Kypr – země, která mluví

Věřím, že každé místo nám má něco říct a přinést. A že každé místo má svou energii. Ze začátku našeho cestování jsem ji neuměla vnímat, stále se to učím a zrovna nějaký velký přeborník v tom nejsem. :D

Kypr mi velmi rychle přirostl k srdci. Byla jsem tím trochu překvapená. Protože pokud bychom se bavili o ostrovním státě, jednoznačně u mě vedla Mallorka. Loni (listopad 2020) jsme tam strávili celý měsíc (výběr Mallorka) s dětmi i mým taťkou a tak když se na letošní léto vyloupl Kypr, říkala jsem si: „Ostrov, to mě už nepřekvapí, to nemůže Mallorku trumfnout.“  Noo…. :D

Kypr má také moře a hory jako Mallorka, zároveň, což je fascinující, tady dokonce na horách v zimě lyžují! Co je na Kypru tak silné, magické a podmaňující, je jeho tichá majestátnost a důstojnost, která plyne ze spojení tří konkrétních věcí – ingrediencí. Aspoň tak jsem si Kypr navnímala já a přesně tohle je nejspíš ten důvod, proč si mě podmanil a proč se mi tu tolik líbí.

Tři magické ingredience Kypru

  1. Historie
  2. Příroda
  3. Náboženství, víra, mytologie

Plus dvě další, které Kypru dávají duši

  • Lidé
  • Kočky

❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃

1. HISTORIE

Je tady všude. Přemáhá vás. Na každém kroku si uvědomíte, že jste nic a všechno. A to doslova. Když procházíte po archeologických nalezištích, a že některá jsou hodně rozsáhlá a dochovaná, a vy fakt ani nemusíte až tak moc zapojovat představivost, abyste viděli před sebou různorodé scény z historie (třeba mně na jednom místě před očima vyrostl dům, viděla jsem tam procházet lidi v dobových oblecích, viděla jsem ven na ulici, prostě přenesla jsem se o tisíce let zpět a to jen tím, že jsem stála na daném místě a dívala se na zbytky domů, mozaiky, sloupy…).

Takže když na těch místech jste, uvědomíte si, jak moc je svět a lidstvo staré a že vy chodíte po místech, která žila před mnoha a mnoha lety a budou tu mnoho a mnoho let po vás. Vy jste nic, na přímce historie.

Archeologické naleziště Pafos

Archeologické naleziště Pafos

A tohle uvědomění vás náhle dostane do přesně opačného pólu. Wow, jsem tu, ta tečka v historii, jsem tady a teď, narodila jsem se, mám už pár desítek let za sebou a stala jsem se součástí této země a jejího života. Nejsem náhoda, někdo určil, že se mám narodit a že mám vstoupit do historie této země. Sice ne jako nějaká významná osobnost, o které se bude jednou učit :D, ale chápete, jak to myslím.

Hrobky králů Pafos

Ten přímý, bezprostřední a zároveň tak přirozený kontakt s historií, který Kypr přináší, mě tady dostává do pokory, úžasu a mnoha nových myšlenek. A přináší mi velmi zajímavé zážitky, které s historií souvisí. Neznám je, nemívám je a dosud jsem na ně ani moc nevěřila. Teď se mi tu dějí a dokážou mě hodně zaskočit.

Sen a jeho výklad v minibusu

Tak třeba: jedu minibusem z výletu, jsem unavená z několikakilometrového šlapání, sedím a jen tak tupě koukám po okolí. Z ničeho nic se mi vybaví, že se mi před pár dny zdál divný sen. Nic si z něj nepamatuju až na jednu zprávu a pocit. Tíživý, velmi tíživý. Probudila jsem se uprostřed noci a byla jsem naštvaná a rozladěná. Někdo z mých předků udělal svoji volbu, rozhodnutí. Já teď žiju v jeho důsledcích a jsem svázaná. Přišlo mi to nespravedlivé. Znovu jsem usnula a do rána na vše zapomněla. I na další dny. Až do toho momentu, kdy sedím v minibuse a jedu.

Okamžitě jsem se vrátila do nočních pocitů. Tíha, pocit naštvání, bezmoci a nespravedlnosti. Koukám přes okno na ubíhající okolí - houževnatá příroda, hřbitov, starodávný kostel. Ze sna si stále nic nevybavuju, ale jak koukám ven, najednou je mi vše jasné.

Mám právo dělat svá vlastní rozhodnutí a nést si vlastní důsledky. Nemusím a není třeba žít důsledky rozhodnutí někoho jiného, někoho z mých předků.

Hřbitov poblíž vesnice Kili
Hřbitov poblíž vesnice Kili

I když se mi to celé zdá šílený, vnitřně cítím, že to nemusím brát rozumem, ale naslouchat vnitřnímu hlasu. A ten je tichý a klidný a říká mi: „Tohle se ale děje. Nemusíš to chápat, ani tomu nemusíš nějak věřit, prostě to přijmi jako fakt, že existují rodová rozhodnutí, která se táhnou a ovlivňují životy dalších lidí v rodě. Ty jsi jedna z nich. Jsi pod tíhou důsledků volby, kterou kdysi někdo udělal.“

Ok. Nevím nic víc. Můj rozum a moje povaha šílí, že se něčím takovým vůbec zaobírám. Nevím, o jakou volbu šlo a neznepokojuje mě to. Kdybych to měla vědět, bude mi to odhaleno. Teď jen dělám ve svém životě neskutečně obří krok vpřed. Odkláním stranou rozum křičící na mě, že je to šílenství a uvnitř sebe samu rozvazuji z pout a důsledků volby mých předků. A vnitřně manifestuji, že mám právo dělat svá vlastní rozhodnutí. A že je pro mě tady svoboda - nejen v dělání volby, ale ve všem. A také hojnost a život v plnosti. Nevím, zda to je dostačující, ale tohle je lavel, kterého jsem tady a teď schopná.

