A zároveň se učit žít jako tvůrci, kteří nenechávají věci náhodě, ale přijímáme svou zodpovědnost a to, kam dojdeme nebo chceteli doplujeme. A to ze srdce přeji nám všem.

 

Zajímavou a plodnou diskuzi k tomuto článku můžete sledovat zde. A klidně mi tam napište, co si o tom myslíte a jak to máte vy. :)