15 myšlenek o smrti aneb Sbohem mami…♥

Tento článek vzniká kvůli jedné smutné události, která spouští v mé hlavě mnoho myšlenek, staví mě do nových situací a nutí mě přemýšlet.  A musím je prostě zaznamenat. I pro sebe, jako vzpomínku. Netuším, jak dlouho ho budu psát ani kdy ho zveřejním, ale začínám 19.9.2015.

18.září mi zemřela maminka. Měla původně rakovinu prsu, která metastázovala do celého těla i kostí a nakonec i do mozku. Věděla o ni nějakou dobu, ale nechala to být. Proč? To by byla hloubková analýza do duše jedné ženy, která se nikdy nevyrovnala s křivdama svého dětství a uvěřila tomu, že nemá žádnou hodnotu. A to je vlastně první myšlenka.

První myšlenka

Máme-li ve svým srdci a duši bolest, křivdy, nespravedlnost (nebo pocity nespravedlnosti), odmítnutí, jsou to natolik destruktivní pocity, že mají moc zabíjet. Ničí víru (v sebe), naději, radost, optimismus. Když se s nimi nevyrovnáte, nevyléčíte je, vždycky bude váš pohled na svět, lidi kolem vás, dění i na vás samotné odsuzující, temný a nedůvěřivý. Ovládnou vás natolik, že jim budete věřit a jednat v jejich jménu. Jaký dopad to může mít na lidský život jsem uviděla jak u své mamky, tak i u sebe. Skrz ně totiž přistupujete i k druhým.

Maminka je a bude vždy ten nejdůležitější člověk v životě. Nikdo ho nedokáže nahradit. Dítě vždy bude toužit po jejím přijetí a lásce, pozornosti a zájmu. Přestane, až když pochopí, že máma o to nestojí, není schopná to přijmout a nebo to pro ni nemá žádnou hodnotu. Pak v dítěti něco umře. NAVŽDYCKY. Není to normální, v matce i dítěti je toto zakódováno, to pouto. Ale jde ho přetrhnout. Pak se to už spravit nedá. A z toho pramení druhá myšlenka.

Druhá myšlenka

Když maminka umřela, nenastoupilo to typické prázdno a bolest, protože to už jsem prožila v reálném životě. Ale přišel smutek. Obrovský. Pláč. Touha po mamince. Chtěla jsem mít maminku, tak moc mi chyběla. Ale uvědomila jsem si, že její vrácení do života, to “kéž by neumřela a ještě žila”,  není řešení. Chtěla jsem, aby se mi vrátila maminka, ale ona takovou nebyla. A to vede ke třetí myšlence.

Třetí myšlenka

Nebo spíše závazku. Chci být a všemi silami budu po celý svůj život tou nejlepší maminkou pro svoje děti. Nikdy nedovolím, aby se naše pouto přetrhlo. Nedovolím, aby mé křivdy, bolesti, nespravedlnosti a co dalšího podobného, ovlivnilo můj vztah k mým dětem. Abych z toho vytvořila filtr, který bude stát mezi nimi a mnou.

Čtvrtá myšlenka

Smrt je strašně definitivní. Ten dopad, uvědomění si, že už fakt nic nemůžete udělat jinak, říct, se musí zažít. Teoreticky to vím, znám, četla i slyšela stokrát. Ale dokud nezažijete, nepochopíte. A tak: Dokud žiješ, můžeš COKOLIV změnit. (Zde prosím udělat pauzu a nečíst dál, je to vážná myšlenka.)

Pátá myšlenka

Nedokážete věci hodnotit správně, proto je třeba být i tváří v tvář smrti pokorný a vděčný. Maminka nastoupila léčbu v únoru 2015, zemřela v září 2015. Kdo z nás by si byl v únoru pomyslel, že za 7 měsíců tu nebude…..? Všichni jsme předpokládali – navzdory pokročilé fázi onemocnění – že léčba zabere a prodlouží ji život aspoň o 2 roky. Že se jí uleví, bude jí lépe, vrátí se zpět ke svému životu.

Poctivě absolvovala celý první cyklus 6 dávek chemoterapie a bio léčby. Bylo jí zle, vypadaly jí vlasy, slezly nehty i kůže na nohou, nohy jí otekly, stále zvracela, hubla, chtěla to vzdát, ale nevzdala. Při páté dávce se rapidně zhoršila. Šestou už neabsolvovala. Lékařské výsledky byly fantastické. Nádor v prsu se zmenšil tak, že téměř nebyl, markry v krvi klesly z extrémní hodnoty 2000 na normálních 200, léčba zabrala.

Ale realita byla opačná. Maminka zhubla 30 kilo, bylo jí 61 roků a vypadala doslova a do písmene jako 95letá babička. Jediné, co jako babky neměla, byly vrásky. Neměla ani jedinou. Ale jinak. Sotva chodila, padala, ztrácela paměť, byla úplně zubožená. Už v srpnu prakticky celé dny prospala, neměla na nic sílu. Můj táta se o ni věrně staral. 

V sobotu 29.8.2015 jsem s ní strávila 3 hodiny. Luxusní 3 hodiny, kdy vydržela být vzhůru a při vědomí. (Z toho dne je i úvodní fotka). Následující čtvrtek 3.9. byla na taťkovu intervenci přijata do nemocnice, byla na pokraji veškerých fyzických sil a i jen cesta na WC byla neskutečně těžká. V pondělí 7.9. měla nastoupit na ozařování. Tam už nenastoupila….

Pořád nám nedocházelo, že se blíží konec. To prostě nepochopíte. Stále jsme operovali s tím, že ji přijmou do nemocnice, dají kapačkama výživu, zlepší se, nastoupí ozařování. Ten čtvrtek ještě mluvila. Poslední slova pronesla v pátek 4.9. dopoledne. Odpoledne už se jí nepodařilo probrat a tak to zůstalo až do konce.

Pak přicházely myšlenky, že ta chemoterapie byla vlastně zbytečná. Že se zbytečně trápila, nesla ty vedlejší účinky apod. JENŽE. To právě hodnotíte o pár měsíců později. V únoru by nikdo z nás nedovolil, aby léčbu nenastoupila. A v tom je ta pokora, že svou situaci posuzujete z toho okamžiku, ve kterém jste a tak, jak jste v tu chvíli schopni nejlépe posoudit. Nakonec věci běží třeba úplně jinak, ale to NEZNAMENÁ si něco vyčítat, zlobit se ani být ve vzpouře.  Nejsme bohové, abychom všechno dokázali posoudit správně. I když nerozumíme, buďme pokorní, Život (Bůh) ví, co dělá.

Šestá myšlenka

Když nám konečně došlo, že ozařování nebude, kapačky nic neřeší a že opravdu umírá, nastoupili různorodé pocity a stavy. Ty popisovat nebudu. Byly to jedny z nějtěžších dnů v našich životech. Zmíním jen jedinou věc. V tenhle čas PROSTĚ MUSÍTE být velkorysí a umírajícího propustit. Nejde o vás. Ať jakkoliv chcete, aby tu zůstal, cokoliv si přejete, po čem toužíte, musíte to položit na oltář smrti a tím vyjádříte tu největší lásku, kterou k danému člověku máte. Čím hlubší vazby, pocity, čím větší část života jste s ním strávili, tím je to těžší. Ale je to nutné.

Já i táta jsme si udělali ten čas, že jsme ji sami za sebe propustili. Přestali jsme ji držet svýma myšlenkama, tužbama a přáníma. Vyjádřili jsme jí, že ji milujeme, vyznali jsme odpuštění a dovolili jsme, aby z té naší strany neodcházela zatížená čímkoliv negativním. Aby věděla, že odchází v pokoji, že se na ni nezlobíme a že MŮŽE odejít tak, jak chce a potřebuje. Byla to i úleva pro nás, takové smíření a odhlédnutí od sebe. Přestanete být vy v hlavní roli se svýma přáníma a myšlenkama, ale dáte do středu dění umírajícího. Je to strašně těžké, to si nemyslete, ale je v tom něco zvláštního, uzdravujícího. 

Sedmá myšlenka

Na umírání je nejtěžší to, že nevíte, kdy ten okamžik přijde. Vidíte, že život maminky končí. Ta tíha, smutek, spousta pocitů, nejde popsat. A čekáte. Kdy zazvoní telefon s nápisem NEMOCNICE a víte, že to znamená to jediné. Nás zastihl v pátek 18. září dopoledne. I v tom je milost. Protože jsme byli s tátou spolu, mohli jsme spolu plakat. A táta si moc přál, aby až mamka umře, mohl se s ní jít ještě rozloučit.

Pravidla jsou taková, že když v nemocnici zemře člověk, zůstává tam 2 hodiny (ani ťuk déle) a pak je převezen na patologii. Po těchto 2 hodinách se k danému člověku už nedostanete, až pak před pohřbem. Táta měl sice s personálem nemocnice domluveno, že mu mají volat kdykoliv, i uprostřed noci, ale znáte to….Takhle mohl taťka po odeznění prvního náporu pláče za ní odjet a rozloučit se s ní tak, jak si přál. 

Osmá myšlenka

Zjistěte si věci ohledně pohřbu předem. Tohle na svým tátovi obdivuju. Že to dokázal. Asi by to nešlo bez toho přijetí, že umírá, odchází a propuštění. Protože jinak byste měli blbé pocity, že nevěříte, že se uzdraví, že jste morbidní apod. Pohřebnictví je normální byznys a parazitování na bolesti pozůstalých. Víc k tomu nenapíšu. Přesto se dají najít různé ceny. Musíte se rozhodnout, co vlastně chcete, jak budete věci chtít. Variant je kupodivu docela dost. A míchat se vám tam budou další pocity a myšlenky na vaši smrt, připojení se k zemřelému po své vlastní smrti a spoustu dalších.  

Devátá myšlenka

Dělejte věci, tak jak VY CHCETE. Plačte, když potřebujete. Mlčte, když nechcete mluvit. Neřešte to, co vyloženě nemusíte a nehoří. Já třeba píšu tenhle článek, protože se z toho prostě potřebuju a chci vypsat. Hodně se snažím zaměstnat svou mysl nikoliv ruce mechanickou činností, kdy hlava stejně jeden na plné obrátky. Ale činnostmi, kde MYSLÍM na něco jiného.

Nedělejte věci proto, že se to tak má dělat nebo je to společensky přednastavené. Třeba taťka chtěl oznámit paní správcové v jejich vchodě, že mamka zemřela, ale nemohl o tom mluvit, nechtělo se mu tam, i když říct jí to chtěl. Ano, měl by tam jít a nějak “správně” jí to oznámit. Řekla jsem mu, ať jí hodí lístek do schránky a nenutí se do toho, co by měl, když mu to nejde. Taťka se nakonec výzvě postavil a strávil s paní správcovou povzbudivou hodinku. 

Desátá myšlenka

Nevynechte děti. Přestože díky filtru, který mamka měla a o kterém mluvím v prvních myšlenkách, se nezajímala nejen o mě, ale ani o vnoučata a posledních několik let ji děti neviděly (přestože ji milovaly a toužily po ní a hlavně ty dvě starší, kteří s babičkou své první roky vztah měly), mluvila jsem s nimi o tom, co se děje. 

Když pak ležela v nemocnici na kapačkách už v bezvědomí, hodně jsem zvažovala, jestli tam děti vzít. Pokud si ji pamatovaly, tak v normálním stavu. Tenhle pohled byl těžký i pro nás dospělé. Ale nevím, jak bych si kdy mohla odpustit, kdybych je tam nevzala a nedala jim možnost se s ní rozloučit a říct jí, co kdo chtěl a měl na srdci. 

A tak jsme se tam v pondělí 7.9. vypravili. Je to den, na který nikdy nezapomenu. Věřím, že nás babička slyšela. Vím to. I když se nehýbala a nedala nic znát, vím, že slyšela. A tak jsme ji hladili, každý sám za sebe ji do ouška řekl, co chtěl, bylo to krásný. A pak přišel i taťka. Byl to jediný den, kdy jsme se kolem ní sešli všichni a zapomněli na všechno. Jen jsme byli. Ti nejbližší, nikdo se na ni nezlobil, povídali jsme si s ní, vyprávěli jí nějaké věci, i se smáli, bylo to moc fajn. Tohle bude jeden z dnů, ke kterému se budeme všichni – i děti – vracet a budeme mít u něj úsměv na tváři. 

Jedenáctá myšlenka

Smutek může i blízké lidi rozdělit. Uvědomila jsem si to v jeden den. Vnímala jsem, že tátův smutek je velký, větší než můj, oba jsme byli pohrouženi do sebe. Vybavil se mi den, kdy jsem přišla o miminko (první těhotenství) a moc to bolelo a můj bývalý muž měl hranici úplně jinde. Tehdy nás smutek, resp. různá míra jeho prožívání a nekomunikování o tom, poprvé oddělil. Je to vážná věc. 

Dvanáctá myšlenka

Likvidace pozůstalosti je velmi tristní záležitost. Kdo nezažil, nepochopí, je to prostě strašný. Musíte přepnout do jiného módu, abyste to dali. Není černobílá rada, kdy to udělat, musíte na to mít nějakou sílu. Podle mě je nejlepší hned se vyrovnat s tím, co zůstalo – přebrat, vyhodit, darovat, prodat apod. Pokud žil nebožtík s vámi v jedné domácnosti, bude to hodně těžké a s tím počítejte. Je dobré třeba nově vymalovat, udělat nějaké změny apod. Pláči a bolesti se nevyhnete…..

Třináctá myšlenka

Ať chcete nebo ne, začnou se vám vynořovat dlouho zasuté vzpomínky, vrací se situace, pocity, přemýšlíte, analyzujete. Děje se to samovolně, ať chcete nebo ne. Ať se vám to líbí nebo ne. Bez ohledu na to, jestli si s tím víte rady nebo ne. Minulost ožije.

Čtrnáctá myšlenka

Širší rodina. Je zvláštní, jak na některé příbuzné prostě zapomenete. A pak přemýšlíte, kdo vlastně by na pohřbu měl být. A tak jsme úplně zapomněli na maminku mojí mamky (mojí babičku) a i když jsme nepředpokládali, že by na pohřeb chtěla jít, chtěli jsme jí dát vědět, že její dcera umřela. A jak člověk některé věci dlouho odkládá, tak smutná událost jako je pohřeb, dokáže dát do pohybu až neskutečné věci. Aneb i zlé může přinést dobré. A tak jsme za sebe znovu navázali vztahy a díky pohřbu se viděli i s dávno zapomenutými.

Patnáctá myšlenka

Čas je milostivý. Hojí. Odnáší pryč, co bolí. Zanechává to, co nezraňuje.

Svůj článek, u kterého brečím, kdykoliv ho čtu, jsem se rozhodla uzavřít k 2letému výročí od mamčiny smrti. Je čas jít dál.

Sbohem mami….

 

 

Zaujal vás článek? Chcete vědět, až napíšu další? Ráda. Vložte e-mail a já vám dám zprávu.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu je já Veronika Mašínová na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy. Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-knihy a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu. Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.


Z PORAŽENÉ ŽENY VÍTĚZKOU
V ŽIVOTĚ I PODNIKÁNÍ.

Můj osobní příběh

Chci si e-book přečíst
Komentáře
  1. Pavel napsal:

    Verčo, neskutočný príbeh a slzím s Tebou. Ani sa neviem rozpísať. Cítim s Tebou.

  2. Nikola Džuganová napsal:

    Verčo, tak jsem si pobrečela, utřela slzy a vydechla ty emoce, co se ve mně nahromadily. Vím, jak je těžké ztratit milovanou osobu a ještě těžší se s tím vyrovnat, přesto i mně napsat článek pomohlo k uzavření jedné životní kapitoly a jít dál. Díky za uvědomění si, jak křehké a přesto silné jsou vztahy s těmi, které milujeme. Posílám ti objetí aspoň na dálku.

    • Veronika Mašínová napsal:

      Nikčo, díky za tvou reakci. Vím, že jsi si taky prošla hodně těžkým a temným údolím. Čas hojí. ♥

  3. Maria napsal:

    Verčo, napsala jsi to skvělé! Děkuji ti za ten článek! Mám hodně smíšené pocity ze smrti své maminky. Zrovna teď prožívá podobné období můj mladší syn se svým otcem a já chci tam jet a být mu oporou. Dodala jsi mi sílu, víc nedokážu napsat, děkuji!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *