Osobní transformace jako nová dimenze života

Poslední měsíce mě život vede k novým a novým uvědoměním. Je to, jako byste stáli před loukou plnou vlčích máků, nádherných, divotvorných a věděli, že tohle je váš nový život. A vy z něj cítíte tu až omamnou vůni, vnímáte pestrost, živost, divokost a víte, že to je to, co máte začít žít. Všemi smysly vnímáte lehkost bytí, víte, že žít tento nový život je vlastně snadné.

Máte touhu do toho pole vběhnout a začít si ten nový život užívat. Ale zároveň jsou vaše nohy drženy nějakými kořeny a vaší mentalitou a i když strašně moc chcete, pořád jste vně a jen se na to pole – život – díváte. Takhle se cítím už nějakou dobu.

A pak k vám najednou přistoupí někdo, kdo vám přinese důležitou zprávu. A pak přijde někdo jiný a zopakuje vám ji jinými slovy a z jiného úhlu. A vy zjišťujete, že ty zprávy jsou stejné, že se opakují. A že pokaždé, když jim nasloucháte a věnujete pozornost, slábne síla kořenů, které vás drží. A slábne vaše mentalita, protože se proměňuje a učí se vidět věci jinak.

A tak se najednou (třeba jen na malou chvilku) dokážete vidět v tom poli. Přenesete se tam, jdete a lehce se dotýkáte květů, omamná vůně vás celičkou prostoupí a vy najednou věříte, že vše je možné. Že takoví, jací jste, jste v pořádku. Hluboko uvnitř vnímáte a cítíte pramen nejčistšího štěstí, že tu jste a že jste právě takoví, jací jste. Žádná minulost vás neurčuje. Nic, co se stalo, co kdo řekl, nebo co jste udělali či prožili. Nic, vůbec nic vás nedefinuje. Pouze jste čistí a průzrační a víte, že vám náleží všechno dobro světa a vy sami jste jako dobro toho součástí. Není nic krásnějšího.

Jen vás pak najednou zase začnou tahat vaše kořeny a mentalita zpět. A i když se strašně moc snažíte, jste najednou zase vně a pole je jen příslib toho, co můžete mít.

Zásadní proces transformace se opustit ty kořeny a změnit svou mentalitu. Makové pole, které je obrazem vašeho nového života, vyžaduje, abyste se rozloučili s určitou částí sebe sama, kterou tam nelze vzít s sebou. A to není jen tak.

Proto si životní transformace vyžaduje čas. A každá fáze je zásadní.

Já si procházela nejdříve tím, že ke mně začaly sem tam přicházet „revoluční“ myšlenky. Takové, které byly jakoby v rozporu s mým běžným uvažováním a nazíráním na svět. Potom mi začali do života přicházet lidé, kteří mi nesli nějaké informace. Nebo měli zvláštní dary. Nebo mi vysvětlovali některé situace ze svého úhlu pohledu, a i když mi to někdy přišlo jako scifi :D, moje myšlení se měnilo a rozšiřovalo.

Postupně jsem se proměňovala, některé nové myšlenky se staly mou součástí. Některé myšlenkové pochody jsem opustila. Prostě to byla postupná změna smýšlení a vnitřní víry. Samozřejmě s tím šlo ruku v ruce rozpoznávání neprospěšných vzorců a jejich předělání nebo opuštění. Bylo tu také dost negativních věcí jako pocity studu, selhání, strach nebo zmatek. To je normální.

Když se začnete měnit (transformovat) a staré kořeny začnou ztrácet na síle a nové ještě nejsou vyrostlé a zakořeněné, můžete mít nějaký čas pocit, jako byste byli na vodě. Nemáte se čeho chytit. Nevíte, co dělat, nerozumíte si, nebo máte pocity ztracení.

To je jasné, protože se fakt není čeho chytit. Tohle přechodné období je opravdu náročné. Ale když přes ten oceán přejdete, potom – tak to vidím já :) – potom dojdete k tomu vašemu poli.

A najednou ta nová dimenze má jasný obrys, tvar, chuť, vůni.

Vnímáte ji všemi smysly, celou svou bytostí. Už víte, kam máte jít a co vám je přislíbeno. Podle mě je to poslední fáze. Máte za sebou proměnu, jste připraveni a už už jen si vás pole podmanit. Touhle fází teď procházím, takže ji ještě nemám zmapovanou a nemohu o ní přesně psát. Vidím své makové pole, volá mě a vyžaduje po mě ještě nějaká rozhodnutí. Zároveň už zakouším sem tam jeho účinek, jsem v něm aspoň na pár chvil a je to krásné.

Takhle bych já popsala svoji transformaci a současné dění. :) Takhle to vnímám a cítím. A takhle to taky (zatím) mám. Měla jsem krásné sezení s Blankou Kratochvílovou, má dar vidět vaše dary, říct vám, na kolik je máte otevřené a také co vám tam brání. Bylo to tak trefné. Nemluvila o ničem, co bych nevěděla nebo nevnímala. Jen znovu přinášela zprávy, které mé víře dovolily zase o kus vyrůst a užít si další chvíle v mém poli.

Dokonce mi řekla, že v tom poli jsem, že to není o tom, že čekám, až tam budu moct vstoupit, až budu na nějaké úrovni, něco udělám, vesmír mi to dovolí…. Ale je to o tom vidět, že už tam jsem, jen to sama sobě dovolit, připustit si to.

Výkon a snaha si zasloužit a potřeba mít věci (rozumem) pod kontrolou, to je mi natolik vlastní, že to neumím vědomě překonat. A co když to nevadí? Co když i tak je to v pořádku a i taková v tom poli mohu být a užívat si všechno, co nabízí?

Co myslíte? Jak se na tohle díváte vy? Jak to máte ve svých životech vy?

• Jste vně pole a pracujete na sobě, abyste tam mohli vejít?
• Anebo jste dost takoví jací jste teď a můžete v tom poli být a užívat si ho?

Věřím, že chápete, o čem tu mluvím. :D

Sama za sebe toužím po tom být v tom poli a bez jakýchkoliv pochybností a výčitek si ho užívat a chci, aby to bylo mou realitou. To pole je totiž tak nádherné, tak voňavé, svobodné, plné veškeré hojnosti, lehkosti bytí. Tam jsem sama sebou a všechny mé dary jsou naplno rozvinuté. Jsem součástí dobra. Kéž se tak stane a ten nový život, tu novou dimenzi, začnu konečně žít. Já myslím, že už jsem připravená…

Diskuzi k tomuto příspěvku můžete najít i zde.