Historie si mě našla a ožila mi v této podobě. Přes sen a myšlenku v minibuse. Nooo, život si prostě na nic nehraje, nečeká na ideální podmínky a využívá čas a prostor, který máme. Třeba tupé koukání ven skrz okénko minibusu. Jediné, co je třeba udělat, je naslouchat a říct ano jeho vedení a vzít si, co v tu chvíli tady a teď (bez ohledu na to, kde jsme) nabízí.

Tak tohle je Kypr a jeho historie. Síla, kterou žijete, když tu jste. Klidně v 21. století.

Historie v obrázcích

Upřímně: Na těch místech mě to opravdu bavilo. Bylo vzrušující procházet se uprostřed ruin, skalních vykopávek, hrobek. Historie mě nikdy moc nebrala, ale tady to bylo zkrátka zážitkové. Ano, to je to správné slovo - zážitková historie. Zážitek vně i uvnitř. Věřím, že skrz fotky a videa vám to přinesu i k vám domů. :) 

Archeologické naleziště s dochovanými mozaikami [Pafos]

Fabrika Hill - archeologické naleziště [Pafos]

Hrobky králů [Pafos]

Ve skutečnosti tu byli pohřběni bohatí občané Pafosu a žádní králové. :)

Sloup bičování apoštola Pavla + naleziště u něj [Pafos]

Přístav [Pafos]

Archeologické naleziště Agios Georgios [okres Pafos]

❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃

2. PŘÍRODA

Příroda je tady na Kypru úchvatná a velmi různorodá. Jde z ní neuvěřitelná síla. My jsme si tentokrát přírodu dopřávali opravdu hodně. Tak jak minulé cesty mě táhly města a jejich spoty (nějaké památky, galerie, muzea apod.), tak tady mě táhne příroda. A byť jsme tu v největším vedru, nedokázalo nás to odradit od toho, abychom se sbalili a vyrazili na túru do přírody. A to i přes to, že to znamenalo jít několik kilometrů na slunci.

A právě tehdy jsem nejvíc pozorovala keře, stromy a zvířata kolem sebe. Nejednou jsem obdivně stála a říkala jsem si: „Ty jsi ale neuvěřitelně silný a houževnatý (strom, keř, rostlina), když tohle zvládneš přežít.“ A vnitřní odpovědí mi bylo: „Já chci žít. Mám obrovskou touhu žít, protože jsem dostal možnost vzklíčit a vyrůst. Dostal jsem život a tak žiju. A dostal jsem i veškerou sílu a výbavu žít zrovna tady a zvládnout to.“

Ano, příroda tu se mnou rozmlouvala vlastně ve stejném duchu, jako historie. Předávala mi na jedné straně malost (dnes tu jsem a zítra být nemusím – někdo mě utrhne, bouře mě zlomí, moře mě odplaví…) a pomíjivost života a na straně druhé vzácnost, že nic není samozřejmost a že žít znamená být vděčný a každý den brát jako dar.

Příroda mi také předávala další úchvatné poselství

Vím, že je léčivé a také vím, že ho stále ve své duši nemám plno. Dostávala jsem tyhle zprávy silně už vloni, hlavně na Mallorce, ale zapomněla jsem na ně. Tady mi je příroda a to konkrétně moře, přinášejí znovu. Tohle poselství by se dalo shrnout do věty: Buď v klidu, buď svá, spočiň. Tohle ke mně přichází, když tady koukám na západy slunce.

Bydlíme v Pafosu a snad poprvé nám slunce zapadá přímo nad mořem. Není nic krásnějšího, než sedět na břehu a pozorovat to. Moře je klidné, v pravidelných a neustálých rytmech se hýbe, jeho voda se rozbíjí o skalnaté pobřeží nebo se jen tak líně doplazí a zase odplazí na písčitou pláž. Nikam se nežene. Vybaví se mi věta z Bible: „Neženu se za velkými věcmi, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky.“

Ano, moře si na nic nehraje. Umí se rozbouřit, má sílu, která umí být krutá a bere životy (myslím na různé vraky, které lze při pobřeží najít), ale i přes svou sílu a majestátnost z moře vnímám klid, přijetí, spočinutí. Je tu, každý den si žije svůj život, nesnaží se někoho ohromit nebo udělat dojem (i když ho dělá úplně samovolně :)), prostě je, žije.

Stejně tak slunce

Když ho vidím, jak pomalu zapadá za obzor a je tak nádherné (na sklonku vždy zrudne), přepadá mě pocit, že stačí jedno malé vychýlení v řádu a harmonii a tahle žhavá koule bude mít tolik navrh nad celou zemí, že nás všechny sežehne. Ale ona tu je umístěná v celém vesmíru tak, aby nám byla užitečná. Koukám, jak pomalu mizí a vím, že zítra vyjde znovu. Dnešní den splnila, co měla. Teď odchází a zítra? Zítra tu bude zase.

Přináší mi myšlenku, že vše je v pořádku a že zítra je nový den. I když nevím, co bude, ona mi říká: „Nepotřebuješ to vědět. Jsi tu, abys žila den, který je ti dán. Abys byla, důvěřovala, plnila svůj úkol. Vše, co k tomu potřebuješ, ti bude dáno. Je o tebe postaráno. Buď svobodná. Žij svůj den.“

A jakýkoliv další pohled na přírodu mi připomíná: „Podívej se na nebeské ptactvo. Neseje, nežne a přece je o něj postaráno.“ A já přikyvuju a prosím, ať na tohle nikdy nezapomínám. Toužím po vnitřní svobodě, která dokáže mou křečovitě zaťatou pěst láskyplně otevřít a která mi do života přinese volnost, pokoru a bezprostřednost života, které vidím v přírodě tady všude kolem sebe.

Toužím po tom nedělat si starosti. Nesnažit se vše zvládnout. Toužím odložit svoje břemena, protože mě nikam nedostanou. Je to jen tíha, která mě brzdí, abych se rozběhla. Dost možná i rozletěla.

Ale jak? Jak se to může stát? Jak to mohu udělat? Jak se mohu stát novým člověkem… ?

Hledám odpovědi, můj rozum se vaří a blázní a já vím, že tudy cesta nevede. Znovu se zahledím na moře, slunce a rozhlédnu se po okolí. Nikdo tu není boss, nikdo nevyskakuje, že on je důležitější. Je tu jen harmonie, pokoj, síla (obrovská síla), majestátnost, řád a sounáležitost. A nad tím vší se náhle objevuje něco mnohem silnějšího. Ta síla mě ohromuje. Co je to? Hledám to všemi smysly. Co mi chceš přírodo říct? A pak to přijde…

Jediné slovíčko: DŮVĚRA

Všechno kolem mě je jí prosáklé. Oni to vědí. Ne, oni to žijí! Silné a majestátné moře nebo slunce, stejně tak ta nejmenší ještěrka, která mi přebíhá přes cestu. Všichni tu jsou a vědí, že nemusí dělat vůbec nic speciálního, aby tu byli i zítra. Je o ně postaráno a pokud tu mají být další den, tak tu budou. A pokud ne, stane se něco, čemu nemohou zabránit. Tak proč si tím ovlivňovat život? Proč se strachovat?

Dostala jsem dnešní den a mám jedinou misi: žít ho nejlépe, jak dovedu. Zítra dostanu další a mohu v misi pokračovat. A nebo také ne. To už nezáleží na mně.

Důvěra v život. Odložení starostí. Odevzdání. To je nejsilnější vzkaz, který mi příroda (opakovaně) přináší. Tady na Kypru je to tak silné!

Příroda v obrázcích

Na Kypru je mnoho nádherných přírodních míst. Všechna jsme ani za měsíc nestihli navštívit. Ale ty, která jsme si dopřáli, stála za to. Různorodé pláže (žlutý písek, bílý písek, oblázky, skalnaté pláty...), skály, vodní plochy a vodopády, rostliny... 

Přírodní rezervace Avakas George - kus nádherné divoké přírody [okres Pafos]

Pláže Kypru [Pafos a okolí, Ayia Napa]

✾ Pláž Petra tou Romiou - zrození Afrodity [okres Pafos] ✾ 

✾  Pláž White River Beach - jedna z nej na Kypru + okolí [okres Pafos] ✾ 

Kousek od ní je úžasná restaurace, kde dělají nejlepší hallumi sýr na Kypru. Navštívili jsme dokonce 2×! Pán si tam chová kozy. 

✾  Pláž Kantarkastoi - Sea Caves  + okolí [okres Pafos] ✾ 

V této oblasti se nachází velmi vyhledávaná a vyhlášená restaurace Oniro by the sea. Strávili jsme tam několik hodin až do západu slunce. Kousíček od ní je vrak lodi The Edro III.

✾  Pláže Ayia Napa - nádherné a vyhlášené, zhlédli jsme jen zlomek z nich [okres Larnaka] ✾ 

Adonis Bath [okres Pafos]

Solné jezero - v letních měsících vysychá, v zimních tu sídlí plameňáci [Larnaka]

Rostlinstvo Kypru

Západy slunce

❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃

3. NÁBOŽENSTVÍ, VÍRA, MYTOLOGIE

Historie i příroda se potkávají s dalším velikánem Kypru – náboženstvím a řekla bych, že spolu doslova tvoří svatou trojici, jejíž vliv nepochytíte rozumem, ale budete ho zde na Kypru vnímat a cítit každou buňkou svého těla.

  • Bude vás prostupovat pocit velikosti a malosti zároveň.
  • Budete vedeni do pokory.
  • Budete přemýšlet nad minulostí i budoucností.
  • Budete přemýšlet nad tím, čemu vlastně věříte a jak právě to, čemu věříte, ovlivňuje a tvoří váš život.
  • Budete uvažovat nad silou a mocí příběhů a přemýšlet, jaký příběh vyprávíte vy.

