Posílám ti malý kousek lásky a dobra. Plamínek světla plný laskavosti. Tištěný sešit LÁSKAVNÍČEK.
►►► Více najdeš zde ◀︎◀︎◀︎
Stála na břehu líné řeky a snila o tom, jak přijde vlna, proud, jak popluje vstříc novým věcem. Pomalu vkročila doprostřed řeky a přemýšlela, jak by se to mohlo stát. Šla chvíli proti proudu a pak zpozorněla. Nejdřív to bylo slabounké, skoro neznatelné, neslyšné. Ale čím více se to blížilo, tím více to bylo reálné. A pak se to stalo!…
Přesně tak bych popsala svůj letošní rok. Na počátku vůbec nic nenaznačovalo, že by měl být natolik jiný, než ty předešlé roky. A přece to byl rok tak obrovských změn! Přicházela vlna za vlnou, z líného proudu se stala obrovská dravá řeka, která mě doslova strhla a já byla vláčena jejím proudem.
Neznala jsem prakticky nic z toho, co přicházelo, nebyla jsem připravená na sílu a dravost proudu. Nebyla jsem schopná řídit jeho tok, ovládat rychlost, korigovat směr a způsob platby. Jen jsem byla stržena a plula. Občas jsem se snažila zpomalit, hledala jsem cokoliv, čeho bych se mohla zachytit, odpočinout si, nabrat nový dech, vstřebat vše, co se už stalo a připravit se na to, co mělo přijít. Ale nešlo to.
Ten proud byl mnohem silnější než já. Byl rychlý, měl neustále náskok a doslova mě vlekl do nových krajin, na nová místa, k novým výzvám a rozhodnutím.
Bez mého stále se opakujícího ano, přijímám, bych dnes nebyla tam, kde jsem. Nezažila bych to, co jsem zažila. Neudělala bych chyby, které jsem udělala a nemohla bych díky nim vyrůst a zesílit.
Nelituji jediného rozhodnutí. Byl to rok obrovských vnitřních emocí – kladných i těch bolavých.
1.LEDEN
2.ÚNOR
3.BŘEZEN
4.DUBEN
5.KVĚTEN
6.ČERVEN
7.ČERVENEC
8.SRPEN
9.ZÁŘÍ
10.ŘÍJEN
11.LISTOPAD
12.PROSINEC
V lednu jsem udělala jedno z rozhodnutí, jehož dopad mě ohromil a upřímně dodnes mě vede do obrovské pokory. Naučila jsem se na něm, že nemusím vůbec tušit, co se odehrává „tam venku“ a že moje vyhodnocení situace nebo předpoklady můžou být totálně, ale totálně odlišné od reality, která je v určitou chvíli mým očím schovaná, ale ve svůj čas se ukáže.
V lednu u mě dozrálo rozhodnutí, že zvýším ceny za své webové práce. Nemyslete si, nebylo to vůbec jednoduché. Byl to obrovský vnitřní proces. Byla jsem žabař, někdo, kdo na poli tvorby webů působil doslova pár týdnů, moje historie byla nula nula prd, byla jsem (dobře rozumějte, z určitého úhlu pohledu) nikdo. A najednou jsem došla k tomu, že svoje ceny zvednu o víc jak 100%! Bláznovství, čiré bláznovství. :-D
Do té doby jsem měla sem tam nějakou zakázku, které jsem si ohromně vážila. Učila jsem se na každé jedné z nich, rostla jsem. Zvýšení cen vyrůstalo z mého osobního vnitřního pocitu a nemělo zcela nic společného s raciem, které naopak vidělo milión důvodů, proč ceny nezvýšit. Dokonce mi říkalo, že nesmím. Že to nejde. Že je to šílenství.
Přesto jsem to udělala. Přišlo mi fér o tom dát vědět těm, které jsem měla ve své e-mailové databázi. Proto jsem koncem ledna rozeslala informační e-mail, prostě jen proto, že mi to připadalo fér. Nečekala jsem nic. Ale stalo se všechno! Z líné řeky se z minuty na minutu během jednoho týdne stala divoká dravá řeka, která mě smetla. Přišlo tolik objednávek, že jsem nechápala.
Do této chvíle jsem netušila, že „tam venku“ je tolik lidí, kterým moje práce připadá dobrá a chtějí ji pro sebe využít.
Dostala jsem důvěru tolika lidí a hluboce si toho vážím.
