7 věcí, pro které jsem si přijela do Itálie

24 dní, které byly – jak jinak :D – jiné, než jsem očekávala. Troufnu si říct, že byly transformační.

• Udělala jsem zásadní životní rozhodnutí.
• Dostala odpovědi na otázky, které byly tak hluboko, že jsem si je ani nekladla a přesto jsem odpovědi potřebovala slyšet.
• Zažila jsem smích a radost, stejně tak velký smutek a zranění.
• Zjistila jsem, že jsem se za poslední rok tak strašně změnila, že mně to samotnou překvapilo.
• Měla jsem sen a zjevení, které mi v pravou chvíli hodně pomohly.

Letos se nám podařilo vycestovat do Itálie na delší dobu a svůj pobyt jsme rozdělili na 3 místa.

1. Nejdříve 14 dní u moře na severu Itálie v Lignano Sabbiadoro.
2. Potom týden ve vnitrozemí, kde jsme cestovali po památkách.
3. A nakonec 4 dny v kempu opět na severu Itálie, na konci světa, kde nebyl ani telefonní signál a kde bylo tak ošklivé moře, že jsem se koupali v bazénu a prostě jen relaxovali.

7 věcí, pro které jsem si přijela do Itálie

To byla první věc, kterou jsem si letos vyzkoušela. A s ní i balanc mezi prací a odpočinkem a zábavou. Vloni jsem ještě neměla tak velký objem práce, který se dá dělat odkudkoliv. Jednoduše jsem na 10 dní nechala e-shop e-shopem, vyřadila práci na webech a jela.

Letos mi ale do období v Itálii spadlo jednak čtvrtletní DPH, takže jsem dodělávala faktury a jednak zásadní termíny klientů, kterým jsem dělala web. Jeden velký jsem v první polovině července dodělávala a přehazovala do ostrého provozu (veronikahanzlikova.cz) a muselo to být, protože na to Verče navazovaly další plány.

A druhý jsem tvořila a musel být do konce července hotový, protože Terezka odjížděla na Svatojakubskou cestu, ze které se chystala sdílet příspěvky a chtěla už na to mít nový web. (terezatesinska.cz).

Musím říct, že jsem to prožívala s vděčností a nadšením. Je tak úžasné moci pracovat odkudkoliv na světě, vědět, že mám práci, že mám pro koho pracovat, že mám zdroj příjmu. Vůbec mi nedělalo problém si k práci sednout a tvořit, neměla jsem pocit, že bych si ukrajovala z dovolenkových dnů nebo volného času.

V tom jsem vnímala rozdíl mezi sebou a mým tátou, který jeden den pronesl: „Když jsem teď jeden den obětoval na práci, tak ty další 3 chci pořádně využít.“ Bylo to tak hluboké uvědomění a zároveň jedna z mnoha propastí, kterou jsem mezi námi za ten pobyt objevila…

Vlastně jsem u toho zjistila, že vůbec nemusím měnit své chování a zvyky na dovolené. Jasně, té práce v Itálii jsem měla o dost méně. Většina stálých klientů respektovala, že mám dovču a své potřeby mi psali s tím, že se to udělá až se vrátím. V Podnikání z pláže byly prázdniny a tak jsem měla jen málo mailů a dotazů na facebooku. E-shop jsem na tu dobu pustila z hlavy a péče úplně. Takže mi zůstalo jen to moje top a to tvorba webů a měla jsem spoustu času na užívání si, i na své činnosti (malování, čtení). Ale i tak.

Všechno mi přišlo tak přirozené. Práce, kterou jsem dělala, dny, kdy jsem nepracovala, zážitky, koupání, teplo, vše plynulo v dokonalém rytmu, který mi vyhovoval a líbil se mi. A já sama jsem v něm byla přirozená a sama sebou. Zkrátka balanc mezi prací a volným časem tvořil jeden krásný celek a já si s úsměvem říkám: Jo holka, vyzkoušela jsi si to a dalas to. :) 

Aniž bych to očekávala. :D To totiž byla kniha, kterou si s sebou vzala Dominika, já si vezla své. No ale…Jednoho dne jsem ji vzala do ruky a už nepustila. Dlouho, předlouho mě nic tak nezasáhlo, jako tohle čtení. Asi proto, že to, o čem píše, mám hluboce odžité. Tak hluboce, že když jsem najednou četla ty řádky, kde dával autor do slov některé své myšlenky, stavy, názory a pohledy, byla jsem zaskočena, že tu čtu něco, co je tak hluboce ve mě samotné a přitom jsem to nikdy nenazvala, nepřemýšlela nad tím, neřešila.

Já vím, asi teď nerozumíte, o čem to mluvím. :D Válka umění je kniha o životě umělce, o tom, jaké má poslání, kde bere inspiraci, jak „musí“ žít, co zakouší. Část věnovaná rozdílu mezi amatérem a profesionálem mě skoro rozplakala. Ano, jsem profík a není v tom ani špetka pýchy. Naopak je v tom tuna bolesti, strachu a nekonečno lásky.

Dostala jsem v ní odpověď na otázku, kterou jsem si kladla tisíckrát: „Jak to, že dnes dělám weby a lidé mě vyhledávají a opravdu chtějí, abych jim je dělala právě já?“ Na tohle jsem nemohla přijít. Jak to? Jak je to možné? Kdo jsem, že to dokážu? Kdo jsem, že to lidé ode mě chtějí a jsou ochotni mi za to zaplatit? Jak se to stalo? Jak se to děje? Už to vím. Tu odpověď jsem tam nečekaně a neplánovaně našla. 

Spojení s Múzou

Část, kde autor mluví o inspiraci, o tom, jak funguje a jak k nám přichází, byla pro mě také velmi silná. Tam jsem si výrazně uvědomila, že musím mít svou vlastní Múzu. :) Ne že bych ji chtěla vzývat a modlit se k ní, jako to dělá autor, ale to uvědomění bylo tak silné, že jsem se pokusila s ní navázat spojení. Co se stalo?

Po pár dnech u moře jsem měla velmi silnou touhu namalovat plachetnici. Svoji loď, svoji plachetnici. Zároveň jsem v sobě cítila velký blok a špatné přesvědčení. Neumím malovat a potřebuji předlohu. Ten den jsem ale neměla připojení na internet, abych si nějakou našla. A pak se to stalo.

Pár stránek před koncem knihy, což bych nikdy před tím neudělala (knihu bych dočetla), jsem ji odložila a pod vedením své Múzy šla tu loď namalovat. Bylo to…hodně o důvěře. Trvalo mi to 5 hodin a voilà!

Myslím, že jich je víc, ale ta jsou zatím hodně osobní a ne zcela jasná. Ale to jedno jsem učinila. Pokud jste četli moje shrnutí roku 2017, tak víte, že to byl pro mě převratný rok a že jsem řešila, jak dál s e-shopem. Byl ke mě hluboce přirostlý. Celý rok jsem se plácala v beznaději, nejistotě, neschopnosti to vyřešit. Je to prostě mé dítě, má srdeční záležitost. Je to něco, co mi dává velký smysl a nechci to opustit. Chtěla jsem to předat v rámci rodiny, ale to se rozpadlo a tak jsem ho další měsíce vláčela s sebou.

Byl to boj mezi srdcem a rozumem a bylo to neprůstřelné. Drželo mě to a nebyla jsem schopná se rozhodnout, co dál. Před odjezdem do Itálie jsem si vše dořešila. Všechny došlé objednávky jsem vyřídila – buď jsem poslala zboží nebo vrátila peníze, pokud nedorazilo včas. Odjížděla jsem s ukončenými věcmi, bylo jen potřeba dodělat faktury do účta. A věděla jsem, že si tím vytvářím prostor pro rozhodnutí. 

Taky jsem za ten poslední rok věděla, že není v mé moci cokoliv udělat na sílu. Že jsem se snažila najít řešení, prošla různými fázemi, snahami, zkusila všemožné způsoby jak skloubit e-shop se současnou mou prací na webech. Uvnitř mě to ale nešlo prorazit, byla jsem ve zmatku, v bolesti, smutku, v žádném řešení jsem neměla pokoj ani spočinutí.

Na jednu stranu jsem se pokládala do důvěry, že vše se děje jak má a správné řešení přijde v pravý čas. Na druhé straně jsem se dostávala do stále většího tlaku, potíží a přetížení. A nad vším byl můj vnitřní blok, neschopnost ten e-shop pustit.

A teď v Itálii, i pod vlivem dalších zážitků a uvědomění, se to stalo. Rozhodla jsem se, že svůj e-shop s botama prodám. Moc bych si přála ho prodat rychle, neplácat se v tom a nedostávat se do toho, že bych musela hledat jiné řešení. Mám v tom aktuálně hluboký pokoj. Takže přivolávám toho správného člověka, který si ho převezme a s láskou bude naplňovat poslání. Když byste mi chtěli pomoci, budu ráda, když stránku s nabídkou budete sdílet, ať se to dostane tam, kam má. :)

UPDATE 17.08.: 

Vlastně za celou dobu v Itálii jsem se dostala do pár situací, kdy jsem si jasně rovnala, co zrovna cítím, co chci, jak to chci a šla si za tím. Může se to zdát na první pohled banální, ale umět identifikovat, jak se cítím, co chci a jít si za tím bez ohledu na rozum, názory ostatních nebo aktuální naladění sebe a druhých, je velká věc. :)

V Itálii po pláži běžně chodí nabízeči různých věcí – draků, kokosů, osušek, slunečních brýlí…Stále stejný sortiment. Ale jednoho dne se na pláži objevila novinka. :D Přišel černoch a skupině Slovenek kousek od nás začal nabízet plážové šaty. Byla jsem uchvácena. Musela jsem se zvednout a jít očumovat k nim dopředu.

Bylo to pět bab. Každá v jiném věku, jiné postavy. Každé vybral jinou barvu a šaty jí jinak uvázal. Vypadala v nich dobře hubená, statná, silná, mladá i stará. Udělalo to na mě obrovský dojem. Ve skutečnosti ty šaty totiž byly jen kus látky s průstřihem. Ale výsledek?! Nádhera. Byla jsem očarovaná. Pak začalo probíhat rozmýšlení a obchod a tomu jsem už přestala věnovat pozornost a šla se koupat.

Ale ty šaty mi nedaly spát. :D Zamilovala jsme se a rozhodla se, že zjistím, kolik stojí. Druhý den jsem vyhlížela slovenské dámy a našla jsem je. Osmělila jsem se a šla se zeptat, kolik stály. A to bylo zajímavé. Paní mi řekla: „Nejdřív chtěl 12€, ale usmlouvala jsem to na 10€, dalo by se klidně i na 8€.“ U těchto prodejců se běžně smlouvá a i já jsme to tak dělala. Nastavila jsem se na to, že se pokusím dostat na cenu 8€.

A rozhodla jsem se, že si je koupím. Nevím, jestli někdo někdy náruživě vyhlížel běžně otravné a nevítané prodavače jako já ten den odpoledne. :D :D Byla jsem jak na trní. Přišel až kolem 18 hodiny. A to mělo svůj důvod. Totiž během těch několika odpoledních hodin se staly dvě věci. Jednak jsem si řekla, že dnes si ty šaty koupím a natočím v nich hned video (což vypadalo v jednu chvíli, že se nestane, ale stalo se, naplnilo se to) a jednak jsem prožila, že nechci smlouvat.

Najednou jsem cítila, že se chci postavit do roviny hojnosti, že dám cenu, kterou řekne, že na ni mám a že mi ty šaty za to stojí. Těžko se to popisuje. Není to o tom, že už nikdy nebudu smlouvat. Ale tady jsem cítila, že je to o postoji a energii a že si tím volím víc, než jen že si koupím šaty.

A pak se objevil. Už z dálky jsem na něj začala jak malá mávat, pusu od ucha k uchu, měla jsem strašnou radost.

Původně jsem si myslela, že si je koupím v růžové barvě. Ale když mi pak Domča vybrala tuhle korálovou, neváhala jsem ani vteřinu. Ano, to je ta správná barva. Šatky jsem si nechala obléct, předvést několik úvazů a s radostí zaplatila 12€. Táta mě pak jaksi nechápal: Vždyť sis zjišťovala kolik stojí a chtěla jsi jít na 8€? Já vím, ale mně to dávalo smysl. Tak jako mnoho dalších věcí, které se dějí v mém životě a které už nemám potřebu obhajovat ani před těmi nejbližšími…

Domču se jal obléknout do žlutých, ale ta je nechtěla, tak jen foto jaké jsme kočky. :)

A tady je to video, které jsem v nich natočila. Mám velkou radost, že oslovilo tolik lidí. Původní příspěvek i s komentáři najdete zde. 