Křesťanství

Na Kypru je nespočet různorodých kostelů a náboženských míst. Najdete tu jak kostely ve staré (většinou pravoslavné) víře, tak i moderní charismatická společenství. Kostely na můj vkus byly dost stejné. Bohaté, zlatem zdobené vnitřní průčelí s vyobrazením svatých, které věřící obcházeli a líbali.

Kypr má ve svém itineráři vzácné návštěvy/pobyty svatých nebo významných křesťanských postav: 

  • Apoštol Pavel (jeden z 12 Ježíšových učedníků) zde byl při zvěstování křesťanství zajat a bičován. Dodnes v Pafosu stojí sloup, který to připomíná.
  • Lazar – bratr Marie (Ježíšovy matky), kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Poté se usadil na Kypru, konkrétně v Larnace, kde najdete jeho kostel, resp. jemu zasvěcený.
  • Svatá Solomona – se kterou mám „osobní“ zkušenost – viz níže Příběh mého uzdravení.
  • Další svatí jako např. svatý Jiří (bazilika Agios Georgios) nebo svatý poutník Neophytos (St. Neophytos Monastry – kláštěr).

Klášter Agios Nefytos (sv. Neofyta) [okres Pafos]

Bazilika svatého Jiří (Agios Georgios) [okres Pafos]

Kostel Ayioi Anargiroi [Pafos]

Kostel svatého Lazara[Larnaka]

Kostel Archanděla Michaela - Church of Archangel Michael Trypiotis [Nikósie]

Kostel svatého Jana - Ayios Ioannis Church [Nikósie]

Islám

Náš pobyt byl výhradně v jižní – řecké – části Kypru. Sice jsme si udělali výlet do hlavního města Nikósie a chtěli jsme přejít hranici do severního Kypru, ale podmínkou byl negativní PCR test (ten jsme neměli) a dle informací z českého ministerstva i povinnost jít na několik dní do karantény. Takže severní Kypr nám nebylo dáno navštívit a v jižním jsme na mešity naráželi jen sporadicky.

Přesto nebo právě proto, že je Kypr rozdělený na dvě části, zde najdete zastoupené i toto náboženství a my jsme se hlavně setkávali s muslimy na plážích nebo v ulicích v jejich typických hábitech.

Mešita Omeriye – Nikósie

Řecké báje a pověsti

Tak toho je Kypr opravdu plný. :)

Afrodité

Hlavní bohyní, které je zasvěcen, je bohyně lásky a krásy Afordité. Ta se zrodila právě zde na Kypru a to konkrétně na pláži Petra tou Romiou. Tenhle příběh jsem neznala a musím říct, že je teda docela krutý a trochu intrikářský. Zároveň je v něm krása a spanilost – ve způsobu, jakým se samotná Afrodité zrodila.

Příběh zrození Afrodity

Podle legendy to bylo takto: Matka Země – Gaia – řekla jednomu ze svých synů Kronosovi, aby svému otci – bohovi moře Uranovi – uřízl varlata a hodil je do moře. Kronos to udělal a při dopadu varlat do vody se vzedmul sloup bílé pěny a z něj vzešla bohyně lásky a krásy Afrodité. 

Dominantou pláže Petra tu Romiou je Afroditina skála. Říká se, že když ji žena 3x obepluje, zajistí si věčné mládí a krásu. Potíž je v tom, že tam jsou silné podvodní proudy a může vás to stát život. :D

Také se říká, že když na pláži najdete kamínek ve tvaru srdce, najdete brzy svou osudovou lásku. A pokud ji máte, zajistíte si její věčné trvání tím, že si ho vložíte pod polštář. Já kamínek i bez hledání našla, takže teď čekám na tu životní lásku. :)

Adonis

K Afroditě se tu vztahuje ještě jedno místo, které jsme navštívili. Jsou to Adonisovy vodopádové lázně – koupele (Adonis baths Waterfalls). Je to nádherné přírodní jezírko s vodopádem. Vlastně dvě, druhé menší je nad hlavním vodopádem. Sem se Afrodita chodila koupat se svým milencem Adonisem a trávili zde spoustu času a milovali se. Zde také Adonis zemřel v náručí milované Afrodity.

Stojí zde i velmi zajímavá socha, která hlásá, že žena, která si přeje otěhotnět (bez ohledu na věk) ať se dotkne Priabova (Priapus byl bůh plodnosti a měl údajně nadrozměrnou a trvalou erekci) penisu a bude požehnána množstvím dětí.

S Adonisovými koupelemi máme jeden osobní zajímavý příběh, najdete ho níže v části LIDÉ.

Ještě jsem vám slíbila příběh mého uzdravení s antibiotiky a svatou Solomonou

Na začátek shrnutí faktů:

  • 5 týdnů jsem trpěla různorodými bolestmi zad a později ruky. Bolesti byly někdy opravdu strašné, hlavně v zádech jsem měla jedno místo, kam jakoby mi někdo pouštěl v pravidelných (velmi krátkých) intervalech elektrický proud. Bylo to tak strašné, že jsem dokonce bolestí brečela.
  • Nemohla jsem ohnout hlavu, totální ztuhlost šíje a krku. 
  • Měsíc jsem trpěla dvojitým viděním. V jakémkoliv směru, tedy rovně, doleva, doprava.
  • Podstoupila jsem nějaká vyšetření, která nic nepřinesla.
  • Investovala jsem docela dost peněz do různých způsobů řešení (konzultace, masáže, výživové doplňky, pomůcky…)
  • Zpytovala jsem svědomí, hledala chybu ve svém životě, vrtala se v kdečem.
  • Dostala jsem spoustu rad, nasměrování, nabídek pomoci (placených i zdarma), také slov podpory. Všech si nesmírně vážím, opravdu. ❤

Byla jsem z toho vážně hodně rozložená. Součástí celého stavu byla obří únava. Můj život byl o tom, že jsem s vypětím sil udělala to nejprioritnější (ať to znamenalo třeba jen se najíst) a ostatní čas jsem ležela nebo spala.

Potom se začal blížit 5. červenec - náš odjezd na Kypr. Ten to celé přetnul. Byl to předěl, kdy jsem si uvědomila, že se prostě musím nahodit do fungujícího stavu. Pár dní jsem si nechala na psychickou očistu a hlavně smíření. Ne rezignaci! Ale prostě jsem musela v hlavě přepnout na to, že nyní je můj stav takový, jaký je a ukončit neustálou svou aktivitu v hledání řešení. Jednoduše jsem dala stopku a otevřela se smíření a přijetí. A začala jsem se učit fungovat za podmínek, jaké jsme měla. Nejtěžší (hlavně psychicky) bylo to dvojité vidění.

A pak jsme vyrazili na Kypr

Cestu jsem zvládla velmi dobře, už jsme byla smířená a připravená na to, že moje dny jsou jen s jedním otevřeným okem. První dny jsem se učila s tím fungovat - špatně jsem odhadovala některé vzdálenosti, kus zorného pole mi chyběl a to mě ovlivňovalo, ale zkrátka naučila jsem se to.

A pak po pár dnech tady jsem jedno ráno plavala v bazénu a přemýšlela jsem.

  • 5 týdnů mám bolesti zad a ruky a i při poctivém cvičení a dalších aktivitách k uzdravení je po pěti týdnech zlepšení nula. Doslova.
  • Měsíc mám dvojité vidění. Naprosto stále stejné, beze změny.

A to jsem si řekla, že je divné. Pro mě to tak bylo. Bylo to zkrátka divné. Nulový progres během pěti týdnů. A tak jsem si řekla, že bloklá krční páteř (jak jsem celou dobu předpokládala) to nebude a že ta příčina je jinde. Přemýšlela jsem, co mi lidé psali za své zkušenosti a občas se tam objevila Borelióza, kterou jsem se ani nezabývala, protože klíště jsem neměla. Jenže. Když jsem si to šla nastudovat a obzvlášť část o neuroborelióze, voilá, dávalo to všechno najednou smysl. Borelióza se léčí antibiotiky.

ALE POZOR! Vůbec nevím, že bych měla klíště a taky to vůbec borelióza být nemusí. Toho jsem si byla velmi silně vědoma a proto jsem se zarazila. Nemůžu si přece dělat sama diagnózu a stanovovat léčbu. Fakt jsem se zalekla. Co jsem si ale vzpomínala, tak v sobotu 5.6. jsem byla v Krkonoších na výletě a tam mě ošklivě poštípal nějaký hmyz. Měla jsem na ruce a noze veliké infekční fleky. Dva dny na to mi začaly ony bolesti zad, týden na to dvojité vidění. V tom případě by to ale borelióza nebyla, ta potřebuje na projevení delší čas, neuro verze dokonce několik měsíců.

Takže všechno jen a jen spekulace. Jediné, na čem jsem v tu chvíli pevně stála, byl fakt, že po 5 týdnech jsem se nikam neposunula a že bude tedy třeba změnit úhel pohledu a přístup k řešení.

Byla jsem na Kypru, ve stavu smíření a přijetí, fungovala jsem jak nejlépe jsem dokázala bez vzpoury a hněvu (jo, i tyhle stavy jsem měla, celé mě to štvalo). Ale chtěla jsem to jinak.

Chtěla jsem zpět svou sílu, radost ze života, zdraví.

Dopřála jsem si několik dní na konečné rozhodnutí. A to bylo, že ty antibiotika (atb) zkusím nasadit. Opravdu jsem to hodně zvažovala, vím, jaká jsou rizika. Ale atb jsem mnoho let neměla a řekla jsem si, že týden moje tělo zvládne a pokud to nikam nepovede, nechám to být. Problém byl, jak se k nim dostat. Můj český obvoďák mě poslal do háje, že mi takhle na dálku jen tak atb nepředepíše a já ho samozřejmě úplně chápu. Bez vyšetření a diagnózy to lékaři nedělají. A cestovní pojištění jsem na to využít nemohla.

Nakonec jsem se dostala k Silvi, která tu na Kypru žije a od ní jsem se dozvěděla, že atb jsou na Kypru volně prodejná. Jaká náhodička. No, ale… Jak to tady na Kypru je, vážně netuším, protože v první lékárně nás odmítli, že je to jen na lékařský předpis. To mě zastavilo, ale další den jsem si řekla, že zkusím jinou lékárnu. A světe div se, oni mi tam ta atb opravdu prodali! Pak mi došla a tahle lékárna měla zavřeno a já si potřebovala koupit na další týden. Tak jsem šla ještě do další a tam mě opět odmítli. Že je to jen na předpis a prodat to bez předpisu je nelegální. Hmm. Další den ráno jsem s bázní šla do té lékárny, kde jsem si je koupila poprvé a bála se, že už mi je neprodá. Ale ne, opět mi je prodala, takže jsem měla dávku na další týden.