Mělo to vše dalekosáhlé důsledky v mnoha oblastech – pozitivní i negativní. Ne vše jsem zvládla. Ne vše, co jsem slíbila, jsem dodržela. Mnoho věcí a situací bylo pro mě nových, nedokázala jsem je ani předvídat, natož plánovat nebo řídit. Některé nesou důsledky, které mě ovlivňují doposud a které ještě musím dořešit.
Ale také se toho hodně povedlo, užila jsem si krásných slov díků a zpětných vazeb, dokonce fyzických dárků a vznikly krásné weby. Několikrát za rok jsem měla živá osobní setkání, na která ráda vzpomínám.
Nemám ráda kočky. Nesnáším, když se otírají o nohu a nebo když vrní. Nerozumím jim. A přesto vše jedna u nás od 16.2. bydlí. Nebo my u ní? :-D
Tohle bylo další významné ano, které jsem tento rok řekla. Bála jsem se strašně moc. Uvnitř sebe jsem udělala už před pár týdny rozhodnutí, že se otevírám možnosti mít kočičího parťáka, ale že nebudu vyloženě nic podnikat a musí si mě najít sám. Když jsem pak začátkem roku otevřela Facebook a vykoukla na mě nabídka Stáni Stiborový, že nabízí koťata (poslední dvě) od jejich mainské mývalí kočky Arwen, věděla jsem, že je to tady.
Ale byla jsem potento strachy. To už není jen: jó, jednou kočka, jasně bude. Ale to je: ano, přijímám nového živého tvora, jsem připravená nést všechny důsledky, uvědomuji si, že se mi mění život, že to bude mít vliv na vše (cestování, plánování…). Reakci na Stáni nabídku jsem napsala rychle, ale dalších mnoho minut, už nevím, ale půl hodiny určitě, jsem nebyla schopná ťuknout na to tlačítko Odeslat. Tak moc jsem se bála, že to vyjde a budeme mít kotě. :-D :-D
Když jsem svůj vnitřní zápas dobojovala a konečně to odeslala, koťata byla už zamluvená. Jak jinak, že? :-D
Tenhle kocourek se narodil pro mě. A ani můj strach nemohl zabránit, aby se ke mně dostal. A tak jeho první zájemkyně po důkladném zvážení odstoupila (díky Jani) a Džíno se tak dostal ke mně.
Je to čarodějný kocour, však má i horoskop:
Je to kocour, který mi dává opravdu hodně. Nevrní nahlas. Otírá se jen, když jsem tomu otevřená a chci to. Vítá mě jako pejsek, když přijdu, což jsem si moc přála. Učí mě respektu, vnímavosti, upozadňování mých momentálních přání a naplňování těch jeho momentálních. Dokonce s námi i cestuje – o tom ale později.
Napsat e-book nebo vytvořit nějaký on-line produkt, to ještě celkem jde. Ale stát se lektorem a vést druhé v cíleném on-line kurzu je level o dost vyšší. Nápad na tento kurz přišel z praxe, z toho, co jsem viděla na webech a stále se opakovalo. Vznikl tak spontánně, jak jen to je vůbec možný. :-) Během 24 hodin jsem sesumírovala nabídku a během stejného času jsem měla 3 studenty.
Vytvořila jsem nejdříve nabídku k prodeji kurzu, aniž bych z něj už měla jedinou řádku vytvořenou. A on se i tak začal prodávat a já ho teprve potom tvořila a spouštěla k určitému datu. Při tvorbě jsem se úžasně bavila. Při prvním běhu kurzu jsem měla 30 studentů a byla to nádherná zkušenost. Dodnes mi chodí slova díků za vše, co se v něm studenti naučili.
Na svém seznamu přání jsem měla: Nákup se stylistkou. Ano, přála jsem si jít nakupovat s někým, kdo mi pomůže vyznat se sama v sobě, doporučí mi oblečení a barvy, které mi budou slušet a navede mě na cestu a směr, kterým se mohu uvolněně a s jistotou vydat.
Najít někoho takového jsem si myslela, že je celkem nemožné. Protože základem pro takovou akci musí být – především z mé strany – obrovská důvěra. Že tomu daný člověk opravdu rozumí, že to, co mi doporučí, je fakt dobré pro mě, že já sama jsem ochotná a připravená dělat v oblékání změny podle jeho doporučení.