Z té mám obzvlášť radost. :) Zjistila jsem, že  potřebuji mít výzvy a jít do nových věcí. A že to je klíč k dalším novým věcem. :)  Poslední měsíce jsem žila ve stereotypu. Žádné spešl přání, které bych si chtěla splnit. Práce a povinnosti. Žádná inspirativní zvláštní myšlenka, o kterou bych se mohla podělit. Když jsem ležela na pláži, vzpomínala jsem na loňský pobyt a na video, které jsem z něj tehdy natočila. A říkala jsem si: Ty jo, chtěla bych taky i letos něco natočit, ale nevím co? Prohledávala jsem své nitro, jaký poklad bych tam našla a mohla ho sdílet se světem. :D Nic.

A pak přišla ta Thajka. Jak jsem psala výše, na pláž chodí nabízeči mnoha věcí, masáže jsou jednou z nich. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se nechám někdy namasírovat na pláži! A přece. Tohle už dobře znám.

A už taky vím, že tohle překonání se a jití do nových věcí otevírá další dveře – nových nápadů, myšlenek a inspirace. A taky že jo. Hned potom mi totiž přišla ta myšlenka z videa výše a krátce na to jsem ho i natočila.

Ale zpět k masáži. Cítila jsem, že do toho mám jít. Ale rozum mi to hned ztěžoval: Hele, budeš si muset sundat podprsenku a jako nemáš ji rozepínací. A víš, jak se blbě roluje přes hlavu? A tady to musíš dělat tak, aby tě nikdo neviděl. A potom to oblékání zpátky. Ha, ha, to nedáš, nech to být. Ale já to nenechala. :D I přes tu nejdebilnější podprsenku pro thajskou masáž na narvané pláži jsem do toho šla. A bylo to super!

Thajka byla velmi poctivá, krásně mi namasírovala záda, cítila jsem se pak mnohem pohyblivější a ve vnitrozemí jsem na ni těžce vzpomínala. :D

14 dní u moře

Čas v Lignanu byl nádherný. Byla jsem s dětma vzhůru dlouho do noci, kdy jsme chodili do centra, které bylo jen kousek od našeho ubytování a kde to žilo nočním životem. Vůbec nám nevadilo se procházet stále stejnými uličkami a dávat si pokaždé zmrzlinu u Brothers. :D Jeden kopeček tam stál 1,40€ a odpovídal asi 3 našim kopečkům. A za tuhle cenu jsme už zmrzku nikde potom neviděli.  Měli ji v tolika příchutích, že nebyl problém mít pokaždé jinou.

Bylo úžasné teplo, skvělá atmosféra, bezstarostný čas, který nás nabíjel. Ráno jsme dlouho spali, já tedy dopoledne vstávala a buď pracovala nebo se šla koupat, po poledni už přišli i děti, do večera jsme se koupali a relaxovali, prostě nádhera. Neřešila jsem jídlo ani povinnosti. Když se mi chtělo, umyla jsem nádobí. Když se mi chtělo, uvařila jsem. Když ne, šli jsme se najíst. Svoboda, bezstarostnost.

Džíno se oproti loňsku zabydlel natotata a vůbec nikam neutíkal. Nejraději lehával na parapetu za oknem nebo na balkóně. I on byl šťastný.

Džíno si rád lehá do malých prostor, tady se uvelebil v šuplíku nočního stolku. :)

Jeho oblíbeným místem v bytě u moře byl parapet nebo balkón. Bydleli jsem v 1.patře.

Bouře u moře

Caorle a my :)

Dobroty v zábavném parku

Děsivá atrakce, na kterou jdou jen šílenci :D

Fritelle - to mi strašně moc chutnalo a přála bych si to zas někdy jíst

Peckovní krám, peckovní výloha

Zmrzlina u Brothers, naše téměř každonoční zastávka

Kolotoč z doby Marie Terezie :D Nedalo se odolat a svezli jsme se

Tohle byla atrakce, kterou jsem nezvládala ani ze země, natož abych na ni šla. Jediný odvážný byl táta a fakt jsem měla starost, zda to přežije. :D Přežil.

Tohle přesně nevím, jak napsat. :) Po 14 dnech u moře jsme se přesunuli do vnitrozemí. Ubytování jsme měli na týden ve městě Prato. Nádherný obrovský dům. Vnitřní dvorek, velká střešní terasa, mnoho pokojů, zajímavých prvků, starožitností. Prostě nádherné ubytování. Loriana, starší paní, byla skvělá hostitelka.

Přejezdem do vnitrozemí (sobota 21.7.) se spustila vlna čehosi. Jednak mě hned první den začal bolet zub. Měla jsem v něm zánět. Ten pak putoval celý týden hlavou a sužoval mě. Po 2 dnech šel do krku a plic, takže mě bolelo v krku a kašlala jsem. Za další dva dny se přestěhoval do dutin a spustila se mi strašná rýma.

Ve čtvrtek jsem byla už tak hotová, že jsem psala dvěma holčinám z kurzu Podnikání z pláže, o kterých vím, že žijí v Itálii, že potřebuji něco jako Paralen a jak se to tu jmenuje. Uvědomila jsem si u toho, jak je to úžasné, že díky této komunitě mám nové přátele a mám koho požádat o pomoc. „Paralen“ jsem si nakonec nekoupila, v pátek začala rýma ustupovat a začal mě bolet jiný zub.

Bylo to náročné z toho důvodu, že celý tento týden byl na cestování a památky. Takže jsem ve vedru chodila s někdy docela těžkým batohem po rozpálených ulicích a přitom bojovala s nemocí. Zároveň jsem věděla, že to není jen nemoc. Bylo to odrazem mého vztahu s tátou. Přehlížela jsem některé indície a nedocházelo mi, že se náš vztah změnil. On má svou novou přítelkyni a asi bych jednoduše řekla, že to, že byl s námi v Itálii ho prostě nebavilo. Chtěl být někde jinde s někým jiným.

Takže to občas hodně bolelo. Někdy moc. S některými věcmi jsem se naposledy setkala u svého exmanžela. Pocity, postoje. ALE. Zjistila jsem, že to zvládám! Že se dokážu oddělit, nebrat si věci osobně, být sama sebou.

Viděla jsem rodové věci, které jsem si doposud myslela, že pochází od mámy, že ty vzorce chování mám od ní a děsně mě překvapilo, že to jde přes tátu. :) Uvědomila jsem si, že spoustu z nich už umím rozeznat, vidět, nazvat je pravým jménem, oddělit se od nich a nebo je mám dokonce zcela vyřešené. Tohle celé šlo přes bolest, ale byly to velmi silné a transformační okamžiky.

Čas ve vnitrozemí byl také krásný. Viděli jsme spoustu nádherných míst jako Florencii, Sienu, Boloňu, San Gimignano, Ferratu a hlavně Pisu! Na šikmou věž jsme se těšili ze všeho nejvíc. Zatímco já jsem kupovala lístky na věž, děti si nafotily klasické fotky ve stylu, že věž drží rukou nebo nohou apod. Už v Liberci jsme si plánovali, že si chceme v Itálii dát pizzu a nejlepší nám přišlo si ji dát v Pise a tak jsme to tak i udělali. Bylo skvělé zažívat radost a dělat si radost. :) Máme krásné vzpomínky.

Katedrála ve Florencii

A hned vedle Lindt, neodolali jsme :)

V San Gimignanu měl výstavu tenhle hodně zajímavý chlapík, moc se nám jeho tvorba líbila

A taky tam prodávali vynikající soft nugát, ochutnali jsme ho na jaře v Holandsku a tady jsme vybrali s jahodama

Jsem tam :)

Do katedrály u šikmé věže jen se spešl doplňkem :D

Selfie na vrcholu šikmé věže v Pise

Kde jinde si dát pizzu než v Pise :D

Nadšení nelze skrývat :D

Výhled na Florencii

Pouliční umělkyně - malba na chodník

Veřejné prádelny, to se mi líbilo

Náměstí v Sieně, kde nás také přepadl déšť :)

Katedrála v Sieně

Hrad v Pratu

Prato

Katedrála v Padově

Padova

Most lásky ve Florencii je něco kouzelného. Byli jsme tam dokonce 2x, tak moc se nám tam líbilo. Navečer tam vždy hrají nějací umělci, tihle byli hoooodně styloví. Kolem prochází pán a prodává růže. Prostě romantíííka.

Ve Floerencii najdete umělce skoro všude. Tenhle byl spíše moderní. Je to krásná náladovka, tak si ji vychutnejte. :)

A tady náměstí v Sieně. Na videu ještě dost hezky, za chvíli pak lilo jako z konve. :)

V sobotu 30.8. jsme pak přejeli na poslední místo pobytu. Došlo mi totiž, že autem to z vnitrozemí na jeden zátah do Liberce nedáme a tak jsem ještě na 4 dny zarezervovala ubytování v jednom kempu. A vlastně si tak splnila své přání: bydlet v mobile housu. Jako upřímně nechápu, proč je ubytování v nich tak drahé. :D Tady jsme měli kliku, že zrovna snížili cenu o 2 tisíce na noc, takže nás vyšla jen na 1 600 Kč.

Připadalo mi to tam jako na lodi. Důmyslně poskládané, je tam vše, ale ve dveřích se dva nevyhnou, uličky jsou těsné a taky jen pro jedno tělo, pokoje jak kajutky. No byla to trochu zkouška. Přijet z velikánského domu sem. Ale kupodivu mě to bavilo. :)

Po příjezdu se ukázalo, že tam není žádný signál, takže mé plány na práci vzali zcela za své. Ve vnitrozemí jsem pracovala jen trochu, tam jsme fakt dost cestovali a nebyl čas. A když byl, byla jsem ráda, že odpočívám, když mi nebylo dobře. Počítala jsem tedy s těmito dny, ale jak vidno, vyšší síly měly jiné plány. Vzala jsem to prostě tak, jak to bylo. Odevzdala jsem se té situaci a řekla si, že po návratu budu prací tak zavalená, že si ty poslední 4 dny užiju off na max.

Odpoledne přišel k bazénu neskutečný týpek! Chlapík, který tam předcvičoval a ostatní cvičili ve vodě. Byl skvělej.

Do bazénu vstup jen v čepici :D

Podařilo se mi nafotit tyto 3 květy, které se staly ústředním motivem pro produkt 3 květy odpuštění na webu Terezky Těšínské. :)

Terst

Sen a zjevení

Předposlední den na mě některé věci dolehly. Probudila jsem se nad ránem a nemohla spát. Cítila jsem se fakt bídně. Psychicky. Bylo mi smutno, cítila jsem odmítnutí, zlost, naštvání, nepochopení. Měla jsem v tu chvíli 2 potřeby.

Potřebovala jsem znovu naplnit přijetím, láskou, sebeláskou. Měla jsem dojem, že moje nádrž je nejen vyprázdněná, ale naplněná i špatnýma věcma. A najednou, jsem začala upadat do spánku a měla jsem dojem, jako by mě někdo napojil na velký tunel a začaly ke mě proudit jasná krásná slova: chvály, potěšení, uznání. Plula ke mě, do mě, slyšela jsem je i četla a pomalu usnula. Když jsem se pak probudila, byla jsem znovu v přijetí, lásce, sebelásce. Bylo to hodně nadpřirozené a nádherné.

Tou druhou potřebou byla odpověď na otázku. Říkala jsem si: Jak mohu na některé zážitky vzpomínat, aniž bych u nich měla i ty negativní emoce a vzpomínky? A jak jsem pak při tom tunelování :) upadala do spánku, měla jsem najednou vidění. Viděla jsem, jak stojím na mírném pahorku a shlížím dolů do údolí. To údolí byly ty mé zážitky a prožitky, ta moje Itálie. Byla tam ale i mlha, kouř, opar, který se obtahoval kolem těch vzpomínek a zážitků. A z ničeho nic se nad tu přízemní mlhu začal zvedat obrazec. Byly to rozsvícený světýlka, viděla jsem Práto, Pisu, města, které jsme navštívili. Vše bylo nádherné, zářivé, a dole pod tím zůstal ten opar. A já najednou věděla, že se to děje, že je to realita. Všechno to nehezký zůstalo dole při zemi a odešlo to. Reálně se to stalo bez mé moci a já vidím jen to hezké, zůstaly mi jen ty hezké vzpomínky. Byl to zázrak a bylo to krásné.

Na to vidění si často vzpomenu a vím, že to je cesta, způsob, na cokoliv, co se v mém životě děje. Vidět to hezké a na to se zaměřit. Vlastně se to propojuje s druhým bodem, s knihou Válka umění, kde jsem si mocně uvědomila, že nejsem na život sama.