TEĎ PŘICHÁZÍ TA NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ČÁST.

Zabrala antibiotika nebo se stal zázrak? Nebo souběh obojího? To už nechám na vás, na jakou stranu tohoto příběhu se přikloníte. Totiž…

Když jsem si koupila první krabičku atb, tak první den se nedělo nic. Druhý den také ne. Ale ten druhý den jsem se s dětmi vypravila do katakomb svaté Solomony. Pokaždé k danému místu vyhledám historii a co se k němu váže. A představte si: K tomuto místu se váže legenda, že kdo má oční problémy a potře si oči vodou z těchto katakomb, bude uzdravený. Neuvěřitelné. Náhoda? Určitě ne.

Ovšem další informací bylo, ať to nezkoušíme. Ale to se nedalo. Vodu jsem tam našla snadno a ihned si ji na oči nanesla. Byla jsem ale plná pýchy a ega. Povídám: „Tak se ukaž svatá Solomono, jak tvoje voda uzdravuje.” Ještě ten den večer jsem si to uvědomila, zpytovala jsem svědomí, Solomoně se omluvila a šla spát. Na druhý den jsem si naplánovala, že do katakomb zajdu znovu, omluvím se jí ještě jednou na tom místě a ještě jednou, tentokrát v jiné energii a postoji, si vodu na oči nanesu.

Jaké bylo moje překvapení, když druhý den ráno jsem se probudila a moje vidění bylo lepší. To vnímáte prostě hned! Každý milimetr zlepšení na očích prostě zaznamenáte. Byla jsem nadšená! Pelášila jsem do katakomb a svaté Solomoně jsem se omluvila, poděkovala a znovu použila její vodu.

  • Od té doby (atb jsem brala celkem tři týdny) se moje vidění a stav každý den lepšil a lepšil. První týden na atb jsme měla výkyvy. Že jeden den jsem se probudila a bylo to super, během dne se ale oči unavily a opět to nebylo dobré. Pak jsem se dostala do stavu, že vidím úplně čistě doleva a rovně (i když tam někdy vidím tak nějak divně, ale ne dvojitě) a dlouho jsem měla stále dvojité vidění doprava. Potom jsem doprava viděla skoro čistě a celé dny už fungovala s oběma očima otevřenýma, už jsem ani na konci dne nebyla unavená. Po třech týdnech na atb jsem zdravá.
  • Vrátila se mi síla.
  • A můj krk! Došlo k uvolnění, mohu s ním zase hýbat a předklonit - ohnout - hlavu mi už nedělá žádný problém.
  • Ty elektrický bolesti zad jsou pryč a ruka už také nebolí ani nebrní.

Pro mě je to silný příběh. Vím, že má velmi slabé místo, kdy jsem si sama stanovila léčbu, ale tak jsem to prostě cítila a vnímala. Prošla jsme si různými stavy a to nejen fyzickými, ale hlavně duševními. Mohla jsem vidět špínu své mysli i duše a mohla jsem také jít do pokory a přijímat odpuštění (dávat ho i sobě samé) a zakusit, že se věci mění. Ať už přes lék nebo jako boží zázrak. Pro mě to až tak podstatné není, přes co přesně ta změna přišla.

Pro mě je podstatná ta zkušenost:

Totiž že každý jsme milovaný a i když zjišťujeme, že jsme někdy docela prevíti a máme špínu v duši, tak záleží na tom následném postoji. A že každý, bez výjimky, každý, může zakoušet vyšší lásku a péči. Na svoje životy nejsme sami, i když si to někdy myslíme.

Já si to myslím celkem často (nebo spíše na to zapomínám) a tahle celá situace mi připomněla, že ne. Ne. Nejsem na svůj život sama. Nemusím všechno zvládat. Mohu se otevřít důvěře a věci pouštět. I tam, kde jsem si je křečovitě držela, protože mi to dávalo jistotu. Jistota je ale jen iluze. Můj život je zkrátka v dobrých rukou a bdí nade mnou vyšší moc. Nad každým z nás.

❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃

LIDÉ

Musím to napsat: tady jsou snad nejmilejší lidé na světě. Ještě nikde jsem nevnímala tolik přátelskosti, jako zde na Kypru. Lidé nejsou má silná stránka. :D Jako melancholický introvert nejsem dobrý společník a ve vztazích moc chodit neumím. Přesto jsem se tu seznámila s pánem, který tu žije a dokázala jsem s ním vést přátelský small talk. :) Na kohokoliv jsem se usmála, úsměv mi opětoval. A náš poslední zážitek z výletu na Adonis bath – nádherné přírodní vodopády – mluví za vše a přináší jednu hlavní myšlenku: Věř v zázraky a lidé jsou dobří.

Lidský příběh Adonisových lázní

O Adonisových koupelích jsme četli fakt hodně. Na jedné straně se říká, že je to nejhezčí místo zde na Kypru. Ale na straně druhé jsme četli, že nic moc. Společným ne zrovna lichotivým prvkem obou táborů bylo naštvání na vybírání celkem vysokého vstupného (9€). Přiznám se, že to v první chvíli naštvalo i mě. Vybírat vstupné do přírody, jaká nehoráznost! Moje první reakce byla, že tam nepůjdeme, že to nepodpořím. Ale pak jsem o tom přemýšlela a Domča přišla s tím, že bychom si na to měli udělat vlastní názor. A to je fakt, měli. Tak jsem vyčlenila z rozpočtu 36 euro na vstup pro nás všechny, přihodila 20 euro na autobus a vyrazili jsme.

V minibuse jsme byli sami a tak nám řidič zastavil mimo zastávku a my se vydali na (dle ofiko údajů) cca 2,5 km cestu k vodopádům. Vůbec jsme netušili, co máme před sebou. Vodopády leží na dně velmi hlubokého údolí. Vede k nim kamenitá prašná cesta velkou část po slunci. Dva a půl kilometru se začalo prapodivně klikatit a natahovat. Ne, to vážně nebylo 2,5 km! Stále jsme šli, sestupovali do údolí a stále jsme tam nebyli. Občas byl sestup dost strmý, občas jsme uklouzli nebo spadli. Bylo to nekonečné, vleklé a vyčerpávající. Nechtěli jsme to jít zpátky. Myslela jsem si, že bychom tedy nazpátek šli jinou cestou, ale jak se ukázalo, tahle byla k autobusu nejkratší a druhá, kterou jsem vybrala, by byla ještě náročnější. Možná ne tolik do kopce, ala velmi náročná a dlouhá.

A tak Domča vymyslela, že se rozdělíme do dvojic a najdeme si každý odvoz.

Domluvili jsme se, že se sejdeme v nejbližším městečku Tala. Dvojce byla Domča + Simonka a já + Daniel. Holkám jsem pro jistotu dala jejich vstupenky na autobus, kdybychom se nesešli, že dojedou domů samy. Posadili jsme se u východu a čekali na lidi, kteří budou odcházet. Jako první se objevila paní, koupila si vodu a vyčkávala. Asi na někoho čeká, shodli jsme se. Holky měly přednost, takže se Domča osmělila a šla za ní. Vysvětlila situaci a zeptala se, zda má dvě místa v autě. A ona, že ano, že čeká na děti a pak že hned pojedou. Takže holky měly cestu zpět domluvenou, hurá.

Teď byla řada na nás s Danielem. Nějakou dobu nikdo nešel, ale pak se objevil mladší pár. Daniel je oslovil a… byl odmítnut. Hmm, nevadí počkáme na někoho dalšího. Načež paní stále čekající na své děti se nás zeptala, zda jsem všichni spolu a že by nás mohli vzít všechny, že mají velký kufr v autě a že když nám nebude vadit, že by někdo šel tam, tak nás berou všechny. Ale že se ještě poradí se synem.

Za chvíli se její děti objevily. Teda povím vám, tak krásnou a sympatickou rodinu potkat byl opravdu zázrak. Jo a byla jako já - maminka se třemi dětmi a dokonce stejné zastoupení pohlaví - dvě holky a jeden kluk. :D Všechny děti byly dospělé a maminka je zprávou, že nabírají další čtyři lidi vůbec nijak nerozhodila. :D Naprostí chilleři. Nejmaldší děti z rodin si sedly do kufru a zbytek jsme se hezky uvelebil na sedačkách. A víte co? Mysleli jsme, že nás zavezou jen do nedaleké Taly. Ale oni mířili na hrobky králů do Pafosu! Byl to totiž jejich poslední den a tohle měli jako poslední spot zde na Kypru. Takže nás dovezli skoro až domů. :) 

Když jsem seděla v tom autě, přemohl mě pocit vděčnosti.

A opět „staré známé“ vnitřní povídání a myšlenky: „Nemusíš mít pořád pocit, že se ty musíš o vše postarat. Někdo vyšší,

– kdo řídí celou tuhle zemi,
– kdo tvoří historii, kterou můžeš sledovat z pozice člověka 21. století,
– kdo řídí moře a slunce,
– kdo se stará o rostliny a živočichy a dává jim sílu pro další den,
– kdo pečuje a udržuje řád,

je tu i pro tebe. I tvůj život on opečovává a stará se. Otevři oči a uzři ty zázraky. I lidé jsou nástroje v jeho rukou, které chce používat pro tvoje dobro. A je schopný dávat ti mnohem víc, než si dokážeš představit. Víc, než si myslíš, že chceš. On jde mnohem dál. Vidíš? Myslela sis, že nejde, abyste jeli všichni společně. Myslela jsi si, že vás dovezou jen do Taly, tam byla tvoje hranice ochoty druhých lidí. Ale já jsem ti připravil daleko víc. Nejen, že jedete všichni spolu, ale dovezou vás skoro až domů. Já nejsem omezený.“

Tohle mě Kypr učí a přináší. Na každém kroku, v každém pohledu do okolí a přírody, v každém setkání mi říká jednu jedinou zprávu: „Miluji tě, jsi důležitá a já mám moc se o tebe postarat. Stačí jediné: důvěřuj.“