A stalo se, že jsem se skrze webové práce seznámila s Evou Bartákovou a ona byla přesně tím pravým člověkem, se kterým jsem věděla, že do toho mohu jít. Jak to celé probíhalo si můžete přečíst v tomto článku.
Od té doby je červená, modrá a béžová barva stálicí v mém šatníku. Naučila jsem se je s radostí a láskou nosit.
O tom prvním ročníku píšu tady, ten mě tehdy také nejvíce oslovil a hluboce se mě dotklo, jak moc důležité je, aby dnešní mladá generace měla nejen prostor po sebevyjádření, ale také jak naléhavě potřebuje pozitivní vzory. A i když třetí ročník festivalu pro mladé Youtubery byl už o dost něčem jiném, napořád to zůstane čas, který jsem trávila jen se svou nejstarší dcerou.
A v ten samý měsíc jsem také mohla strávit čas jen s nejmladší dcerou, když obě starší děti měly své vlastní akce. Vydaly jsem se jen my dvě na výlet na Bramberk a byl to nádherný čas, na který moc ráda vzpomínám. Ono totiž s těmi nejmladšími dětmi se ten sólo čas nějak vytratí a většinou tyhle chvíle nejsou, neexistujou. O to víc je musí člověk cíleně plánovat, překonávat lenost, zahodit na hlavu důvody, proč ne a co jiného by mohl v té době dělat a jednoduše říct: Ano, jdeme!
Na svém seznamu jsem měla jedno mega přání. Chtěla jsem skočit padákem. Zodpovědnost za děti a vážnost života :-D mě ale v uskutečnění nejen zbrzdily, ale zcela zablokovaly. Až do května letošního roku.
Svůj sen jsem si opravdu splnila! Skočila jsem, podrobnou reportáž z celého dne najdete v článku Jak mě nezabil pád rychlostí 190 km/h. A jako dárek navíc jsem dostala dcerou udělané vzpomínkové video z toho dne.
Po seskoku jsme ještě zajeli na krátký výlet do Kutné Hory. Miluji čas, kdy jsem se svou rodinou, umíme si to užít už tak, aby byli spokojeni všichni. :-)
V červnu jsem opět řekla své ano, přijímám na příležitost, která vysoko, daleko i hluboko přesahovala mě celou a všechno, co jsem a co si o sobě myslím.
A to byl přesně tento moment. Jela jsem do Prahy na setkání s herečkou a zpěvačkou Gabrielou Fillipi, které domluvila Tereza Kramerová. Záměr byl jasný – uvést ji do tajů online podnikání podle Podnikání z pláže, vysvětlit jí podstatu, principy, strategie a pokud bude na její straně otevřenost, udělat jí web a nadále jí se vším pomáhat.
Setkání mi přineslo ale úplně jiný výsledek, než který jsem očekávala. :-D A který byl zásadní v tom, co se mělo odehrát o pár dní později. Jo, jo, život nás připravuje tak, jak potřebujeme a ví, co je pro nás nejlepší.
Totiž – na tom setkání se stalo něco zvláštního. Něco, pro co jsem si tam přijela. I když jsem si myslela, že jsem si tam přijela pro uzavření zakázky, opak byl pravdou. Rozešly jsme se tenkrát tak nijak, jako že ano, ale taky ne. Důležitá byla ale část, kdy Tereza mluvila o svém vztahu k Podnikání z pláže a co vše jí tento kurz a principy podnikání daly a jak se jí změnil život. A tehdy se to stalo.
Mám ráda Podnikání z pláže, Stáňu Stiborovou (dříve Mrázkovou), vím, že to, co učí je pravdivé a funkční. Ale všechno to zůstávalo v rovině rozumu. Věděla jsem to, nezpochybňovala. Ale tehdy tam u toho stolu, když jsem poslouchala Terezu, jsem to najednou prožila v srdci. Z hlavy to postoupilo do srdce a já si uvědomila, jak cenné know-how máme, jak tohle učení může fakt měnit lidem život a jak díky němu mohou nejen šířit a naplňovat své poslání, ale také skutečně vydělávat. Prožila jsem to v srdci, už ne jen v hlavě a na rovině informační víry a vědění.
A to, že o pár dní se stane Podnikání z pláže zásadní součástí mého života, jsem tehdy neměla ani páru…
S Gabrielou jsme se nakonec nádherně propojily a opravdu spolu spolupracujeme.
Tahle fotka je z jejího představení Anastasia a následného povídání s hostem Tomášem Klusem u nás v Liberci.
Nikdy jsem nezažila takový šok a pocit bezmocnosti. Když se mi na začátku července přiřítila do kanceláře voda z přílivového deště a během vteřiny jsem stála ve špinavé vodě a jen zírala a nebyla s to jakkloliv to zastavit nebo tomu zabránil, bylo mi hodně zle a smutno. Spoušť, která potom zůstala byla ještě smutnější. Od té chvíle mám soucit s těmi, kteří zažili povodně ve svých domovech a třeba přišli úplně o všechno. Je to opravdu zlý, hodně zlý zážitek.
Tehdy mě hodně pomohly a povzbudily reakce a vzkazy, které jsem na Facebooku dostala a které mi lidé napsali. Byl to pro mě zdroj síly a odhodlání. Jeden ze vzkazů zněl:
Myslím na tebe a představuju si, jak s tím bahnem odchází i stará energie a vytváříš si krásný a čistý protor pro nové podnikání nové Verči, která udělala za poslední rok tak ohromný skok vpřed!
Tehdy mě tento vzkaz přitáhl a cítila jsem, že je to víc než jen vzkaz a povzbuzení. A naplnění mělo přijít velmi, velmi brzy…
4 roky čekání, víra a pak se to splnilo! Vyjeli jsme celá rodina na několik dní do Itálie k moři. Byl to nádherný čas, pro nás tolik vzácný a pro mě to byla obrovská odměna. A jedna myšlenka mi zněla v hlavě celou dobu a tady je:
V souvislosti s touto cestou jsem řešila také kam s Džínem. On je to kocourek, který je na mě opravdu hodně fixovaný. Hlavou mi vířila hlavně myšlenka, že kočky nesnášejí cestování. A nás čekalo víc jak 12 hodin v autě. Jenže když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem tam jediný vzkaz: Cokoliv je pro mě příjemnější, než zůstat někde bez tebe. Je to tak. Džínovi je nejcennější, když může být se mnou a vydrží kvůli tomu cokoliv.
A tak jsem ho nechala očipovat, oočkovat proti vzteklině a do Itálie vyrazil s náma. A zvládl to úplně bravurně. Trvalo mu necelých 24 hodin, než se v novém prostředí adaptoval a pak už tam byl jako doma. Vůbec mu nevadilo, že má jiný a mnohem menší záchod, že pije z cizího hrnce, zkrátka že je všechno jiné. Zvykl si opravdu skvěle a nebyl žádný problém ho nechávat samotného v domě.
Tahle událost patří do té kategorie: A co vám nikdy na mysl nepřišlo a co jste si nepředstavili, tak to se vám stalo. :-D
Když mi zkraje července Stáňa napsala, že k sobě hledá parťačku a poslala mi odkaz na stránku s podmínkami výběrového řízení, byla jsem ohromena. Ovšem její: „…A vis, proc ti to posilam :-D,“ mě dostalo ještě víc. Po důkladném prostudování stránky jsem si říkala: Tohle je laťka tak vysoko, že to nemůže snad nikdo skočit. Vážně věří, že jejím sítem někdo proleze? :-D :-D
A korunovala to touto prosbou:
A opět jsem řekla Ano přijímám, do výběrového řízení se přihlásila a vyhrála! Nedokázala jsem si v té chvíli představit milión a dalších tisíc věcí, které mě čekají. Přemýšlela jsem, jak si vše nyní zorganizovat. Musela jsem začít jinak fungovat, jinak přemýšlet a co nejvíc – musela jsem si přeskládat žebříček priorit.
A že to nebylo ze dne na den a ani snadné, je doufám jasné. :-D
To jsem byla já. :-) Absolvovala jsem 2x cestu do Havířova za Stáňou, což v mém případě znamenalo více jak 6 hodin cesty tam a opět 6 hodin zpět. Zaučovala jsem se a seznamovala se svou novou pozicí. Byla jsem konfrontována s mnoha novými pocity, představami, mýty, očekáváními atd. atd. Byl to měsíc v něčem hodně těžký a v něčem naopak velmi nadějný a radostný.
Také jsme s rodinou vyjeli na druhou dovolenou, tentokrát na tuzemský Mácháč (Máchovo jezero). Bydleli jsme v domku v lese a rozhodli jsme se, že Džínovi dovolíme, aby chodil ven. Byla to zkouška pro nás všechny a opět ji Džíno skvěle dal. Je to kocour, který nechodí ven, žije v bytě. I v Itálii jsme ho nepouštěli a drželi jen v rámci domu.
Ale tady se nedalo odolat. A tak jsme se položili do důvěry, že se nám neztratí, že si poradí s tím, co ho potká (ptáci, myšky, psi, lidé…) a že si to všichni užijeme. A taky že jo! Mohli jsme vidět krásné scény a situace, které nám jsou v běžném životě v bytě skryty a nedějí se.
Nejcennější pro mě bylo objevovat nově Džínovu povahu. Bylo to opravdu hluboké, vidět ho, jak se nebojí, jak přemýšlí, jak loví, jak si užívá vůně lesa, jak zahnal psa, jak ho šel provokovat, jak se vrátil a lehl si k nám, protože věděl, že k nám patří, jak nás hlídal a spoustu a spoustu dalších nádherných chvil a poznání.
Hlavní událostí září byl Danielův nástup do Primy na 8leté studium na Podještědské gymnázium. Vlastně i toto je zázrak tohoto roku a i zde jsem se měla učit novým věcem.
Postupem času jsem došla k tomu, že Daniel potřebuje ve studiu víc a jasným krokem se nám jevil gympl. Jenže jsem prošvihla řádný termín pro podání přihlášek a byla jsem z toho fakt hodně zdrcená.
Jsem melancholik a i když vím, že se na každou situaci nejdřív dívám z té horší strany, učím se s tím vědomě pracovat. Ale tady jsem tu světlou stranu nějak nemohla najít. Bolelo mě, že jsem to celé pokazila – jemu. Jediné, co jsem v té situaci mohla dělat, bylo počkat na druhé kolo přijímaček. 2 z gymplů je nevyhlásily, což bylo jasné hned, protože počet uchazečů mnohonásobně převyšoval počet těch, které brali.
Zbýval jediný gympl zde v Liberci, soukromý. Byla to naše jediná naděje. A i když jsem vůbec nevěděla, jak zvládnu platit školné, vyhlížela jsem každý den informaci, že jsou dveře znovu otevřené. A stalo se tak!
A tak Daniel v září nastoupil na gympl a je z něj Primán. Poplakala jsem si dojetím, jak velký už můj syn je. :-)
Ze slavnostního vítání Primánů
18.9.2015 mi zemřela maminka. Celý můj vztah s ní byl dost zamotaný a pro mě v hloubi duše protkaný i velkou bolestí. Když zemřela, otevřelo se ve mně několik myšlenek, které jsem postupně sepisovala. Nevěděla jsem, kdy to dopíšu. 2 roky od její smrti jsem se rozhodla tuto kapitolu definitivně uzavřít, odložit, rozloučit se, říct sbohem – mnoha věcem.
Přečtěte si mých 15 myšlenek o smrti aneb Sbohem mami…♥
Nejsem typ, který by byl pro média zajímavý. O to více mě překvapilo, když mi v mailu přistála nabídka na rozhovor do slovenského časopisu Lenna. Opět jsem řekla Ano, přijímám a čekalo mě odpovídat na 30 otázek, z velké části velmi osobních.
Vážím si sama sebe, že jsem dokázala některým říct ne a neodpovědět na ně. Vážím si paní šéfredaktorky Kataríny Alberty, že to dokázala respektovat a i tak z mých odpovědí sestavit článek. Citlivý, upřímný, otevřený.
Byla to pro mě nová a zajímavá zkušenost v různých směrech.
Článek si můžete přečíst tady.
Pro tento rok jsem se rozhodla, že vyzkouším nové věci. A to se promítlo i do jídla. Během roku jsme si několikrát zašli do restaurací nebo kaváren a zkusili něco nového. A právě v říjnu jsem ochutnala poprvé okurkovou limonádu nebo vafli s divotvorným ovocem. :-D V listopadu jsem si dala výborný pravý americký stejk a ochutnala několik druhů piv.
Listopad byl pro mě měsíc rozporuplných emocí. Asi to bylo dané tím, že v tomto měsíci mám narozeniny (stejně jako moje nejmladší dcera – letos měla oslavy 2, jednu doma a druhou v McDonaldu, což byl fakt super počin). A s tím jsou spojené jak radosti, tak také různé bilance a životní myšlenky. :-) Byla jsem v útlumu a „depkách“ a zápasila sama se sebou.
Na druhou stranu jsem se ponořila do splnění svého dalšího snu – mít vlastní automatizovaný e-shop na prodej doplňků pro web. Je to pro mě oáza radosti, není to na výkon nebo na výdělek, nikam se neženu, neplánuji, nepředstavuji si. Chtěla jsem ho sestrojit, rozběhnout a dál už ho budu plnit polehoučku a tak, jak to půjde.
Je pro mě vzácný i tím, že v něm spolupracuji se svou nejstarší dcerou. Pojí se mi k němu mnoho osobních pocitů. Ale vnímám ho i jako zásadní prvek v mém profesním růstu a jako důležitou podnikatelskou aktivitu.
Více si o jeho celém vzniku můžete přečíst v článku Jak jsem si poskládala e-shop svých snů za pár korun.
Závěr roku na mě tak trochu zatlačil v dotažení jednoho z rozhodnutí, které stále odkládám a bojím se ho. Je to tak těžké, že mě to paralyzuje. Vím, že ten řez musím udělat, že v tuto chvíli jsem jako loď, která je držená těžkou kotvou. Ale na druhé straně se tak strašně moc bojím té kotvy a jistoty pustit a skutečně vyplout, že mi to drásá srdce.
Vím, že je čas pustit můj e-shop s botama. Moji jistotu příjmů. Moji srdeční záležitost. Miminko, které jsem vypiplala a které mě tolikrát podrželo. A i když jsem v tomto roce jeho provoz hodně utlumila a osekala, pořád to byl přívod peněz a příjmů, který potřebuji. Ale také si bral moji pozornost, energii a čas, který už nemám.
Uvnitř sebe vím, že musím, že ten čas dozrál. Ale nejde mi to. Je to jeden z nejtěžších zápasů, který právě teď vedu. Cesta vede přes jediné: Ano přijímám.
A tak se budu v lednu stěhovat do nových prostor a postupně (co nejrychleji :-D) odevzdám svůj e-shop do nových rukou. A s důvěrou vypluji a budu věřit, že sebe i svou rodinu zajistím novými příjmy. Tady je dobrodružství teprve přede mnou a jak tohle dopadne si budete moci přečíst nejspíš až ve shrnutí toho příštího roku.
Tady bych chtěla upozornit, že ve vás toto může vyvolat šok a odpor. Pochopím to. Přesto vám posdílím, co jsem si přála k Vánocům a také jsem to dostala a díky čemuž jsem v závěru roku prožila jedny z nejsilnějších emocí vůbec.
K tomuto přání mě inspiroval film Hvězdy nám nepřály. Uvědomila jsem si, že na pohřbu jsou vedené o mrtvém nádherné řeči. Fakt, kolikrát ty proslovy jsou tak krásný, plný emocí a vyznání. Ale ten mrtvý z toho nic nemá. Proto jsem požádala svou nejstarší dceru, aby mi napsala řeč na můj pohřeb. A řekla mi ji. Protože si moc přeji to slyšet. Chci si tu řeč prostě užít.
Dostala jsem svitek v krásné krabičce. A pak jsem si v soukromí, jen my dvě, svoji pohřební řeč užila. Bylo to – nepopsatelné. Tolik obrovsky silných emocí. Jsem šťastná a až jednou umřu, odejdu s tím, že svoji pohřební řeč už jsem slyšela. :-)
Wow. Byl to fantastický rok! Když jsem si to takto sepsala, vidím, že jediná možnost, jak žít, je důvěřovat a říkat životu ano. Skákat do proudu s důvěrou, že se nejen neutopím, ale dopluju přesně tam, kam mám. Buď budu na břehu a zahnívat, nebo skočím a dovolím si plout.
Rok 2017 byl pro mě rokem DRAVÉ ŘEKY. Rok 2018 chci, aby byl rokem STABILITY. To je to, co pro sebe vyhlížím. Zastabilizování toho, co mám. Zkrocení dravé řeky, abych si mohla užívat její tok, hravost, požehnání, poklady. Vytahování kotvy, kdykoliv bude přítěží a odvahu k plutí do neznáma za novými dobrodružstvími.
Tak vzhůru do toho!
Z PORAŽENÉ ŽENY VÍTĚZKOU
V ŽIVOTĚ I PODNIKÁNÍ.
Můj osobní příběh