A tak tu zpomaluji

Ještě více. Ani bych si neuměla představit, že to jde ještě víc. :D Po květnu, kdy jsem si dala plánované 3týdenní volno a vůbec nepracovala, po červnu, kdy jsem byla nemocná a nedělala další měsíc skoro nic, jen to nej nej důležitější, až k červenci, kdy jsem tady a jediné co mě tu volá je: pusť to. Buď. A tak pouštím tlak, že musím: pracovat, fungovat, psát posty, odpovídat na e-maily. Koukám na účet, který je téměř prázdný a přemýšlím, co bude dál. A Kypr mi odpovídá: „To není tvá starost. Já jsem dovolil, aby ses narodila a došla až sem. A já se také postarám o vše, abys mohla jít dál.“

Seznamuji se s novou dimenzí svého života:

  • necítím se blbě, že nic nedělám.
  • Nemyslím na to, co musím, když jsem někde nebo něco dělám – třeba plavu v bazénu nebo moři, nebo se dívám s dětmi na Sherloka Holmse.
  • Přijímám, že když nemám sílu a jsem unavená, je potřeba si jít lehnout a ne se překonávat a bičovat se k výkonu a práci.
  • Dopřávám si upřímnost pocitů – když je mi smutno, jsem smutná.
  • Přijímám, že když se snažím vymyslet, co můžu dělat dál a nic mě nenapadá, že to můžu zahodit a nechat být. Ok, tak nevím.
  • Přijímám, že když chci psát a nevím co a vnímám, že ty dveře jsou zavřené, můžu je tak nechat. Vím, že ta klika je z druhé strany a až přijde ten čas, ty dveře se otevřou. Ke všemu. Tak to je. Můžu tlačit, bouchat, snažit se tu kliku nainstalovat… Ale ve skutečnosti neexistuje činnost a moc, kterou bych mohla ty dveře JÁ otevřít.
  • Dopřávám si pocit, že tu nejsem náhodou. Za poslední rok se toho tolik uvnitř mě změnilo a stále to nejsem schopná pojmout. Tam hluboko v sobě vím, že tu mám ještě nějaký jiný úkol, než dělat weby s duší a pomáhat druhým. Ale ještě není čas. I když mě to stresuje, protože to pnutí uvnitř je už velké a ve skutečnosti já stále nevidím a nevím, co to je. Tak proto jsem tu na Kypru! Už chápu.

Musím všechno pustit, přestat se snažit a nechat proud života dělat jeho práci. Pak se budou dít zázraky. Tak obyčejné, prosté, přirozené, ale přitom plné síly, úžasu, majestátnosti a zázraku jako když slunce každý den vyjde a zase zapadne.

❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃ ❃

KOČKY

To je taková malá třešinka na závěr. Ti, kteří kočičky moc nemusí, asi nezaujme, ale nemohu ji vynechat. :) Kypr je pro mě ostrovem koček. Podle legendy se sem dostaly díky svaté Heleně, která na Kypr vyslala loď koček, aby zde pomáhaly lovit jedovaté hady.

Kočky najdete všude a mě nejvíce fascinovala jejich přítomnost a bezprostřednost na historických místech. Prostě kočka jen tak si ležící na mnoho století starém sloupu – wtf?!

Většina koček je přítulná a přátelská. Nechají se mazlit a připojí se k vám – např. jdou s vámi kousek cesty nebo se uvelebí na dece, když si děláte piknik. :) Jejich přátelskost nejspíše plyne z přístupu obyvatel. Lidé je tu mají rádi, starají se o ně a díky tomu se kočky lidí nebojí. Kastrované kočky mají na oušku malý zářez – tak jsou tady označovány.

Moje děti kočky milují, hodně milují, takže při našich procházkách jsme často zastavovali a věnovali se mazlení. :) U našeho ubytování byla kočička, děti ji nazvaly Bazénová míca (měli jsme u domu bazén, tak proto) a trávily s ní hodně času. Její pán odjel na dovolenou a neměl ji kam dát, proto ji nechal venku a místní lidé to věděli a tak se o ni starali a krmili ji. Hezké.

Navštívili jsme také největší kočičí park Agious Nefitus Cat park. Tolik různorodých koček na jednom místě! Děti byly v sedmém nebi a já si tam pak v klidu sedla s jednou kočičkou, která si mě vyhlédla. Upřímně – kdybych bydlela na Kypru a chtěla kočku, určitě bych si sem zašla. A dost možná bych si odnesla právě tuhle kočičku… :)

Kypr je pro mě skutečně země, která mluví

Vypráví nejen svůj vlastní příběh skrytý v historii, ale předává poselství duším, které chtějí naslouchat. Nepamatuju, že bych někdy přijímala tak silné zprávy, hluboké myšlenky a uvědomění jako tady. Kypr nám všem připomíná, že život je dar. Že trvá tisíce let, ale zároveň je křehký. Připomíná nám, že to, že tu jsme, není náhoda a vzkazuje nám:

Buď hrdý, že tu jsi. A žij tak, abys nepromarnil jediný den svého života. Dej svému životu smysl. A pokud nevíš jaký, tak ho hledej. Cesta je před tebou a vše, co potřebuješ, dostáváš. Netrap se žádnou starostí. Žij naplno.  

Děkuju ti Kypre za tvá poselství.

Z PORAŽENÉ ŽENY VÍTĚZKOU
V ŽIVOTĚ I PODNIKÁNÍ.

Můj osobní příběh

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů