Rok 2019: Není lepší nebo horší rok, je prostě život

Tento článek je tak trochu mým veřejným deníčkem.  Ohlédnutí za uplynulým rokem jsem psala už v roce 2017 a a následně i 2018. A i když letos jsem se k napsání nevím proč musela dokopávat, moc ráda si to sepíšu. Dokonce jsem nedávno četla v rozhovoru s Clemensem Kubym (německý režisér, který chodí navzdory poranění míchy a následnému ochrnutí), že:

Člověk by měl sám se sebou komunikovat prostřednictvím psaní. Vypsat se z myšlenek. Mluvou, prostřednictvím mozku, to nefunguje. Je potřeba rozšířit vědomí a to jde pouze prostřednictvím reflexe. Pokud člověk nereflektuje, o čem přemýšlí, neporozumí sám sobě. Bez zrcadla bychom také nevěděli, jak vypadáme. 

A musím říct, že tohle každoroční ohlédnutí mi skutečně dává mnohé nové souvislosti a je to opravdu druh sebereflexe.

Ještě bych vám chtěla na začátek něco říct.

Víte, já jsem obyčejná ženská, která má 3 děti a musí se často dost ohánět, aby všechno zvládla. Nejsem výjimečná ani nemám žádné zvláštní štěstí v životě. To někdy spíš naopak. :D Nikdy jsem neměla moc kamarádů a moji vrstevníci nebo lidé okolo mě mě velmi často považovali za podivného nezajímavého člověka. Oblékala jsem se nemoderně, v ničem jsem nevynikala, nemohla jsem oslnit ani krásou ani důvtipem. Zkrátka tak trochu někdo, na koho si matně vzpomínáte a u toho máte divnou pachuť. :) 

Když ale budete číst toto ohlédnutí za uplynulým rokem, nebo kdybyste četli moje ohlédnutí za rokem 2018, 2017, může vám připadat, že jsem výjimečná a mám výjimečný život. Mně samotné to tak připadalo. :D Právě proto si to tak ráda sepisuji, protože když pak jdete do hloubky měsíc po měsíci a zaměřujete na to, co se stalo, utřiďujete si s odstupem svoje myšlenky a pocity, zkoumáte svá rozhodnutí a kam vás zavedla, tak v celku jednoho roku je to pořádný nářez. A teď přichází ta hlavní myšlenka: 

Přijměte proto tento článek jako inspiraci. Inspiraci pro život. :) Je upřímný a otevřený. O penězích, vztazích, selháních i úspěších, o problémech s dětmi i hlubokých radostech s nimi, o práci, skutečných zázracích, ale i o boji o život. A mnohém dalším. Hluboce, otevřeně, protože takový je život sám.

Protože navzdory tomu, že letošní rok je pro mě rokem nejvíce neproměněných plánů a přání, je také zároveň rokem vítězství, akcí a hlubokých uvědomění.

Tento rok jsem zažila věci, o kterých jsem na jeho prahu ani nesnila:

• cestovala jsem jako nikdy před tím (Miláno, Budapešť, Paříž, Brusel, New York, Madrid, Řím, ale i Praha, Brno, Veltrusy nebo Luhačovice),
• vystupovala jsem z komfortní zóny do veřejného života,
• dostala jsem úžasné pracovní příležitosti a navázala nové vztahy.
• Zažila jsem očistné a hluboké okamžiky se svými dětmi a viděla jsem jejich růst a skutečné změny v jejich životech, i když to někdy bylo bolestné pro všechny zúčastněné.
• Jsem přesvědčená, že tento rok jsem dostala nejvíce poděkování a povzbuzení od lidí, kteří mě sledují a mají rádi.
• Rozhodně jsem udělala některá dobrá rozhodnutí. :)

Nejednou jsem během roku seděla v tichosti a byla plná vděčnosti. Hlavně na konci roku jsem si uvědomovala, jak i nejvíc obyčejné a skoro nudné dny mohou být tou pravou hodnotou, i když zvenku by nad nimi leckdo ohrnul nos. A do nedávna i já sama. K tomuhle uvědomění jsem si ale došla přes bolest, odsouzení, depresi a smutek. Přesně podle pravidla:

Perly se rodí ve tmě a bolesti.

Tento rok jsem také víc než kdy jindy

• zažívala zklamání,
• byla naštvaná,
• nezvládala věci,
• zklamala lidi,
• hledala odpovědi,
• zpytovala svoje hodnoty,
• bála se
• nebo nevěděla, co má dělat.

To proto, že to je život. Slunce i déšť, světlo i tma, radost i smutek. Žít znamená pohybovat se na škále emocí a zážitků, být živou plynoucí vodou, která mění svůj proud a důvěřuje. Ale pěkně popořádku…

LEDEN

Rok jsem začala docela hustě. :) V polovině ledna jsem se přihlásila do soutěže Proměny s Deníkem (pozn.: Deník jsou noviny).

Sledovala jsem je už asi třetím rokem a teprve nyní jsem jasně cítila, že je to pro mě příležitost, pomoc na mé nové cestě a ke splnění některých záměrů. A tak jsem v pátek 18.1.2019 odeslala přihlašovací e-mail a ve středu 23.1. mi volali, že mě vybrali. Byla jsem mega šťastná, ale vlastně mě to ani tolik nepřekvapilo. :D

Podrobně o celé Proměně píšu zde, bylo to úplně úchvatné.

Ovšem znamenalo to to, že jsem se na konci ledna, přesněji 30. a 31.1. (plus ještě 2.2.) ocitla v Teplicích a zažívala jsem tam něco, co bylo jak z jiného světa. Byla jsem stavěna do situací, které jsem ještě nikdy nezažila. Odpovídala jsem na otázky, které mi nikdy nikdo nepoložil.

Dodneška zpětně to hodnotím celé jako terapii prožitkem! Zažívala jsem situace, které pro mě mnohdy byly hodně těžké, musela jsem se rozhodovat, že je chci, že jsou pro mě dobré, že si je primárně užiju a nezhroutím se. Třeba právě osobní rozhovor, natáčení na kameru, profi focení. To vše nebylo tak snadné, jak se z fotek a záběrů může zdát…. Video ↓↓↓

A zpětně jsem se k těm konkrétním situacím a zážitkům vracela a najednou jsem viděla, jak léčivé a hojivé byly. Jak to, že jsem je zažila, mě vlastně uzdravilo. Mohla jsem se i v dalších dnech a týdnech kotvit ne jen v konkrétních informacích, ale právě v emocích, které mi ten prožitek dal. Mohla jsem si znovu a znovu vyvolávat konkrétní obrazy a vizualizace, které se staly. Prostě, terapie zážitkem, která mi přinesla nejen vnitřní uzdravení, ale také se stala kotvou v mém každodenním životě, abych z některých věcí zase neutekla.

Jeden háček to ale mělo: Celé se to odehrálo v prvním týdnu spuštěného kurzu Podnikání z pláže. Tenhle týden a pak ten další byly totální psycho. Na jedné straně se rozběhl kurz, ve kterém bylo 850 lidí (kurz Podnikání z pláže probíhá každý rok v lednu a já jsem už třetím rokem součást nejužšího týmu) a kde bylo třeba fungovat na tisíc procent a na straně druhé jsem prožívala zrod nového člověka a obrovské vnitřní změny. Byla jsem na hadry, ale žiju. :D

Si tak říkám, jestli ty velké změny vždy nepřicházejí v pro nás nejmíň vhodnou dobu. Asi aby nás to zkoušelo, jestli to myslíme vážně. :)

Prošla jsem vnitřními turbulencemi, sahala si na dno temných nádob, u kterých jsem nevěděla ani, kde to dno je, ani co mě tam čeká. Musela jsem odhazovat stud a jediné, co mi v některých chvílích zůstalo, bylo mé PROČ. Proč to chci. Ale když mi pak Eva Pitnerová 21.2.2019 napsala tuto osobní zprávu, byla jsem dojatá a vděčná. Bylo to potvrzení, protože tohle, co jsem prožila, nikdo nevěděl. Ale ona je vědma…

Tu zprávu psala jako reakci na tuto fotku:

Svoji proměnu jsem si opravdu užila a užívala mnoho měsíců, abych na konci roku udělala další radikální řez a posunula se tak trochu na opačný protipól. Jenže o tom jsem v tuto chvíli v lednu neměla ani ponětí….

ÚNOR

Kurz kreslení a malování

V únoru jsem se přihlásila do kurzu Kreslení a malování. Proto, abych se naučila krásně kreslit a mohla tak svým klientům nabídnout víc. Chtěla jsem rozšířit své portfólio dovedností, díky kterému roste i má cena a možnosti nabídky pro trh a klienty.

A právě v únoru byla první hodina. Za úkol jsme dostali namalovat připravené zatiší. Ten moment šoku! Když čekáte teorii a informace a místo toho zrazu stojíte před stojanem a velkou bílou čtvrtkou. A zase jsem musela uplatnit jediný možný postoj: Ok, nebudu se bát, jdu do toho! A tak jsem to zatiší vymlaskla. Z reakcí na Facebooku jsem zjistila, že docela dobře. Pro mě to bylo obrovské překvapení, jak to druzí hodnotí. :)

Miláno

Shodou okolností den po první lekci kurzu jsem se Simčou (nejmladší dcerou) odlétala do Milána. Byl to úžasný prodloužený víkend. Užívala jsem si svůj nový look (brýle a účes), ničím se nestresovala, nehrotila památky ani co vše musíme vidět a zkrátka plula. Bylo to nádherné.

Dodnes na výlet do Milána velmi ráda vzpomínám. Byl to totiž první z výletů, kdy jsem začala věci pouštět. První výlet se svými dětmi jsem měla v září 2018, letěla jsem s nejstarší Dominikou do Londýna. Podrobný článek je zde. Následně na to jsem letěla se Simčou do Krakova (říjen 2018) a pak s Danielem do Bruselu (listopad 2018). Pokaždé jsem měla podrobný plán a itinerář cesty, věděla jsem kde kdy budeme a co přesně který den budeme dělat. Věděla jsem, kde co stojí nebo měla zakoupeny lístky předem.

Jenže už v Krakově se Simčou jsem zažila něco zajímavého – i když jsme cestovaly s chutí a radostí a těšily se na to, v ty dny jsem prostě měla mizernou náladu a rozpoložení a ani výlet to nemohl změnit. Navíc jsem vůbec neodhadla Simču a její výdrž a zájmy a tak se mi to postupně trochu rozpadalo. Myslím, že tam poprvé jsem se začala oťukávat s odvahou nemít vše až tak pod kontrolou a pouštět své plány, důvěřovat a uzpůsobovat věci realitě a momentu. Jenže v zahraničí při cestování s dítětem se to nedělá levou zadní, není to jako lusknutím prstu a už vůbec ne pro moji povahu. :)

Když se má něco stát, stane se to.

Předešlé vlaštovky mě připravovaly na Miláno. Měla jsem před odletem tolik práce, že k naplánování (aspoň nějakému), jsem se dostala až den před odletem. Rychle jsem nastudovala, co se dalo, naházela do aplikace do itineráře, co rozhodně musíme vidět a zbytek nechala „osudu“.

Teď se tomu směju, protože tohle byl ještě silný odvar, to jsem se vlastně ještě hodně připravovala. Při letu do New Yorku jsem nestihla vůbec nic a protože jsem nevěděla ani to, jak se z letiště dostaneme na naše ubytko po přistání, tak jsem si zaplatila hodinu wifi nad atlantským oceánem, abych to nastudovala. :) Ale k NY později…

A já na to Miláno vzpomínám fakt tak ráda.

Měly jsem luxusní počasí – na konci února bylo 20°C, díky tomu jsme mohly ležet jen v triku na trávě v parku a slunit se nebo sníst spoustu zmrzliny a u toho se jen procházet a být.

Nikam jsme nespěchaly, neodškrtávaly si splněné památky nebo navštívená místa. Místo toho jsme vnímaly přítomný okamžik a dělaly jsem na co jsme měly chuť a sílu. Nejraději vzpomínáme na střechu katedrály. Byl to zážitek po ní chodit a tuhle fotku z ní mám nejraději.

Zázraky a znamení

Kolem Milána se mi také děly zajímavé věci. Tak třeba:

1. Měla jsem finanční starosti.

Ano, je to tak. Stále nemám své příjmy zastabilizované a i to byl vlastně jeden z mých „malých“ cílů tohoto roku. Byla jsem naštvaná – na sebe, na to, že to tak mám, že stále dělám v některých věcech chybu, že jsem si doteďka některé věci nenastavila nebo je mám nastavené špatně. Byla jsem hrozně naštvaná. Štvalo mě, že neustále musím hodně dřít, abych nás s dětmi uživila. A že i když mám(e) nádherný život a vědomě do něj plánuji cestování a hodnotné chvíle pro nás (a mohu si je dovolit), vždy to skončí na hranici finanční vyčerpanosti.

Když jsme odjížděli do Milána, měla jsem na účte 2 tisíce. Ale nevím proč, zároveň jsem byla úplně klidná. Náklady za únor byly zaplacené, ohledně cesty jsem také vše měla zakoupené, peníze vyměněné, starší děti doma zajištěné. Jen jsem si říkala, že bude fajn poslat Stáně (Pozn. Stáňa Stiborová z projektu Podnikání z pláže, se kterou spolupracuji) fakturu (ona mi ji vždy rychle proplatí) a mít tak na účtě větší jistotu. A tak jsem jí tu fakturu poslala.

Máme dohodnuté nějaké podmínky. Věděla jsem, že jsem v lednu a únoru hodně času věnovala PzP, byly dny, kdy jsem tu byla od rána do večera jen pro tento projekt. Ale jiné měsíce je to volnější, takže jsem to brala tak, že je to zkrátka ok. Ale vnitřně jsem si říkala: Bylo by fajn, když by mi dala nějakou odměnu navíc. Už asi tušíte. :) Dostala jsem krásnou štědrou odměnu a byla vděčná. Byl to pro mě zázrak a vzkaz ze shora. Vím, že musím některé věci změnit a jsem na to připravená. Ale někdy jsem prostě unavená tím, jak vše nesu sama a není, kdo by odlehčil. A tak když mi Stáňa na konci února sejmula mé aktuální břemeno, věděla jsme, že jsem v dobrých (nebeských) rukách.

2. Druhý zázrak se mi stal v Miláně.

Když jsem na hlavním nádraží (které má 3 patra a je tam neskutečný mumraj a množství lidu) ztratila svou peněženku se všemi penězi a kartami. Je to zážitek, ze kterého opravdu mrazí. Ve chvíli, kdy jsem to zjistila a nestačila si ještě ani plně uvědomit dopad toho, co se stalo, najednou přede mnou stojí paní a tu peněženku mi podává.

Museli byste tam být, abyste pochopili. To fakt nedává smysl. Tam když Síma ode mě odstoupí na már metrů, tak ji ztratím v davech. Nechápu, jak se to celé stalo, jak věděla, že patří mě a má ji dát mě, jak to, že tam byla přesně v tu vteřinu, kdy jsem ztrátu zjistila…Podrobně o tom píšu zde na FB a děkuji za vaše reakce. 

A následně na to mi píše opět Eva Pitnerová:

A Jolana Fišerová mi v té době napsala toto:

Takže se jen tetelím v přízni nebeské a vyhlížím, co mi přinesou další měsíce. :)

BŘEZEN

Březen byl výživný měsíc a stalo se toho docela hodně.

V březnu jsem stále ještě chodila na kurz kreslení a malování a jeden z obrázků, který jsem tehdy namalovala byla květina. Tento obrázek mám nejraději spolu s perokresbou lebky muflona (asi muflona :D), kterou jsme pak malovali na úplný závěr kurzu.

V březnu jsem si také střihla jeden cover na e-book. Samostatně je tvořím málokdy, většinou je tato grafika součástí celé zakázky webu, ale Hanka mě oslovila a já kývla. Je to jeden z mých deseti nej coverů, co jsem kdy udělala. :) Byla to celkem piplačka, protože jsem potřebovala, aby sklon dortů na fotkách byl přibližně stejný.  A také v podobném světle a barvách. Tak jsem různě převracela, otáčela, upravovala teploty, barvy, ladila světelné křivky… :D

Začínají mě oslovovat cizí lidé

V březnu jsem také dokončila web Andrey Hruškové. Po mě to byl jeden z prvních webů, kdy mě oslovil pro mě do té doby cizí člověk. Vlastně to bylo něco, co jsem přesně pro tento rok vyhlížela a co se začalo plnit. Dostávala jsem zakázky od lidí, kteří mě našli přes vyhledávače nebo na mě někde narazili (třeba v nějaké skupině na FB) a oslovili mě. Byly to pro mě nové zkušenosti, je totiž rozdíl spolupracovat s někým, koho znáte a s někým, o kom se dozvídáte prvně.

S Andreou jsme se postupně dopracovaly ke krásnému přátelství a já jsem opravdu ráda, že takový člověk je součástí mého světa. Velmi mě podpořila na mé cestě k úpravě stravování, za což jsem jí opravdu vděčná a její klub Vím, co vařit je nádherný produkt, který prostě ráda doporučím.

Sukně a ženskost

Lednové Proměny mě nastartovaly a já na své nové cestě pokračovala dál. Jako člověk milující kalhoty jsem si koupila sukni. :) Ale ne jen tak ledajakou! Zabrousila jsem na e-shop Venduly Mátlové Pachamama a zcela podlehla kráse dlouhé sukně. Když mi pak přišla a já si ji oblékla, byla jsem překvapena pocity, které to ve mě vyvolávalo, jak jsem se cítila jako královna a jak moc to mělo vliv na můj vzhled a dojem. Zkrátka dlouhé pačamamí sukně mě uchvátily a doma mám už 3 kousky.

Tady na tom se my také moc líbí to, že když něco žijete, děláte a věříte tomu, tak nemáte ani šajn o tom, co to vyvolá a přinese. Jednak mi udělalo radost, že si několik dalších žen pořídilo svou dlouhou sukni na základě mého sdílení, ale také jsem od Venduly dostala pozvání k ní do Vlašimi, kde jsme dělaly rozhovor na blog. Ale o tom později v červnu. Tady jen zmíním, že článek, který jsem pak z toho psala na svůj blog, mi přinesl oslovení redaktorkou Mladé fronty. Prostě je to pravda:

A moc se mi líbilo, že v té ženskosti mohu mít skvělou parťačku. Moje nejmladší Simča je odjakživa taková ženská a ladná a to se mi na ní moc líbí. S chutí se parádí a nosí šatky. I když aktuálně jí je nejlépe v džínách a košili, tak třeba tuhle fotku s ní si moc ráda připomínám, kdy jsem se obě naparádily do šatů a bylo nám v tom moc dobře. :)

Budapešť

V březnu jsem také podnikla další cestu s jedním z mých dětí. Tentokrát se synem Danielem do Budapešti. Když vezmete své dítě od sourozenců, z bezpečného domácího prostředí a jedete jen vy a on někam, zjistíte dost zajímavé věci. :) Já třeba už při naší společné cestě v listopadu 2018 do Bruselu objevila, že máme s Danielem společný humor a dokážeme se smíchy doslova řezat mnoho minut. Budapešť to jen potvrdila.

Je to nádherné romantické město a tak jsem si troufla svému synovi předat jednu životní radu:

Až budeš mít holku, určitě ji vezmi sem. 

No, trochu se durdil a rděl, ale myslím, že to zaklaplo. :D Však uvidíme za pár let. Moje dcery by teď ale rozhodně namítly, že to je ode mě dost troufalé, že přece nemůžu vědět, zda bude Daniel mít holku. Co když bude mít kluka…. :D

Téma homosexuality je u nás oblíbené. S dětmi se nevyhýbám žádným složitým ani těžkým tématům a věřím, že je to tak dobře. Proto u nás v nejoblíbenější čas – čas večeře a po večeři, kdy je to někdy jediný společný čas dne – proběhlo nesčetně debat právě na téma homosoxuality, potratů, nechtěného těhotenství, smrti, manipulace, kontroly, na téma hororů, cestování, hledání životní cesty, plnění si snů, ale třeba i hypoték, zaměstnání, podnikání nebo konce světa. Bavíme se o všem a čemkoliv, co nás zajímá a nad čím přemýšlíme.

Ale zpátky k Budapešti. To že jsme si to společně užili je asi jasné. :) Měli jsme krásné bydlení na hlavní třídě a přesto v klidu, všude jsme si došli pěšky a na pohodku.

A ještě navíc jsme se bavili chytáním Pokémonů. V té době Daniel vzkřísil hru PokémonGo, kterou jsme hrávali kdysi dávno. A zase nás to chytlo a tak jsme lovili. :)

Co jsme si tam hodně užili, bylo jídlo. Objevili jsme jednu jídelnu, kde vařili tak dobře, že se to nedá ani vypovědět. Domácí poctivá kuchyně, plná dobrot, ale tak lahodných! Na to nikdy nezapomenu a i teď, když tento článek sepisuji, cítím ty chutě a vnímám znovu tu blaženost, kterou jsem vnímala, když jsem to jedla. U mě je to co říct, protože jídlo je mé velké letošní téma a vlastně jedna z těch věcí, která se mi nepovedla…

Jídlo a změna zvyků a jak to nevyšlo

Na začátku roku jsem se rozhodla, že změním své stravovací návyky. Jasně jsem věděla, že je čas. Jednak jsem měla vizi na shození několika přesných kil, které mimochodem stále mám, nikam jsem je neshodila :D, ale také jsem postupně v sobě seskládala několik důležitých informací ohledně jídla a stravování do obrazu, který mě začal strašit. Co jíme fakt potřebuje změnu a revizi. 

Jenže. U mě je to tak, že já a jídlo nějak nejsme kompatibilní. Nebaví mě vařit a ani to neumím, naučila jsem se pár jídel a to je vše. Jenže mě vlastně nebaví ani to jezení. Často se mi stane, že mám hlad a když přemýšlím, co bych si dala, nic se neobjeví. Žádná chuť. Tím, že nevařím, nemám ani žádnou vnitřní zásobárnu receptů nebo jídel, takže se v těchto chvílích nemůžu obrátit dovnitř a prohrabat se vnitřní spižírnou a vytáhnout si nějakou děsně dobrou mňamku, kterou bych mohla uvařit. Mám tam tak akorát grilovaný hermelín nebo špagety s rajčatovou omáčkou. A to uznejte vám ve chvílích hladu a hledání inspirace k jídlu moc nepomůže. Proto ve chvílích, kdy hledám, co si dát, skončím tím: ale nic, vždyť zas takový hlad nemám. Nebo tím, že si dám chleba s máslem. Protože to je doma vždy.

Mé vzory na stravovací cestě

Za poslední víc než rok jsem se dostala do spojení s několika lidmi, kteří se výživou a vařením zabývají. A byla to v jedno období tak hustá koncentrace, že se to nedalo přehlédnout.

Šárka Čivrná,

které jsem dělala web (mmch. to byl můj první web na Miowebu 3.0., takže pro mě navždy bude mít zvláštní patos) a od které jsem si nakonec objednala její jídelníček na míru. Říkala jsem si, že nějak začít musím a myslím to přeci vážně.

Tereza Broschová,

které jsem dělala také web, ale hlavně během dubna a května členskou sekci ke kurzu Opravdovým jídlem ke zdraví.  Terezka se zaměřuje na paleo stravu a pomáhá hlavně rodičům, jejichž děti mají alergie a intoleranci na potraviny. Jak její, tak mnoho příběhů jejích klientů, je tak silných a já byla poprvé do hloubky konfrontována s tím, jak jídlo může být opravdový hnus a škodit, ale taky pomáhat a léčit. Kurz je navíc plný jak odborných vysvětlení, což se mi líbilo, tak také velmi praktických informací, jako kde nakoupit kvalitní jídlo, doplňky stravy, konkrétní e-shopy, obchody a značky. Ale také recepty.

Tady poprvé jsem ale narážela na svou hluboce zakořeněnou nechuť měnit některé své návyky a dodneška jsem některé kořeny nevytrhala a proto také nemohu dosáhnout na výsledky. Prostě cuketové špagety nechci jíst, mám ráda ty obilné. Na druhou stranu jsem tady také hluboce prožívala, jak jídlo souvisí se sebeúctou a sebeláskou, poplakala si nad tím, jak jsem nám dovolila jíst některé blafy a od té chvíle jsem už některým potravinám do našeho domu zakázala definitivní přístup. Ale mnoha stále ještě ne…

Andrea Hrušková 

O té už řeč byla. Její klub a hlavně první měsíc, kde se věnuje vybavení spíže, jaké potraviny kde nakupit, byl pro mě nedocenitelný pomocník. Díky ní jsem věděla, jak začít: vytřídila naši špajzku a lednici a sepsala si svůj první seznam zdravých a bio potravin. Díky Andree se bio potraviny natrvalo usídlily v naší rodině, i když aktuálně je nenakupuji v nijak velkém množství. Ale třeba naše oblíbené špagety s rajčatovou omáčkou už od té doby máme jen v bio kvalitě od A do Z. :)

A naučila jsem se s ní i (správně) pražit dýňová a slunečnicová semínka. A moc se dotkla mého srdce, když mi poslala svou e-kuchařku jen tak, aby mě na mé cestě podpořila. Z člověka, kterého jsem neznala a který mě na začátku oslovil ohledně tvorby webu, se stala přítelkyně, kterou mám opravdu ráda a která můj život velmi ovlivnila. Není to zase staré známé: Když něco žijete, děláte a věříte tomu, tak nemáte ani šajnu o tom, co to vyvolá a přinese?

A v neposlední řadě je tu Štěpánka Čápová.

Žena, kterou znám od roku 2015. Tehdy jsem se spolu sešly v on-line kurzu Podnikání z pláže. Ale teprve tento rok nás svedl blíže k sobě. Štěpánka je výživová poradkyně a ona jako jedna z prvních přinášela pohled na sebelásku právě skrze jídlo. Některé příběhy z její praxe byly tak smutné a plné sebeodmítání a destrukce.

Štěpánka je žena, která dává lásku právě skrz jídlo a být s ní a jen v její přítomnosti, kde tedy mmch vlastně vždycky vaří :D, je samo o sobě léčivé. Miluju na ní její ženskost, něhu a pečování. Něco, co já sama moc nemám a nejspíš někde uvnitř po tom toužím a potřebuji to.

A tak první léčení s ní pro mě bylo v dubnu, kdy mě pozvala do roubenky, kde měla živý kurz vaření pro ženy. Jely jsme tam o den dřív a celý ten den mi věnovala, učila mě vařit, upekla mi chleba a domů jsem si odnesla několik krabiček jídla. Když jsem pak doma viděla, s jakou chutí a radostí to děti jedí, pochopila jsem, že uvaření jídla nemusí být otrava a opruz, protože odměnou je vám pak ta radost, vděčnost a nadšení strávníků. Jo, to se mi pak několikrát povedlo a opravdu je to něco nepopsatelného, když vidíte, že vaše jídlo je snědený s nadšením, chutí a ještě za to dostanete milión poděkování a blažených pohledů. :)

Se Štěpánkou se z nás staly přítelkyně a měla jsem tu čest a ní strávit ještě krásný čas v prosinci. To jsme pekly chleba. :)

První dětská změna

Ač jsem si to před sepisováním tohoto článku neuvědomila, tento rok mi přinesl 3 velká zastavení ohledně mých dětí. Každé z nich si prošlo zásadním změnou a životním mezníkem. Dva z nich byly těžké, ale tento první byl pohodový a příjemný.

První byl právě březen/duben, kdy jsem najednou začala vnímat, že se má nejstarší dcera mění. Byla v druháku na střední, kterou si vybrala, takže na ni chodila ráda, promořila se prvákem, takže už znala co a jak a také si vytvořila okruh lidí ze starších ročníků. A možná právě to bylo to hlavní, nevím. Každopádně když mi o svých kamarádech vyprávěla, vnímala jsem, že se obklopuje velmi šikovnými a ctižádostivými lidmi, kteří na sobě makají, pracují a učí se a chtějí to někam dotáhnout.

Dokonce jela do Berlína s holčinou ze čtvrťáku, která se tam chystá studovat design a umění. Myslím, že vidět takovou školu a mít reálně v životě někoho, kdo ji vystudoval (další Domči kamarád) a dalšího člověka, kdo ji fakt jde studovat, vnímat ten svět a hodnoty, to zkrátka člověka ovlivní. Ne nadarmo se říká, že jsme průměrem pěti lidí, se kterými se nejčastěji stýkáme.

A tak se Domča začala daleko víc učit, víc malovat, našla si brigádu, začala si šetřit na pořádný foťák, zkrátka byla vidět jasná pozitivní změna. A trvá dál, což mě opravdu těší. :) Navíc bych řekla, že už jsme definitivně za teens věkem, staly se z nás kamarádky, máme se moc rády a rády spolu trávíme čas a bavíme se. Dokonce spolu občas vyrazíme na nějakou akci jen my dvě.

Dárky a krásná slova od klientů a přátel

Troufnu si říct, že tento rok byl nejplnější na krásná slova, která jsem přijala. Nesčetněkrát mi přišlo do zprávy, na Fb profilu nebo do mailu poděkování, ocenění, slova povzbuzení, prostě nádhera a krása. Nevím, zda jsem na to více citlivá, třeba proto, že v životě se mi toho moc nedostávalo, každopádně vnímám to a dojímá mě to. Jsem za to vděčná – upřímně a opravdicky.

A nejen slova jsem dostala. Přijala jsem i mnoho dárků v podobě šperků, obrázků, různých předmětů, jídla apod. A právě v březnu jsem dostala obrázek od Karly Krausové, který pro mě nechala namalovat. Mám ho moc ráda. Vytvořila jsem si z mých nej dárků takovou výstavku, já tomu říkám oltář úspěchu a lásky. Denně se na něj dívám, každý den párkrát k němu zabrousím očima a tím se kotvím v jedné základní pravdě:

Můj život má smysl. To, co jsem, jsem i díky lidem, kteří ten smysl vidí a oceňují.

Drží mě to v pokoře a zároveň v té správně hodnotě sebe samé – jo, něco umím, mám co dát. Moc mi tenhle můj oltářík pomáhá ve dnech pochybností a slabosti a také mi nikdy nedovolí ulítnout do pýchy a nabubřelosti. :)

Dostala jsem třeba tyto dárky:

A spoustu dalších jako kafe, květinu, kokos…

DUBEN

Nedá mi to ještě nenavázat na téma jídlo a stravování. I když jsem v tom podle svých měřítek a představ vybouchla, něco se mi přeci jen podařilo:

• Nahradila jsem ranní rozpustnou kávu, kterou si dávám do mléka, zdravější rostlinnou bio.
• A piju ji neslazenou.
• Omezila jsem slazené nápoje, velmi často piju vodu s bio limetkovou šťávou nebo neslazený ovocný čaj. Pro mě velký pokrok!
• Několikrát za rok jsme měli lososa. Přestala jsem se ho bát, že ho neumím udělat a zvládla jsem si vyřešit blbost typu je to moc drahý. Miluju lososa! :)
• A povedlo se mi zažít díky jídlu několik nádherných rodinných okamžiků. A právě ten z 1. dubna je pro mě takovým mementem a motivací to nevzdat a dělat změny dál.

Web za jediný den

Tak to byla taková lahůdka. Tvořila jsem svatební web pro muže a musím říct, že jsem si to fakticky užila a dodnes jsem s výsledkem nadmíru spokojená.

Nejčtenější článek

V dubnu se mi také povedlo napsat nejčtenější článek mého blogu Jak zvládnout životní sračky. Vyletěl tehdy ze mě úplně neplánovaně a znenadání. Dokonce mě reakce poňoukly k tomu, že jsem si na něj po hodně dlouhé době spustila reklamu na FB a on ji k mému překvapení schválil! Když tak často čtu o tom, jak Facebook reklamy neschvaluje kvůli blbostem a pseudo nevhodným slovům, fakt jsem se divila, že slovo sračka prošlo. :D Zázraky se dějí. :D

Paříž

I v dubnu jsem cestovala, ale tentokrát poprvé sama bez dětí. Jela jsem na pozvání milé Darji Favart, která žije v Paříži už 30 let. Byla jsem nadšená a moc jsem se těšila. Darja byla skvělou hostitelkou a průvodkyní. Přála jsem si ale strávit i jeden den chozením po Paříži sama (padlo to na sobotu), což laskavě respektovala. Jenže pro mě to nakonec byla úplná katastrofa a ještě dnes se tím bavíme celá rodina a děti si ze mě utahují. :) 

Totiž: Já fakt nejsem typ na sólo cestování. Nutně potřebuju s někým sdílet svoje pocity, nadšení, radost nebo třeba právě naopak si postěžovat, zahudrovat, vyjádřit názor. Ta sobota byla psycho. Ze začátku jsem se držela a byla statečná. Když jsem ale krátce po poledni stála ve frontě na vstup na Eiffelovku a padaly kroupy, lilo jako z konve a já se klepala zimou a cítila se tak strašně opuštěná, jako zapomenuté štěňátko nebo koťátko, povolily ve mě všechny zábrany a já si prostě musela začít povídat pro sebe. Musela jsem vypustit svoje pocity. Nebo když jsem byla nahoře, musela jsem vyjádřit, co cítím. Trochu jsem to schovala do videa, které jsem tam natáčela, u toho to mluvení tak blbě nevypadalo. :D

Moje frustrace z osamění dostoupila vrcholu kolem 18 hodiny. Celý den byla děsná zima s přeháňkama, chodila jsem nádhernou Paříží po nádherných místech, ale nemohla jsem se s nikým o tom posdílet. A tak jsem si už sama pro sebe povídala o sto šest. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem si dělala selfie na mostě. Aniž bych si to uvědomovala, mluvila jsem a mluvila sama se sebou a u toho se snažila vyfotit. Načež odhlédnu od telefonu a tam stojí mladý muž a vystrašeně se na mě upřeně dívá. Museli byste to zažít. V té chvíli mi to přišlo strašné, sbalila jsem se a vypálila odtamtud. Pak jsem se tomu musela smát a když jsem to vyprávěla dětem, tak se řezaly smíchy. Dodnes si mě za to dobírají.

KVĚTEN

Květen byl brutál měsíc. Myslím v tom nejlepším, jen v tom nejlepším! Dostala jsem opravdický pohár, který mi byl předán v Praze před zraky nadějné mladé generace, navštívila jsem Lindu Bergen v Bruselu, strávila jsem intenzivní týden v New Yorku, oslavila 17 narozeniny mé dcery v Madridu, absolvovala společenský večírek k lednovým Proměnám a dostala svoje dary a ceny a udělala neskutečně mnoho práce pro moje klienty. Nechápu, jak se to všechno vešlo do jednoho jediného měsíce. :D

Opravdický pohár

Tohle je jeden z nejsilnějších okamžiků tohoto roku. Pohár jste už mohli zahlédnout na fotce u měsíce března na mém oltáři úspěchu a vděčnosti.

Celý ten příběh je poměrně široký, o své touze dostat pohár jsem psala v tomto příspěvku, když jsem byla za Vlaďkou Botlíkovou v Praze poprvé. A ona mi ho opravdu dala. Všechno připravila, sezvala i studenty z ČVUT, bylo to něco nepopsatelného a krásného.

Selhání a zklamání

Tento pohár a celé ocenění má pro mě tak obrovskou moc a mnohokrát mi byl pomocí a držel mě na mé profesní cestě. Hlavně ve chvílích, kdy jsem věci tak docela nezvládla. I to je třeba přiznat. Hlavně závěr roku jsem se dostala do velkého tlaku a deprese, uvědomovala jsem si, že jsem lidi zklamala svým přístupem a nedodržením termínů. Byla jsem naštvaná z kompromisů, které jsme dělala sama se sebou a svým svědomím. Byla jsem nucená hledat nové přístupy, pokořit se a omluvit za některé věci a zároveň si ale udržet pro sebe víru, seběvědomí a radost z práce.

A právě pohár, který mi Vlaďka dala, mi v těchto chvílích hodně pomáhal. Byl pro mě symbolem toho, že svou práci umím a mohu díky ní pomoct mnoha lidem a že to nikdy nic nezmění, ani když udělám chybu nebo něco nezvládnu. Že to jsou dvě zcela oddělené věci. Já a můj um a to co umím, je ten pohár. A ostatní mohu zlepšovat, posouvat a učit se, růst jako člověk a osobnost i jako podnikatel a manager svého času a povinností. Jak úlevné. :)

A tuhle pravdu dokazuje i to, že jsem tento rok měla velký zájem o mé služby a dokonce jsem navázala nové spolupráce, které mě hluboce naplňují a těší.

A hodně práce bylo i v květnu

Vzhledem k tomu, že jsem v polovině měsíce na 14 dní odjížděla a věděla jsem, že v tu dobu nebudu pracovat, musela jsem mnoho zakázek dotáhnout před odjezdem. A tak jsem makala a co jsem stihla je skoro na rekord. :)

• 3 fakt velké a větvené členské sekce s grafikou, časováním, včetně veškerého technického a prodejního zprocesování, z toho ta jedna má 2 úrovně, takže to byly vlastně 4 sekce celkem.
• 5 prodejních stránek, z toho jedna byla brutál těžká. Také včetně veškerého zprocesování.
• 1 webinářovou stránku – registrační, vysílací a celé to zprocesovat.
• Upravit jeden e-book.
• Sestříhat jednu meditaci.
• Absolvovat pracovní skype konzultaci s milým člověkem až ze zaoceánu.
• K tomu milión drobností jako přenastavení formulářů, zkontrolování procesů apod.
• Taky odpovědět na tunu mailů – klientů i těch svých. Hlavně studentům v kurzu Magická fotolaborka, kteří teda jedou a úplně mě dojali, jak jim to jde, jak se zlepšují a jak jsou nadšení z toho, co se učí.
• Vyřídit mraky zpráv na messengeru.
• Mezi tím objednat letní dovču, zvládnou synovo zvracení, zajistit jídlo…

Členská sekce anglického kurzu Jany Kochové

Členská sekce Vypínač mysli Terezky Kramerové

Členská sekce kurzu Opravdovým jídlem ke zdraví Terezky Broschové

Společenský večírek k Proměnám s Deníkem

Součástí lednových proměn nebyla jen samotná proměna, ale také večírek, kde se jednak předávaly všem účastnicím ceny a také se vyhlašovala vítězka diváckého hlasování. Moc jsem si přála vyhrát, ale nepovedlo se, nevadí. :) I tak to byl krásný čas a byla jsem moc ráda, že jsem tam mohla mít celou svou rodinu. Všimněte si pačamamí dlouhé sukně v akci. ;)

Brusel, New York, Madrid

Tenhle trip byl fakt pořádná jízda. Byl to dárek mé dceři k 17 narozeninám, které jsme oslavily při zpáteční cestě v Madridu skvělou večeří. Byla to náročná cesta na zorganizování. Začalo to nákupem letenek někdy v říjnu 2018 Brusel –> New York s přestupem v Madridu a zpět. Bylo tedy nutné dokoupit letenku z Prahy do Bruselu tak, aby nám to hezky vyšlo. Což se úplně nepovedlo a bylo tedy nutné v Bruselu přespat. Ještě že existuje projekt Podnikání z pláže. :D Díky němu jsem za posledních 5 let poznala opravdu mnoho lidí a mohla čerpat z jejich pohostinnosti. Jak už jsem třeba zmínila Darju v Paříži.

Tentokrát nás pod svá křídla vzala milá Linda Berger. Protože jsme přilétly brzo ráno (už v osm jsme byly v Bruselu), nechaly jsme si na nádraží v centru kufry a vydaly se s Domčou na prohlídku města (byla jsem tam s Danielem jen pár měsíců před tím, tak jsem si to i docela hezky pamatovala) a teprve navečer jsme se sešly s Lindou a její starší dcerou v jedné úchvatné etiopské restauraci. Jestli na něco dodnes intenzivně vzpomínám, je to přesně tento večer. Bylo to s nimi strašně fajn. A hlavně ty „obvazy“, kterými se pokrm nabírá a jí. Mňam, mňam a ještě mňam.

Druhý den dopoledne jsme nastoupily do letadla směr vysněný New York. Na přestup v Madridu jsme měly 2 hodiny a dalo nám to teda trochu zabrat. To je tak obří a složité letiště, docela jsem se tam motaly. Ale i při tom jsme se stihly najíst a dorazit k bráně včas. :)

Let byl pro nás zážitek. Poprvé v takovém obřím letadle, dostaly jsme jídlo, svačinku i deku. Měla jsem s sebou stažené v iPadu nějaké filmy, takže ta několikahodinová cesta utekla vlastně jako voda. Navíc si v letadle můžete zaplatit wifi, což je pro mě skoro neskutečné. A protože jsme před cestou nestihla skoro nic, tuhle možnost jsem nad Atlatikem s radostí využila a během té hodiny připojení nastudovala, jak že se vlastně dostaneme z letiště pak na naše ubytování na Staten Islandu.

Zvládla jsem během té hodiny nastudovat nejen trasu a dopravu na naše ubytko, ale i dopravu po letišti, jízdenky na metro, jak to chodí na Ferry a jak nám pak jede autobus až z ní vystoupíme. Jo, byla jsem dobrá! :D Do chvíle, než jsme na tom letišti vystoupily, já stihla do 5 minut ztratit svou čerstvě koupenou Metro card za 30 dolarů a následně si koupit úplně blbou měsíční na ježdění letištním vláčkem. :D Ne, to nevymyslíš.

Byla jsem z tohoto nešťastného startu tak vyřízená, že jsem pak sedla do prvního metra co přijelo s tím, že metro je všude stejné (však už mám přece zkušenost z Londýna, Bruselu, Madridu, Paříže), tak se prostě dostaneme, kam potřebujeme. No jo, ale NY metro není jako každé jiné. Na některých linkách po určité hodině nedojedete do stanice, kam jste chtěli a kam se během dne tou samou linkou v pohodě dostanete. A tak jste nuceni vystoupit třeba na Brooklyn bridge stanici, kde by se z fleku mohl točit horor a nemuseli by vůbec nic upravovat ani dělat zvláštní kulisy nebo atmošku. Ve večerních hodinách je tam navíc jak vymeteno a když se ještě ztratíte v podzemním labyrintu cest a dojdete na nástupiště, které je zrovna mimo provoz a jste tam ve strašný špíně a skoro tmě úplně sami a jen vidíte pár lidí na druhé straně, je to fakt zlý a jediné, co chcete je řvát a řvát. Ano, přesně to jsme zažily. :D Jestli nějakou stanici v NY nesnáším, je to přesně Brooklyn bridge, kde jsme za náš pobyt skejsly několikrát.

V NY jsme strávily týden a bylo to – těžko na to hledat slovo. :) Nás si tohle město získalo, milovaly jsme všechno, co jsme navštívily a viděly a že toho byla opravdu hromada. Nic jsme si neupíraly a dopřály jsme si i takové lahůdky jako muzikál na Broadwayi, baseballový zápas Yankees nebo živý průvod Dance Parade. A k tomu samozřejmě hromadu klasiky jako Central park, Empire state building, Wall street, Chinetown, Pomník 11. září, Top of the rock, Bronx, Brooklyn, Manhattan a hromady dalšího.

Zpáteční let jsme měly původně opět s přestupem v Madridu a končící v Bruselu a odtud pak už do Prahy. Tak jsem si řekla, než jet zpět nudně stejně, že tedy obětujeme trasu Madrid -Brusel a následně Prahu a vyskočíme v Madridu, kde si dáme 2 noci a prohlídneme si toto město a poletíme pak do Prahy rovnou odtud. No zpětně to hodnotím jako ne zcela sofistikovaný nápad, protože jet leg, který jsme zažívaly, byl tak děsný, že jsme něměly sílu fakt na nic. Ale ve výsledku to vůbec nevadilo, protože v Madridu není moc co vidět a tu trochu zajímavostí jsme zvládly i tak. A hlavně, hlavně jsme tam oslavily ty Domčiny narozky. :)

ČERVEN

Druhá dětská změna

V červnu se udála další zásadní změna s jedním z mých dětí a to s nejmladší Simonkou. Se Simčou mám opravdu speciální vztah. Je nejmladší, když jsem odešla od muže a byla v největších životních sračkách, bylo jí čerstvě pět. Nikdy vlastně nepoznala stabilní úplnou rodinu. Má na mě zvláštní fixaci, má podobnou duši a povahu a to i s temnýma a silnýma stránkama melancholického temperamentu a proto jí tak často rozumím, což mi výchovu a rozhodování vůbec neusnadňuje. :D Simonka mě dokáže nejvíc zranit a vytočit z dětí, stejně tak nejvíc potěšit, nejvíc se dotknout mého srdce. Právě pro tu podobnost našich duší.

V červnu jí bylo 11 let (dvanácté narozeniny slavila v listopadu) a byla znát nastupující puberta. A já si najednou uvědomila, že některé věci, které řešíme a které jí i naší rodině skrze ni způsobovaly problémy, nedokážu řešit. Její přecitlivělost, časté nafukování se, neschopnost si udělat ze sebe srandu, nemožnost jí něco říct, neochota slyšet a měnit se a mnoho dalšího, mělo v reálném životě a v reálných situacích dopad na vztah nejen se mnou, ale i s jejími sourozenci. Dokázala být fakt hnusná, křičet, vytočit lidi a zranit je. Ve škole se hodně zhoršila, nezvládala povinnosti, hroutila se pod jejich náporem, byla proti nim ve vzpouře.

Vnímala jsem, že to má příčinu, ale neumím ji chytit, nazvat ji ani si s ní poradit. Hodně mě to trápilo. Zpytovala jsem svou výchovu a svědomí, utápěla se ve výčitkách za některé situace a rozhodnutí a celé to bylo špatně. Chtěla jsem za to vzít zodpovědnost a najít řešení, ale bylo to jako bych stála proti tlusté zdi a neměla kam jít, neviděla nic. Byla jsem pod tíhou a smutkem z toho, že jí nedokážu pomoci. Nemohla jsem za ní přebírat zodpovědnost, třeba právě v oblasti školy nebo toho, jak se chová k druhým, ale potřebovala jsem, aby ji přijala ona a začala fungovat. A hlavně aby vnitřně zacítila a zakusila chuť chovat se jinak, dělat věci jinak. A následně zakusila prožitek a radost, když se jí to povede. Zkrátka jsem si přála, aby uvnitř ní došlo k výměně tmy za světlo. Ale jak tohle můžete udělat? Jak je možné toho dosáhnout?

Vše se děje jak má a řešení se objevilo v pravý čas.  Totiž už skoro před rokem mě oslovila Blanka Reslová s tím, že chce ode mě nový web. Rok to nešlo. Jak kdyby dveře do toho byly zavřené. Na tomhle jsem se taky dost natrápila, kdy jsem si říkala: Holka, máš tu zakázku na web, kývla jsi na to a teď to neděláš? Těžko se to předává, ale to fakt nešlo, prostě zavřeno, tečka.

Když jsme se o tom pak po předání webu bavily s Blankou, řekla mi k tomu zajímavou věc: To nebyla tvoje chyba. To já jsem neměla jasno a proto tě to nepouštělo. Já si musela nejdřív spoustu věcí najít, vybojovat, pustit strachy a ujasnit si, co vlastně chci. A v momentě, kdy jsme se sešly osobně a já ti to předala, v té chvíli jsi ty mohla začít a web, který jsi udělala je dokonalý.

Takových webů jsem ale tento rok měla několik a pokaždé to byla opravdu těžká práce. Ne vždy je možné se s klientem bavit tak otevřeně jako s Blankou, ne vždy klient sám sobě rozumí a rozumí souvislostem a ne vždy je ochotný důvěřovat a dopřát si ten čas pro nalezení sebe, aby pak i ten web byl tím nejskvělejším odrazem jeho samého.

Vždycky budu tvrdit, že web je pro mě osobní. Je pro mě zástupcem daného člověka. Není to nic neživého, vykalkulovaného ani jen promyšleně seskládaného. Báječný web má prostě duši. A právě tím je jedinečný a přitahuje (nebo odpuzuje) jen ty, které má. To je to tajemství a to je způsob, kterým weby tvořím. V souladu s  majitelem a jeho duší. A proto je také jejich tvorba často náročná a dějí se při ní pochody, na které by člověk ani nepomyslel, že se stanou. Vlastně vždy slyším, že v průběhu tvorby vycházejí na povrch vzorce myšlení, kostlivci, člověk se musí postavit a čelit strachům mnoha podob – třeba strach z neúspěchu, strach z úspěchu, strach z financí – nedávám moc velké ceny, jakou vlastně moje služby mají hodnotu a jakou ji mají v penězích, zvládnut to?

Tak to je, nechat si udělat od mě báječný web je mnohem víc než jen mít web, je to proces proměny proto, aby ten web jste byli vy v té nejlepší vaší verzi. :)

Řešení je vždy

Ale zpátky k Simče a Blance. Když jsem se s Blankou v červnu sešly a ona už měla spoustu věcí ujasněných a seděly jsem a ona povídala o sobě – kdo je, co dělá, co umí, co je jejím posláním, co chce předávat, co čeká od webu, co tam chce, jak má mít hodnoty atd., najednou jsem pocítila, že přede mnou sedí člověk, kterému mohu svěřit své trápení se Simonkou.

Teď je důležité říct, že jsem velmi rozumový člověk a před mnoha metodama a la duchovníma mám obrovský respekt. Nezahrávám si a jsem ostražitá a opatrná. Ale Blanka si získala moji důvěru. Byla velmi nohama na zemi, bylo z ní cítit silné sebevědomí a víra v to, co dělá. Byla si také jistá svýma metodama a způsoby práce. Doslova mě to ohromilo! Myslím, že jsem se ještě nikdy s takovým typem člověka nesetkala.

A tak jsem se jí svěřila. A ona povídá: Pomůžeme Simonce. Rozhodně přijď. Museli byste tam být, ale to bylo tak jisté, sebevědomé, bez pochybností a přitom čisté a pokorné. A tak jsem jí dala svou důvěru a přijela jsem za ní do Jablonce na asistovanou terapii. To bylo něco, co se mi taky moc líbilo. Že zvolila právě tento druh terapie. Vysvětlila mi to, že jsem nedůvěřivá a rozumová a abych to neblokovala, bude lepší to provést s asistentkou. Wow. Víte, žádné odsouzení, žádné ty nejsi vhodný klient, s tebou to nepůjde. jen čistý zájem a láska a ochota pomoci Simče.

Nebudu vám teď podrobně popisovat, co se dělo a jak to probíhalo. Každopádně celé sezení bylo bez Simonky, zástupně, otevřely se tam situace, které jsem nečekala, mohlo se pročistit dost věcí. Odcházela jsem s pokojem, ale…

To ale byla opět ta má skepse – bude to fungovat? Opravdu se Síma změní? Jde to pomoci ji takhle na dálku? Co vlastně bude…?

Nutno říct, že jednak o téhle terapii, že proběhla, Simonka dodnes vůbec neví. A druhá věc – celé to proběhlo dva dny před závěrem školního roku. Dva dny na to začaly prázdniny a pár dní potom jsme odlétali na měsíc do Itálie. A to bych nebyla já, abych si neřekla: hmm, teď to nemám jak poznat. Teď vypadne ze stresového prostředí, ze situací, které ji často tlakují, z povinností, bude v pohodě, navíc v Itošce u moře, to by byl v pohodě úplně každý. Takže já teď nemám jak zjistit, že se změnila. Dokonce jsem si říkala: chci napsat Blance na tuto službu referenci, ale kdepak, počkám si až na školní rok, uvidíme…:)

Musím se tomu smát. Víte, ta změna byla jak lusknutím prstu. Obrovská, okamžitá a trvalá. Od toho června mám doma úplně jiné dítě. Neznamená to, že by se nedostávala do stresu a tlaku a nenabíhala znovu do nesprávného chování nebo vzorců. Ale jako by se něco zavřelo, jakoby z její duše odešlo to, co jí tam trápilo a nutilo k určitým myšlenkám a chování. Je svobodná.

Dá se s ní mluvit. Dá se na ní působit. Dá se jí dávat zodpovědnost a vyžadovat ji od ní. Můžu jí důvěřovat. Už si věci nebere tak osobně, už nenese tíhu z reakcí a emocí ostatních. A ty proměny sourozeneckých vztahů! Holky se staly skutečnými kámoškami, i když je mezi nimi pětiletý rozdíl. A je zajímavé, že přesně v tom rozmezí cca 3 měsíců (červenec až září) Simča silně změnila i svou vizáž a výraz, její tvář se změnila.

Proto pokud máte problémy – vy sami, se svými dětmi, vlastně s čímkoliv, Blanku vám moc ráda doporučím.  Blanky web byl redesign, který považuju za jeden ze svých top, to před a po je fakt mega rozdíl, mrkněte ve videu. A víte co jsem si na tom opakovaně uvědomila – web je prostě důležitý. Vaši klienti si nechtějí číst o vás a vašich službách ani si je objednávat na hnusném nepřehledném webu. Oni si zaslouží, abyste jim připravili prostředí, ve kterém jim bude příjemně a navíc! vás tam budou cítit a i přes ten monitor vnímat vůni a esenci vaší duše. Díky tomu mnohé z nich dokážete získat a oslovit. K Blančiným službám se přes starý web mnoho lidí nedostalo, dnes už s novým webem ano. :)

Web a logo v souladu s duší majitele

Tak trochu podobnou proměnou, kde je mega vidět rozdíl před a po prošel i web Žanety Prejdové. A to byla také zajímavá spolupráce. Žanetka byla ten typ klienta, který si jasně uvědomoval, že pro své podnikání a růst potřebuje nový web. Ale neměla aktuálně celou částku k zaplacení. Domluvily jsme se tedy na splátkovém kalendáři a musím říct, že byla poctivá. Tohle totiž není problém, problém je, když se klient nemá k placení. Ale o tom až za chvíli.

Žanetce jsem v rámci webu navrhovala i logo. Nejsem logo tvůrce a pravděpodobně při jejich tvorbě porušuju všechna psaná a nepsaná pravidla :), já je zkrátka navrhuju a tvořím srdcem. A tak tohle Žanetčino asi není dokonalé, obrázek jsem ručně malovala, ale je její a vystihuje přesně jí a to, co dělá.

Tehdy jsem jí k tomu napsala: Je tam více symboliky. Je to trochu jako korunka – děláš z žen královny svých životů. Taky otevřenost, měkkost, důvěra k životu, to jsou ty tečky mezi vystřetými okvětními plátky, na konci srdíčko, že ať je život jakýkoliv, je možné se naučit důvěřovat, milovat sebe i ten život. Prostě více rovin.  Srdce uprostřed = středem je sebeláska.

A Žanet mi na to napsala: No Verunko?! Wow! Víš co mě překvapuje? Že ty jakoby prostě víš co se mi líbí i s těma webovkama, jako bychom byly propojené, to je neuvěřitelné. Máš můj vkus, jsem tě hledala dušičko, až jsem tě našla. :) 

Na proměnu mrkněte ve videu:

Dluhy

A tady se musím upřímně zastavit u další věci, která se mi tento rok úplně nepovedla – dluhy od klientů, nezaplacené faktury. Vlastně na to nemám vysvětlení a dost mě to mrzí. V jednu chvíli to bylo 30 tisíc, které mi nebyly zaplaceny, přestože jsem svou práci odvedla. Víte, 30 tisíc je pro mě opravdu dost peněz. V tuto chvíli je to cca 20 tisíc, což se stále dost. Nemám na to bohužel řešení a mnohem více mě mrzí, že je to od lidí, které znám a se kterými jsem léta v kontaktu.

Mě hodně baví pracovat na bázi důvěry. Potřebuji tu svobodu a pohodové klima mezi námi, abych mohla odvádět dobrou práci. A také jsem proti kolektivnímu trestání. To z duše nesnáším a velmi těžce ho nesu v rámci školství, kde je stále hojně praktikováno (ták děti, poděkujte svému spolužákovi Ondrovi, za trest máte VŠICHNI domácí úkol navíc – tohle se opravdu děje a dělo), proto nechci zavést to, že mi klienti budou muset platit předem zálohy. Myslím si, že model tak, jak je v tuto chvíli nastavený, je dobrý pro všechny. A budu doufat, že mí neplatičí nakonec zaplatí a uvědomí si třeba to, co mi napsala Lenka Krůpová, se kterou moc ráda spolupracuji a která platí vždy ten den, kdy jí napíšu, kolik to je:

Možná to beru podle sebe, já s těmi penězi za práci třeba už počítám, no a ty máš 3 děti!  

Aby to třeba nevyznělo nějak špatně, já si tu nestěžuju, jen zkrátka tenhle nedostatek k tomuto roku patří. A i když moc nevím co s tím a nevím, jak to řešit a jak se k tomu postavit, je to tu a je to moje zodpovědnost. A je fér to přiznat. Na jednu stranu 20 tisíc není nic likvidačního, na druhou stranu je to třeba 5 měsíců školy mého syna. A víc jak 20 hodin mé práce, kterou jsem mohla věnovat někomu, kdo v tu chvíli stál a čekal a rád by zaplatil.

Lence jsem tento rok vytvořila dvě krásné členské sekce, jedna z nich je v námořním stylu. :)

Nová služba – indi školení Miowebu

U práce ještě chvilku zůstaneme. V červnu jsem po určitém váhaní zavedla novou službu a to individuální školení Miowebu. A měla jsem radost z několika milých osobních setkání. A hlavě z výsledků. Viděla jsem, jak soustředěné 3 hodiny práce zaměřené jen na to, co klient s Miowebem řeší a potřebuje, tedy velmi intenzivně individuální školení, jak to může klienta posunout raketovým skokem a jak mu odpadnou stresy z toho, že nechápe souvislosti nebo strach z toho, že někde něco podělá. Ta jistota a radost po školení mi byla odměnou. Takže indi školení se ukázala jako prospěšná služba, která nese rychlé výsledky – hmatatelné i emocionální. :)

Kurz Filmora

Tak z tohohle počinu mám fakt radost. Trvalo mi víc jak rok, než jsem tento kurz vytvořila. A jsem na sebe náležitě pyšná, že jsem to dala tento rok a neodsunula zase do neurčita. Navíc jsem to dělala a dodělávala těsně před odjezdem na dovču a pak ještě na ní, ale jó, dala jsem to!

Filmora je skvělý editor a dá se v něm dělat všechno potřebné kolem videa (střih, úprava zvuku, titulky, úvodní a závěrečný obrazovky), ale i další věci jako je tvorba video prezentací nebo vytváření meditací. A přesně tohle všechno v něm učím a mám radost, když vidím, jak lidem pomáhá a jak se díky návodům v tomto kurzu dokáží rychle naučit pracovat se svými natočenými videi. A mnohým právě tento kurz pomohl ze zablokování, kdy chtěli natáčet videa nebo tvořit meditace a nahrávky, ale nevěděli jak a tak to stálo. A díky Filmoře už nestojí. :)

A úplně shodou náhod v den, kdy jsem tento článek dopisovala (tvořila jsem ho intenzivně asi týden, je to malá kniha :)), tak ten den probíhal Worhshop Jak si splnit sen od Stáni z Podnikání z pláže. Dohlížela jsem na komentáře a e-maily během vysílání a najednou tam zcela nečekaně čtu:

1.běh

Červen přinesl do mého života jednu mega hustou věc – pohyb. Já a jídlo nejsme moc kamarádi. A ani já a pohyb. Sportovat mě nebaví a o běhu jsem skutečně léta letoucí tvrdila, že nechápu, co na tom lidi mají, já teda nikdy rozhodně běhat nebudu. :D No a je to jinak. V červnu jsem poprvé vyběhla a přes léto si běh dopřávala často. S podzimem se to bohužel vytratilo, ale to zkrátka k letošnímu podzimu patřilo, tam se vytratilo více věcí, takže mě to ani nepřekvapuje.

Nicméně já a pohyb se pomalu oťukáváme a i v této oblasti si hledám svou cestu. Už třeba nemám to silné odmítavé přesvědčení, dokonce si myslím, že sportování může být fajn. To je dobré semínko, ze kterého může něco vyrůst, co myslíte? :)

Rozhodně ale platí, že když máte na sport parťáka, jde to mnohem lépe. A já takového našla v Domče, ta chodila běhat se mnou a často mě k běhu vytáhla, hlavně na dovče v Itálii.

Dvě prima přednášky

V červnu jsem si dopřála dvě společenské události a to konkrétně přednášku Petra Casanovy (majitel a vydavatel časopisu FirstClass) na téma vztahů a proč si silní lidé těžce hledají partnera. Na tuto přednášku a jeho slova jsem si mnohokrát během roku vzpomněla. Petr je moudrý muž a své názory a přesvědčení bere z životní hloubky. A to já mám ráda. :)

Druhou přednášku, nebo spíše workshop pořádal Mark Matousek v Praze na téma Změň svůj příběh. Na tento čas také moc ráda vzpomínám, protože jsem se tam učila spolupracovat s úplně cizím člověkem. Součástí večera bylo totiž to, že jsme byli ve dvojici a pracovali společně, resp. povídali si a otevírali se druhému. Já byla zrovna s jedním velmi milým rusem a byl to opravdu obohacující čas.

Za Vendy do Vlašimi a třetí sukně

Jak už jsem zmiňovala u března, objevila jsem e-shop Pachamama a v něm úžasné dlouhé sukně. S Vendulou Mátlovou, majitelkou e-shopu se de facto známe už nějakou dobu z kurzu Podnikání z pláže, ale nijak více a blíže jsem spolu do kontaktu nepřišly. Až moje sdílení o sukních a o tom, jak v sobě objevuji ženu, nás svedlo dohromady.

Vendy mě pozvala k sobě do Vlašimi, kde připravila krásný den plný focení, příjemného povídání a něžné ženské energie. Vznikly z toho nejen krásné fotky od Jany Gottfried Vojtkové, ale také článek u Vendy na blogu a i já sama jsem s Vendy udělala rozhovor a popsala svoje zkušenosti se sukněmi a jak nádherný prvek pro ženu mohou být. Článek najdete zde. 

Na ten čas moc ráda vzpomínám a zpáteční cestu jsem si ještě okořenila výlukou vlaků a díky tomu 3hodinovým pendlováním mezi Benešovem a Senohrabama. Také ztrátou mé jízdenky a velkým stresem, zda se ten den ještě vůbec dostanu domů. Dostala, jela jsem tehdy z Prahy posledním busem ve 23 hodin a chytla jsem v něm úplně poslední místečko. :)

ČERVENEC

Červenec je celkem jednoduchý měsíc – celý jsme ho strávili v Itálii u moře nedaleko Říma. Byl to nádherný měsíc, který přinesl jen jeden velký mrak aneb…

Třetí dětská změna

Aniž bych si to nějak výrazně uvědomovala, stal se z Daniela mladý muž, dospěl. A právě tento měsíc udělal pěknou kravinu, překročil meze a hranice, které neměl nikdy překročit. Co přesně se stalo si nechám teď pro sebe, ale zasáhlo to celou naši rodinu. O to víc nás mrzelo, že se to stalo právě na dovolené. Několik dní jsem byla hodně špatná, vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat. V hlavě mi běžely katastrofické scénáře a hrůzná budoucnost. Hledala jsem svou chybu a vnímala svoje selhání. Cítila jsem se fakt bídně. Narušilo to naše vztahy, ohrozilo důvěru a úplně nabouralo komunikaci mezi námi. Prostě blbý. 

Rozhodla jsem se, že to potřebuji s někým probrat, že potřebuji na celou věc pohled odborníka a že to nemůžu a nechci podcenit. I když jsem si s Danielem vážně promluvila a nastavila hranice a on se omluvil a dal věci do pořádku, vnímala jsem, že tohle musíme ještě s někým probrat. Objednala jsem se proto s Danielem k psychologovi. A to hned po našem návratu a hned z té dovolené, abych třeba náhodou pak nevychladla a nerozmyslela si to. :)

V Liberci jsem k nikomu důvěru neměla a tak jsme jeli (v srpnu) do Prahy. Jako bylo to ve finále asi trochu mimo. Připadala jsem si na tom sezení jako mimoň. Víte, tito psychologové řeší fakt grázlíky, komplikované rodiny a rodinné vztahy a najednou před ním sedí ženská se svým 14letým synem, kteří se mají fakt rádi a mají spolu dobrý vztah, syn o své matce mluví s láskou a úctou a matka stejně tak o něm. Jen si dělá obavy s jednou věcí. Jak já jsem u toho psychologa mezi řečí cítila: ženská, blázníte? To myslíte vážně, že jste s tímhle přišla za mnou? A jedete až z Liberce? Proč? Jo, to teda fakt řekl, vůbec to nepobíral. Když se mě pak vyptával na to, kdo jsem, aby si udělala nějaký obrázek, byl unešený – vy cestujete s dětmi a každým zvlášť? Jo vy děláte weby a technologie, hustý? Prostě byla jsem úplně mimo jeho běžnou klientelu a musím se tomu dnes smát. :)

Ale moje zodpovědnost a prožívání celé situace mi nedovolili to nechat být a neřešit, prostě jsem si o tom s někým odborným a zároveň s někým, kdo bude mít totální odstup, potřebovala popovídat. V jednu chvíli zůstal Daniel s psychologem sám a co si tam povídali jako chlap s chlapem zůstane už navždy mezi nimi. Ale já každopádně od té doby vnímám u Daniela velkou změnu.

I tak to byla krásná dovolená

Každopádně navzdory této události jsme si naši dovolenou krásně užili. Měli jsme pronajatý prostorný byt jen 3 minuty chůze od krásné písčité pláže. Do Říma jsme to měli cca 40 minut autobusem. Poprvé jsme letěli všichni čtyři letadlem a to i s naším kocourem Džínem. Kvůli tomu jsme si také objednala odvoz z letiště a následně i při odjezdu pak domů na letiště. Joj, to byl komfort a zážitek. Vylezete z letiště, tam na vás už čeká řidič s cedulkou s vaším jménem (jak z filmu :D), sednete si do klimatizované limuzínky a jedete, vystoupíte před domem a žádná starost. Paráda, tohle jsem si fakticky užila!

Užívali jsme si moře, výlety, pohodu i místní jídlo. Jeden výlet do Říma jsme nestihli poslední autobus zpět domů a musela jsme nám objednat Uber. :D Tak aspoň jsme viděli noční Řím a zkusili něco nového – Ubrem jsme ještě nikdy nejeli.

V itálii jsme také dál chodili s Domčou běhat a byly to často hodně hluboké a osobní chvíle. Protože jsme většinou doběhly na pláž, tam si sedly a povídaly o všem možným. Letní teplá noc u moře otevírá dívčí srdce a o mnohém se mluví tak nějak lehčeji. Řekla bych, že přesně tyhle chvíle z nás nejspíš udělaly ty kamarádky a nějak více rozpustily hranici matka-dcera. :)

Práce od moře

V Itálii jsem samozřejmě také pracovala. To na své práci miluju. Tu možnost dělat ji odkudkoliv. Vážím si toho o to víc, že ještě ty minulé prázdniny jsem vlastnila e-shop a všechny roky před tím pro mě bylo nemyslitelné někam vyjet na delší čas. Je úžasné být vlastní paní, pracovat on-line a být při tom kdekoliv. :) Jsem vděčná za to, že mám stálé klienty, pro které pracuji každý měsíc a že mám i stále nové klienty, kteří mají zájem o mé služby. Jsem za to opravdu vděčná.

SRPEN

Srpen byl dost společenský měsíc. Takový protipól veskrze klidnému čistě rodinnému červenci. Na srpen jsme měla naplánováno několik návštěv a bylo to úžasný. Ve skutečnosti tohle mě nepřestane nikdy fascinovat. Já, po většinu svého života člověk, kterého nikdo nikam nezval, nespolečenský tvor s nemnoha přáteli, najednou zažívám pozvání od lidí, chystají pro mě úžasné akce a chvíle, dostávám od nich dárky a věnují mi svůj čas i peníze. Wow, jako fakt wow! 

Výlet do Prahy za Vlaďkou Botlíkovou

Vlaďka mi velice přirostla k srdci. Moc ráda s ní trávím čas. Je to srdečný člověk, se kterým když jste byť jen chvilku, cítíte se výjimečně a velmi hodnotně. Přitom sama Vlaďka je velmi vzdělaný člověk, hodně toho v životě dokázala a i nyní žije tak aktivní život, že si někdy říkám jak to, že ještě žije?! :)

Z našich setkání se stal tak trochu rituál. Poobědváme u ní doma, kdy oběd většinou připravuje její manžel Olda, popovídáme si všichni tři po obědě o všem možném, pak se my dvě s Vlaďkou odebereme do její pracovny a probereme její podnikání a potom jdeme do kina. Jak já se na to kino s ní pokaždé těším! To je takový základ, většinou Vlaďka přichystá ještě nějaké překvapení nebo akci. V květnu to bylo to předávání pohárů.

Toto srpnové setkání mělo jednu hlavní prioritu. Vlaďky chystaný kurz Cviky pro dětské nohy. Kdybych jen tehdy tušila, co mě čeká! :D Měla jsem tehdy při našem pracovním povídání pocit, že to bude velká členská sekce, ale jakože v pohodě. No, tak to následně bylo 40 hodin práce (mojí, Vlaďky počítám tak 100x tolik) a pěkně jsem se u toho zapotila.

Stala se mi totiž taková nemilá věc.

Ztratila jsem svoje poznámky. Nechápu, jak se to mohlo stát. Byla jsem z toho úplně hotová. Doslova mě to paralyzovalo a zbrzdilo v práci. Selhala jsem. Ale jakoby se tady vracel ten princip, o kterém píšu v situaci s Danielem: můžete udělat chybu, průser, kdykoliv. Ale pokud je na druhé straně ochota k odpuštění a daní druhé šance, mění to vaše srdce a vás samotné.

Velmi si vážím Vlaďky, že byla trpělivá a ochotná to se mnou probírat znovu a i když to bylo těžké, nakonec se celý kurz náramně povedl a členská sekce je vážně vymazlená. Je za tím dvouletá Vlaďčina práce, natáčení videí s dětmi, psaní teorie, vytváření bonusů, konzultace s dětskými fyzioterapeuty. Vlaďka je odborník na nohy, fakt tomuhle rozumí a učí na ČVUT, je dobrá. A ten kurz je fantastický. Má obrovský potenciál pomoci mnoha dětem. A rodičům. Vzpomínala jsem při tom na sebe, když byly děti malé. Jak jsme chodili k ortopedovi, kupovali ortopedické vložky, doma cvičili podle nějakých blbých letáčků, nikoho to nebavilo. Mít tehdy Vlaďky kurz, ulehčíme si a hlavně zkrátíme cestu ke zdravým dětským nohám o mnoho kilometrů. Jsem ráda, že ten kurz udělala. 

Praha podruhé, tentokrát s Věrkou Stádníkovou

Pár dní nato jsem jela do Prahy znovu, tentokrát za milou Věrkou. Spolu se známe také z kurzu Podnikání z pláže už od roku 2015. Intenzivněji jsme spolu začaly spolupracovat až tento rok, kdy jsme začínaly prodejkou na jógový půst a končíme tvorbou 4 webů. :D

Takový vývoj mám ale ráda a zažila jsem ho několikrát. Začne se předěláním jedné konkrétní stránky – prodejky na cokoliv a po čase se přidá předělávka celého webu a pokud má klient i další, tak další. Tady dokonce Věrka přizvala i svého přítele a právě teď v lednu tvořím zbrusu nový web i pro něj. Těším se z toho, protože je to web pro muže, dokonce MUDr. :) a to mě těší. Mužských webů nemám moc, ale přibývají. A já vím, že to je z jednoho loňského rozhodnutí, kdy jsem se sice nechala na chvíli ochromit strachem, že web pro chlapa nezvládnu, ale nakonec jsem do toho šla. Byl to můj první web pro muže, konkrétně pro Alexeje Byčka. Od té doby si tyhle pánské vlaštovky užívám. :)

Věrky weby jsou ještě v procesu, tak aspoň náhled z jednoho jejího nového skoro dokončeného. :)

Výlet za Janou Mikulec do lázní Luhačovice

Další cestou, kterou jsme v srpnu podnikla, byl výlet do Luhačovic. Nejlépe to vystihne text, který jsem si k tomu dni napsala na facebook:

Kolik lásky, přátelství a vděku se dá vměstnat do 24 hodin? Evidentně nekonečno! ?

Tyhle 2 dny se zapisují na můj seznam The best days in my life a až si jednou budu promítat významné okamžiky a vzpomínky na svůj život, tyto dny tam budou. Jak moc si vážím toho, že mě Jana Mikulec pozvala a investovala čas i peníze, abychom mohly být spolu. Pro mě tak vzácné a léčivé. Že si dala práci s přípravou a organizací.

Mohla jsem si prohlédnout Luhačovice, ochutnat léčivé prameny včetně slavné Vincentky. Nechápu, že Jana jí den před tím vypila 2 kelimky, já nedala ani 2 loky. :D Mohla jsem poznat její rodinu – rodiče, španělského manžela i děti. Mohla jsem si užít nádherný povídací čas o věcech vážných, osobních, podnikatelských i těch obyč lidských a veselých.

Co mě fakt dostalo úplně nejvíc bylo ubytko. Byl to horský hotel uprostřed přírody, nádhera. A mně ani na mysl nepřišlo, že tam bude Janča se mnou. Ale ona opravdu nechala manžela s dětmi samotné a nespala doma a místo toho zaplatila dva jednolůžkové pokoje a byla se mnou. Díky tomu jsme mohly strávit krásný večer a já ráno nesnídala sama. ? Jak laskavé. Láska se projevuje v činech a za tyto dva dny se v ní koupu. Dojal mě i náhrdelník v mých oblíbených barvách, abych stále podporovala ženu v sobě.

Jsem opravdu plná vděčnosti, té hluboké. Vážím si toho, že někdo shledává mou přítomnost pro sebe důležitou tak, že tohle celé zorganizuje a já mohu cítit a prožívat jeho zájem a lásku. A na oplátku mu předat „jen“ pár svých mouder a vhledů. A necítit nevyrovnanost, ale nádherné naplnění. Děkuju za vše, co jsem prožila a přijala.

S Jančou se známe asi tak…sto let. :D Ve skutečnosti to jsou 2/3 roky. Jana žije ve Španělsku, kde založila vlastní jazykovou školu, ve které učí anglicky děti i dospělé. Její příběh je o odvaze plnit si své sny, i když jste na to sami a je to těžké. Obdivuju ji, jak se třemi malými dětmi dokáže vést svou školu, starat se o zaměstnance a u toho ještě trénovat karate a sbírat pásky. Je fakt dobrá! Líbí se mi i její vztah s manželem a to jak navzdory mnoha těžkostem kulturním i rodinným drží stále spolu.

My spolu spolupracujeme jak jinak než přes weby, které jsem jí tvořila a pak průběžně vždy co je potřeba. Tohle naše setkání naživo pracovní nebylo, bylo přátelské a pro mě čarovné. Zase jsme u toho, že z člověka, kterého jsem před pár lety vůbec neznala, nevěděla jsem, že existuje, se přes práci na webu staneme blízkými přáteli. 

A ještě jedna cesta mě v srpnu čekala. A to do Brna. Měla dva důvody. Prvním byl konkurz na webmastra Miowebu.

Opouštění jistot a hledání vlastní hodnoty

To víte, že dělám weby se šablonou Mioweb, žejo? :D Mioweb je firma a letos se rozhodla k expanzi. Já Mioweb miluju a tak možnost externě pro tuto firmu pracovat mi připadala velice lákavá. Zúčastnila jsem se konkurzu, kde bylo za úkol udělat dle přesného zadání web. Bylo na to deset dní. Mail s tímto úkolem přišel ale těsně před naším odjezdem na měsíc do Itálie a já jsem tuhle pracovní věc nechtěla tahat sebou na dovolenou. Takže v tom vypjatém čase, kdy máte balit a vše zařizovat, jsem sedla a během pár hodin web vytvořila. Odeslala a nechala to být.

Do dalšího kola jsem postoupila a měla jsem z toho fakt radost. Říkala jsem to dětem na dovolený a společně jsme se z toho těšili. Jenže. Postupně se ve mě začaly objevovat pochybnosti. Podmínky spolupráce byly férové, ale já si najednou nebyla jistá, zda opravdu chci a můžu svůj čas dávat této firmě. Cítila jsem vnitřně ještě další tlak, ale nedokázala jsem ho rozklíčovat a nazvat. Byl takový neurčitý. A já se v tom pěkně mlela.

Na jedné straně to byla krásná příležitost a také jistota příjmu. To bylo něco, co mě na tom hodně přitahovalo. Přece jen mám 3 děti a stabilita příjmu byla jedna z vizí pro tento rok. Zapadá to. Není to znamení, že to mám vzít?

Na straně druhé tu byla ta neurčitá vnitřní silná pochybnost a také pochybnost o tom, zda fakt chci svůj čas dávat sem. Znamenalo by to jinde ubrat. Vážně to tak chci?

Na konci sprna se v Brně konalo setkání webmástrů, kteří postoupili. Dovolila jsem si nebýt rozhodnutá a říkala jsem si, že na tom setkání se uvidí. Proto, abych se mohla zúčastnit, jsem musela vyjet o den dříve a zaplatit si ubytování na hotelu. Vybrala jsem si hotel v těsné blízkosti místa schůzky, abych to ráno měla jen kousíček. :)

Nemohla jsem ale dlouho usnout. Stále jsem přemýšlela. Teď už v těsné blízkosti firmy, pro kterou jsme měla pracovat. Snad magie toho místa, snad znovu procházení všech materiálů a podmínek, nevím, ale najednou jsem tak silně ucítila NE. Tohle není cesta, kterou chci jít. A těsně po půlnoci jsem odeslala SMSku, že nedorazím. Nenechávala jsem to na ráno, abych náhodou svou nově nabytou odvahu a jistotu neztratila. :)

Takže já jsme absolvovala 2denní cestu do Brna, investovala čas, peníze, abych si pár hodin před tím uvědomila, že tohle není cesta, kterou chci jít. :D

A největší podíl na tom mají znamení, která jsem ten den dostala. A já je vnímala. Totiž za posledních 24 hodin mi přišly 3 objednávky na web. Tři! A každá úplně jiným způsobem.

A tak jsme si přespala v hotelu a druhý den ráno jela zpět domů.

Ale cesta do Brna úplně naprázdno nevyzněla.

Setkání s Helčou Hrachovou

Vmáčkla jsem tam ještě krásný čas s Helenou. S Helčou se známe něco málo přes rok a svedla nás k sobě zajímavá situace. Ve skutečnosti je to velmi obdivuhodná věc, kterou jsme ještě nikdy s žádným klientem nezažila. Totiž Helča si nechala vytvořit web. A najednou měla pocit, že to není ono. A tak oslovila mě. Dělala jsem tedy redesign webu po redesignu. :) 

Tohle chce ale obrovský koule! Nechat si udělat web, zaplatit za to nemalé peníze a pak to smáznout a začít znovu. Jako fakt hustý. Tohle je vážně obdivuhodný. Jenže – pokud fakt chcete web, který bude funkční, klientsky přívětivý, přehledný a navíc odrážet vás samotné, pokud to s podnikáním myslíte vážně, nemůžete se spokojit s webem, který takový není a denně vás štve.

V tomhle může být Helena velkým povzbuzením a příkladem všem, kteří třeba na poprvé neudělali nejlíp, netrefili se s výběrem dodavatele na cokoliv, investovali peníze a nejsou nakonec spokojeni. Dokázat nelpět na špatné investici a znovu vložit důvěru do někoho dalšího, je podle mě známkou velkého ducha. 

A na Helče vidím, jak se každým dnem pere a nevzdává. Je fakt šikovná a podnikavá. A to má za sebou velmi těžkou nemoc a i nyní zdravotní omezení. Ale ví, že má co předat a že může lidem skrze své zkušenosti s těžkou nemocí pomoci a tak to nevzdává. Já ji vidím jako úspěšnou a šikovnou, ona o sobě naopak ráda pochybuje (hezky) a míří stále výš a dopředu. Má to prostě v krvi, nespokojit se s málem, ale chtít to nejlepší. Nejen web. 

Brno jsme si spolu krásně užily. Provedl nás její manžel Otík a bylo to fakt prima, v Brně jsem byla poprvé, takže jsem za průvodce byla moc ráda. U dobrého jídla jsme pak ještě probraly podnikání a co bude třeba udělat.

Výročí prodeje e-shopu  

V srpnu slavím jedno významné výročí. V roce 2018 jsme po sedmi letech fungování prodala svůj e-shop se zdravotní obuví. Stále je to pro mě vzpomínka, která nevybledla. Stále v sobě cítím ty těžké procesy pustit jistotu příjmu, dát to pryč a spolehnout se na to, že nás s dětmi uživím jen tvorbou webů. Byl to krok do neznáma, ale nebyl jediný den, kdy bych toho litovala.

Navíc e-shop přešel do skvělých rukou mých přátel Hanky a Pavla Kučových. A moc mě potěšilo, že k ročnímu výročí za mnou Hanka přijela až z Ostravy, bylo to hrozně milé, strávily jsme spolu báječný den.

A dostala jsem nádherný symbolický dárek – střevíčky. :)

A ještě jedna věc za zmínku v srpnu stojí.

Uběhla jsem svůj první kilometr

Pamatujete já a pohyb – nejsme kamarádi. A hle, dokázala jsem uběhnout 1 kilometr v kuse. Na mě výkon, který nelze nezmínit. Vynecháme, že teď bych ho už zase neuběhla jo, pšt. Foto po doběhnutí, vypadáme dobře že. :D

ZÁŘÍ

Tetování 

Září jsem odstartovala docela hustě – svým prvním opravdickým tetování. Moje životní moto je: Život je cesta. Provází mě poslední roky a je v něm pro mě mnoho hloubek a rovin. Nejednou mě podrželo a nejednou mi dalo správný pohled na to, co se děje a jak žiju.

A tak bylo úplně logické, že přesně tento nápis se stal trvalým na mé ruce. Tetovala mi ho Domčina spolužačka a byl to nesmírně fajn čas. Jo, bolelo to, ale vydržela jsem to. :)

Navázaní nové spolupráce a děsivá chyba

Znáte ten princip, že pouštíte dobré, abyste mohli přijmout ještě lepší? Tak možná to bylo naplněné v tom, jak jsme v srpnu pustila práci pro Mioweb, aby teď v září mohla přijít úplně jiná dlouhodobá spolupráce. Tuhle souvislost jsme si nikdy před tím neuvědomila, až teď při psaní tohoto článku a je to docela hustý. Wow.

Totiž v září mě zčistajasna napsala Lucie Kolaříková. A že hledá člověka k sobě, který by jí dlouhodobě pomáhal. Daly jsme si spolu skype, kde mi vysvětlila, co hledá a potřebuje a dostala jsem první úkol na zkoušku. Tím úkolem nebylo nic menšího než vytvoření stránek pro on-line seriál O čem se ženy stydí mluvit. Mohla jsem tam ukázat dost svých dovedností a docela se vyřádit. Hrozně mě to bavilo a celá spolupráce naskočila ve velmi přátelském a pohodovém duchu. Lucka byla spokojená a já taky.

A teď ta chyba

To je něco, co prostě nechcete, ale stane se to a vy to už nemůžete vzít zpět. V rámci této akce bylo mojí zodpovědností sestříhat vysílací videa, vytvořit úvodní a závěrečnou obrazovku, zkrátka udělat to hezký a nahrát to na YB kanál tak, aby každé z videí toho seriálu (bylo jich celkem šest) bylo včas připravené pro účastníky, kteří se k vysílání přihlásili.

A já to podělala hned na startu. Neodhadla jsem to a první video se nestačilo včas nahrát. Čím víc se blížil čas vysílání, tím víc a víc mi docházelo, že se to nestihne. Na vysílání bylo registrováno v té době kolem dvou tisíc lidí a neměli se na co dívat. Ta chvíle, kdy jsem musela napsat Lucce, že se to nestihne a musí se to odložit na další den, to fakt nechcete. :D

Byla jsem připravená na všechno, na cokoliv, loučila jsem se v duchu se svou nově nabytou spoluprací, tehdy jsem si to celé fakt obrečela, bylo mi hrozně. A víte, co se stalo? Nic… Nic.

Lucie rozeslala mail, že vysílání bude následují den ve stejný čas, nezhroutila se z toho ani na mě nebyla zlá, nikdy mi to nevyčítala ani nepřipomněla a nechala si mě dál. :) A já se z toho setsakramentsky poučila a už nikdy nic nepodcením. A vím, že to co mi Lucka svým přístupem předala, to jak se zachovala, se pro mě stalo vzorem a příkladem, který zase já můžu dávat dál. A už potřetí jsme u principu: můžete udělat chybu, průser, kdykoliv. Ale pokud je na druhé straně ochota k odpuštění a daní druhé šance, mění to vaše srdce a vás samotné.

Lucka mi přirostla k srdci strašně rychle. Je autentická, přímá, upřímná a velmi otevřená. Je mi blízká mnoha pohledy na svět a život a jsme skutečně ráda, že ji ve svém životě mám.

Poslední dva roky jsem intenzivně pracovala na zastabilizování svých příjmů. Měla jsem vizi vytvořit si pevné jádro pravidelné spolupráce. Tedy mít u sebe lidi, pro které pracuji každý měsíc, každý měsíc mohu počítat s nějakým jistým (byť proměnlivým) příjmem. A to se mi letos fakt podařilo. :) A Luci je jedna z nich.

Tehdy jsem to šla s dětmi oslavit, protože tahle spolupráce prostě za oslavu stála.

Seznamovací pobyt

Září přinesl jednu dost neobvyklou akci. Přihlásila jsem se na pobyt nezadaných, jehož náplní byl výlet do Moravského krasu a Punkvy. Byl to nádherný víkend, na celý výlet ráda vzpomínám. Jen to seznamování se mnou pořádně zamávalo. :D Podrobně o tomto víkendu píšu v tomto článku. 

S odstupem to hodnotím jako něco, do čeho jsem se neměla pouštět, ale na druhou stranu jsem si díky tomu později dokázala otevřeně přiznat jak na tom ohledně partnerství vlastně jsem. Uvědomila jsem si, že nejspíš ještě stále nejsem připravená a že nemám moc co nabídnout – i když moje děti se mnou rozhodně nesouhlasí. :D Kdo ví, každopádně jsem tuhle oblast zcela pustila a dovolím si nechat se překvapit životem. Život je cesta a kdo ví, co mě čeká za zatáčkou. :)

Druhý kurz tohoto roku – Canva

V září jsem také vypustila svůj kurz Canvy. Zjistila jsem totiž, že ač je to editor velice profláknutý, mnoho lidí se s ním nějak nedokáže sžít nebo ho využít naplno. A to mi přišlo škoda. Vytvořila jsem malý kurzík a vypustila ho do světa. Daří se mu dobře a mě nepřestává těšit, když mi někde někdo jen tak mezi řečí napíše, jak mu pomohl a co díky němu vytvořil. Třeba teď naposledy v jednom komentáři Evča:

To je moje odměna. :)

V září jsem si střihla jeden zajímavý web

S Terezkou Chlebusovou jsem navázala spolupráci v průběhu roku, kdy chtěla předělat prodejku na svůj on-line kurz. Byla to extrémně blesková akce, měla jsem na to tehdy asi dva dny než spouštěla kampaň. A později mě oslovila s tím, že ta prodejka je tak skvělá, že celý web k tomu už vůbec neladí a chce ho tedy předělat celý.

Tahle práce mě moc bavila. Vznikl z toho veselý, hravý a rozhodně neotřelý web. Však se koukněte.

ŘÍJEN

Nevím, zda jste to postřehli, ale na podzim jsem začala zvolňovat. Postupně se moje dny změnily v trochu pochmurné podzimní období. Většinu času jsem byla doma a pracovala. Pohltila mě podzimní pochmurnost a já se dost často utápěla ve smutku a prázdnotě. Cítila jsem se velmi unavená, i když pro únavu nebyl žádný logický důvod. Neměla jsem žádné plány ani nápady. Žila jsem v setrvačnosti, měla jsem svou práci a rodinnou rutinu, ale celkově to se mnou bylo na nic. Dny se změnily v týdny, jednotvárné a bez života. Jen občas mě z nich něco vytrhlo. V říjnu to byly dvě milá setkání.

Prvním bylo setkání s Gabrielou Filippi 

S Gabi spolupracuji už víc jak dva roky. Letos na podzim náš pracovně-osobní vztah prošel proměnou a tak trochu zatěžkávací zkouškou. Nastavily jsme si nějaká nová pravidla a musím říct, že i když to nebylo snadné, zvládly jsem to opravdu krásně a s respektem a láskou.

Myslím, že s Gabčou to ani jinak nejde. Ona je příkladem člověka, který žije to, co učí. Vede lidi k lásce, míru, odpuštění a toleranci. A přesně taková je. Vážím si jí moc za to, že mi dala důvěru a že spolu můžeme mít otevřený a láskyplný vztah.

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem byla za ní v Praze u ní doma a ona mě pak šla vyprovodit na autobus, stála tam se mnou na autobusové zastávce a pak mi mávala do autobusu. Bylo to tak dojemný. Někdo jako ona mě šel vyprovodit a zamávat. U téhle vzpomínky se pokaždé blaženě usmívám a je tak trochu zhmotněním Gabčiný podstaty. :)

No a v říjnu jsme se mohly spolu potkat a obejmout a vlastně poprvé také vyfotit. Bylo to velice milé a veselé setkání, i když krátké. Proběhlo po jejím představení Satori, které patří do repertoáru jejího Léčivého divadla. Pokud můžete, pokud se nějaké představení Léčivého divadla bude hrát u vás, jděte. Jsou to nádherná představení. Kde co je najdte u Gabči na webu. 

Druhé setkání bylo s Blankou Vun Kannon

Blanka žije už mnoho let v New Yorku, přesněji v New Jersey a společně jsme začaly spolupracovat letos v květnu, kdy mě oslovila s tím, že by ráda měla nový svůj osobní web. Bylo to jedno z těch setkání jako na zavolanou, protože pár dní po našem prvním skypu jsme odlétala s Domčou do New Yorku a Blanka mě vybavila cennými radami.

A taky zachránila, protože bez ní bychom bývaly s Domčou ten muzikál na Broadway neviděly. Nebyla jsem totiž schopná pochopit systém objednání lístků a díky Blance jsem to v závěru našeho pobytu pochopila a ty lístky mohla na poslední chvíli koupit na představení den před naším odletem zpět. Uf, bylo to o prsa a pokud na něco fakt z NY s Domčou vzpomínáme, je to právě muzikál Frozen na opravdové americké Broadwayi. :)

V říjnu byl už Blanky web hotový a pozornost si brala jiná Blančina akce. A to její čerstvě vydaná kniha. Je nádherná a právě v říjnu Blanka pořádala malý večírek v Praze pro své přátele a nejbližší, takový feng shui křest. Bylo mi velkou ctí, že jsem byla pozvaná a celá akce pro mě byla nezapomenutelným zážitkem. Celý obřad, který Blanka vedla a kterého se účastnil každý z hostů, zajímavé celosvětové jídlo, kterým jsme se tam mohli občerstvit a v neposlední řadě vzkaz, který mi Blanka do darované knihy napsala.

Děkuju, že si mě vybíráte

Vlastně mě docela dojímá, jací lidé si mě vybírají, dávají mi důvěru a příležitost s nimi pracovat. Třeba právě Blanka je veliká kapacita ve svém oboru, stejně jako třeba Terezka Kramerová, které jsem tento rok mohla tvořit nové prodejní stránky a členské sekce. Nebo Míša Měřínská, se kterou spolupracuji úplně čerstvě a které mám tu čest redesignovat prodejní stránky.  Nebo třeba Miriam Štolfová, se kterou už spolupracuji opravdu dlouho a která mě staví stále do nových webových a technických výzev. :)

Pokaždé mě tyto spolupráce nejdříve ochromí a říkám si: to nezvládnu. Ale pak se nadechnu a přijmu tu důvěru a rozhodnu se důvěřovat i sama sobě. A pokaždé to dám. Znovu a znovu. A pokaždé zase o kapku vyrostu a zlepším se. A za tohle ze srdce děkuji. Za důvěru a příležitosti, které dostávám. Děkuju, že si mě vybíráte. 

LISTOPAD

Vlastní merch

Prvotní nápad na vytvoření vlastního námětu vznikl už v létě v Itálii. To jsme takhle jednou večer seděli společně na terase našeho bytu a mluvili o všem možným. A najednou, už ani nevím, jak se o stalo, jsme začali mluvit o Džínovi namalovaným na tričko. Nakonec se z toho vyvinul Džíno na kufru a právě v listopadu spatřil světlo světa na hrnečku. Nazvala jsem ho hrneček naděje a nadělila si ho tak trochu sama sobě právě na své narozeniny.

Moc mě potěšil každý prodaný hrneček i reakce na něj a na poselství, které přináší. Věřím, že všem svým majitelům přinese novou sílu a naději do jejich životů.

Zámek Veltrusy

Z mých pochmurných dní mě vytáhlo pozvání na zámek Veltrusy od Marcelky Švadlenkové. Viděli jsme se spolu na mém individuálním školení Miowebu a Marcelka pojala nápad, že by bylo fajn mě tam pozvat jako poděkování. Dostala jsem na celý víkend luxusní cenu a řekla jsem si, že nebude na škodu „vypadnout“ z domu. Domča tehdy musela na brigádu, takže jsem jela jen s Danym a Simčou.

Jeden by řekl, že to byl projetý víkend.

• Dorazili jsme tam už za tmy a museli si zavolat taxíka, aby nás dovezl na naše ubytko, protože jsem se prostě báli jít sami v úplné tmě neznámým lesem. Náklady navíc.
• Celou sobotu pršelo a my velkou část strávili v dešti hledáním daňků v dančí oboře, abychom zahlédli jen jejich zadky.
• Tu druhou část jsme strávili v hospodě, kde neměli vůbec nic sladkého a my zrovna umírali chutí na sladké. Tak jsme se vydali hledat cukrárnu a kus dne strávili v ní.
• Na ubytku jsme chtěli být do setmění, což znamenalo nejdéle do 17 hodin.
• A když jsme si v neděli chtěli dát oběd, nedalo se platit kartou a místo vybraných pochoutek jsme si mohli dát jen talíř polívky, protože na víc jsem v hotovosti neměla peníze.

Ale víte co? Vůbec to nebyl projetý víkend. I když jsme nic speciálního nezažili, bylo to hrozně fajn. Byli jsme spolu bez nějakého tlaku na výkon, na to co máme dělat, bez očekávání a užívali si klidně chození v dešti po lese. Smáli se a povídali si. Vždycky je to o úhlu pohledu. :)

Prodejka na knihu

V listopadu jsem mohla vytvořit jednu moc hezkou prodejní stránku na knihu. Byla to pro mě nečekaná spolupráce a taková svěží – lesnické téma jsem ještě nedělala. :) Ladění zelených odstínů do těch jediných pravých byla maličko výzva, ale nakonec je to vyladěno k oboustranné spokojenosti. A mám radost, že mě čeká předělávka celého webu.

Radikální změna

To je ta, o které píšu v úvodu tohoto článku, v lednu u Proměn. Jako jestli jste tento článek četli poctivě celý, tak máte odměnu a vůbec se nezlobím, že už si tuhle poznámku nepamatujete. Vždyť to bylo skoro před sto lety, co jste tento článek začli číst, to by zapomněl každý. :D

Každopádně najednou jsem pocítila tíhu minulosti. Jakoby byla vetkaná do mých vlasů. Tolik jsem zatoužila ji shodit, demonstrovat rozchod s některými věcmi, ukázat, že jsem už někdo jiný. Velmi silná potřeba. A také velmi silný strach.

Musela jsem si uvnitř sebe projít, že to udělám a vím proč. Musela jsem dojít do bodu, kdy neřeším, co na to mé okolí. Musela jsem odhodit mnoho předsudků (budeš jako chlap, není to ženské…). Musela jsem dojít do bodu, že neřeším, jak budu vypadat. Fakt jsem si to neuměla představit, takhle krátké vlasy jsem nikdy v životě neměla. Musela jsem si dojít do bodu, kdy nebudu nic čekat, nebudu si představovat, jestli mi to bude slušet nebo ne. Bod, kdy není důležitý ten výsledek, ale ten proces. A ten mi dával smysl. Ta energie v mých vlasech musela pryč.

Do toho budu jsem došla. A přesto strach nezmizel… Napoprvé jsem do kadeřnictví nevkročila, otočila jsem se kousek před ním. Strach. Není to snadné. Napodruhé jsem vyrazila s odhodláním a jistotou, že TEĎ. A úplně neplánovaně se vracela ze svého prvního tetování nejstarší Domča. A tak se na schodech k našemu bytu otočila a šla se mnou. Bylo to pro mě nečekaný doprovod a podpora.

A kupodivu to nebylo snadné ani pro kadeřnici. Dala to. Ale snažila se mi to „vysvětlit“. Když jsem jí já vysvětlila, proč to dělám, proč to potřebuji, viděla jsem, že s tím rezonuje. A tak vzala strojek a začala. Atmosféra byla příjemná a veselá, dost jsme se nasmály.

Pocity? Nejdřív: už to začalo. Pak mi dala kadeřnice ještě jednu šanci couvnout: „Můžeme to takto nechat, podstřižený a překryjeme vlasama.“ Necouvla jsem a tak pokračovala. A pak se dostavil ten pocit: Nitrem se mi rozlilo štěstí. Byla jsem tak šťastná, že jsem to udělala. Nespadla ze mne jen tíha samotných vlasů, ale obrovská tíha mé minulosti. Jsem nová bytost. A jsem šťastná. :)

Je tak osvobozující neřešit, jak vypadám, ale že mám to, co jsem chtěla a po čem jsem toužila. Je v tom obrovská svoboda být sám sebou. Tohle jsem teď já. Nová. Bez některé minulosti. Teď už bude růst úplně nové v mém životě. A co to bude, se nechám překvapit.

Boj o život

Nevím, jestli pochmurnost podzimních dní spolu s touto radikální změnou něco uvolnily, ale začaly mě v noci napadat silné ataky. Doslova jsem bojovala o život. Naposledy jsme se pohybovala skutečně na hranici mezi životem a smrtí a probudila jsem se tak tak na poslední chvíli, lapala jsem po dechu, nemohla jsem dýchat, znovu jsme se nadechovala do života. Mám pokoj a nebojím se, ale opravdu je to jak kdyby mi něco/někdo usiloval o život.

A já vím, že nikdo z nás nevíme, kolik dnů nám ve skutečnosti ještě zbývá. Život je dar a každý den, kdy tu jsme, je neobyčejným zázrakem. Není to samozřejmé. Uvědomovala jsem si to silně celý rok. Moje nejstarší dcera už má hodně svůj život. Chodí na brigádu a vrací se pozdě v noci. Tráví čas s kamarády na různých akcích. A já nikdy nezapomenu se s ní rozloučit a říct jí, že jí mám ráda. A když se vrátí, obejmu ji a řeknu jí, že jsme tak ráda, že se vrátila. Ne, není to samozřejmost.

A každý den, kdy se sejdeme společně u večeře, tiše děkuji, že jsme tu zase všichni spolu. Zítra už to tak být nemusí. Nemusíme dělat žádná velká gesta ani měnit svět. Stačí, když se ráno při odchodu rozejdeme jako rodina v pokoji a bez hněvu. Když se na sebe usmějeme, řekneme si ahoj a třeba i to: mám tě rád. Protože nikdy nevíme, co bude a možná to bude to poslední, co od nás náš člen rodiny uslyší.

Nechci být sentimentální, ale když budeme uvnitř našich rodin k sobě milí a laskaví a naučíme se nebrat život jako samozřejmost, tak ten svět kolem nás rozkvete. A bude nám dobře všem. :)

PROSINEC

Vidličky

Hned zkraje prosince jsem vyrazila s Domčou na akci Kvantové opravy. Byly jsme obě hodně natěšené a zvědavé. Nepředstavovaly jsme si vůbec nic a ve finále to bylo rozhodně dobře. Hlavní tahák akce bylo ohýbání vidliček. Já teda vůbec netušila jak tohle chodí a jak by to mělo být. Na naší akci se ohýbaly vidličky z měkkého kovu rukama. Jak jsme později zjistila z Facebookové diskuze pod mým příspěvkem, je to tak trochu, spíše úplně, mimo. :D Nevadí. S Domčou jsme každopádně pak vedly mnohé diskuze a já byla tak vyřízená, že jsme si musela zajít na panáka Jacka Danielse. :D Ale rozhodně jsme nelitovaly, že jsme tam šly a rády na to celé vzpomínáme.

Výlet do Prahy, láska a hojnost

I v prosinci jsem nakonec ještě jednu cestu podnikla. A to do Prahy, tentokrát přes noc. Jeden den jsem strávila se Štěpánkou Čápovou a druhý s Vlaďkou Botlíkovou. S tou jsme musely oslavit dokončení a vypuštění jejího kurzu Cviky pro dětské nohy, o kterém už byla řeč. Bylo to takové veledílo, že jsme se domluvily, že si to zaslouží fyzický přípitek. :)

Byl to nádherný čas,  ve kterém jsme si předaly dárky a tradičně zašly do kina – na Poslední aristokratka a já se fakticky moc bavila. Dostala jsem od Vlaďky nádherný hedvábný šál, které vyrábí Lada Věntusová ručně. Musela jsem se usmívat a byla jsem dojatá, když mi Vlaďka vyprávěla, jak projížděla mé fotky na Facebooku a zkoumala, jaké barvy teď nosím a jaké mám ráda a pak se radila s Ladou a jak to ladily a vybíraly, aby se mi ten šátek líbil. Je to opravdu tak dojemný a láskyplný.

Štěpánka pro mě zase připravila láskyplný a pečující čas tak jak to jen ona umí. Vzala mě do jednoho parku, přinesla mi svůj kulíšek a šálu a nafotila mi krásné zimní fotky. A jako na objednávku i sníh padal. :)

Potom jsme se přesunuly k ní domů, kde uvařila výborné mňamky a učila mě dělat kváskový chléb. Jeden jsem si dokonce odvezla i s sebou domů. Spolu s lapačem snů, který vyrobila jen a jen pro mě a spoustou dalších dárků.

Já pořád neumím tolik péče a lásky vstřebat. Tento rok jsme jí dostala od tolika lidí plné lopaty – v čase, který mi věnovali, v dárcích, které mi dali a ve slovech, které mi řekli. Moc si toho vážím, děláte mě lepší každým dnem. :)

Smart TV

Pár dní před Štědrým dnem jsem pojala bláznivý nápad. Pořídíme si chytrou televizi. Napadlo mě to už před několika dny, ale říkala jsem si, že je to divné. V době, kdy spousta lidí kolem mě televizi prodává jako nepotřebnou a nevhodnou věc, já budu kupovat novou?

Ale v pátek 20.12. jsem najednou jasně věděla, že jo. Že to bude krásný dárek pro nás všechny. Smart televize je něco, co je fakt super a co oceníme. Totiž mi na telku nijak nekoukáme, ale milujeme společné koukání na film. V praxi to znamená, že buď najdeme film on-line, hodinu ho stahujeme, pak přetahujeme na flasku a pak se na to můžeme podívat pohodlně na velké TV obrazovce. Často to vzdáme, protože tohle se nikomu nechce moc absolvovat. Nebo se teda tísníme všichni čtyři na gauči u notebooku a snažíme se nehádat, kdo to bude celou dobu držet. O tom, že to není nic moc na tom malém displeji asi nemusím mluvit. :)

A víte jaké to je teď prostě zapnout telku, vyhledat si na internetu film, popadat na gauč a pohodlně se dívat?

Nebo cvičení. Mám pár videí stažených na flasku (tu jsem teda nedávno ztratila :D), takže jsem ji mohla zapojit do telky a cvičit. Teď si můžu pohodlně na Youtube vyhledat jakékoliv cvičící video a cvičit. Bez pracného stahování.

A nebo zábava s hudbou a zpěvem. O těchto vánocích děti objevily písničku Family time. Kolikrát jsme si ten klip v telce z YB pustili! Dokonce jsme si vyhledali text a učili se to a zpívali spolu s tím klipem. Užili jsme si u toho tolik srandy a ještě stále v těchto dnech je to naše rodinná hymna. Pusťte si ji, je to taková pozitivní chytlavá píseň. :)

U tohohle celého jsem si uvědomovala, jak lehce se člověk nechá svázat všeobecným míněním a může se v prožívání toho, co chce nebo co mu připadá pro něj dobré, cítit zahanbeně. Ale že je důležité vnímat sám sebe, jak já to mám, jak já si v tom stojím. A to, že někdo považuje televizi za zbytečnost nebo dokonce zlo, neznamená, že to tak je a že se nedá tento předmět využívat k dobrým účelům a přinášet radost a fajn chvíle.

A taková třešnička na dortu: vidět svůj web na takhle velký obrazovce je vážně pecka! Hned jsem si několik webů, které jsme tvořila, na TV zobrazila a je to opravdu krásný.

Tady jsem doma

Přesně tohle jsem si uvědomovala v úplném závěru roku. O vánočních dnech jsme si užívala úplně nejvíc obyčejné dny. Byla jsem s dětmi a bylo nám spolu fakt moc dobře. Přestáli jsem různé bouře v tomto roce a zůstali jsme týmem, který se má rád. Koukali jsme na filmy na té naší nové telce, hezky jsme jedli a to tak, že poprvé za život se snědlo všechno, co jsem ta ty sváteční dny navařila. Hráli jsme hry nebo si četli.

Letos jsme dostala od Domči knihu Důmyslné umění jak mít všechno u prdele. Četly jsme ji souběžně, já v češtině a ona v angličtině. Jsou tam hodně zajímavý myšlenky a právě tam jsem si hodně uvědomovala, že obyčejnost je vlastně dar. Nemuset se stále hnát za něčím velkým, ale spočinout a mít radost z úplně normálních věcí a situací. Být prostě jen spolu doma…

Na závěr…

V tomhle ročním ohlédnutí jste mohli vidět a zažít život v kostce. :) Radosti i smutek, vítězství i prohry, naději i beznaděj, hledání a nalézání stejně tak jako pouštění a ztrácení. Život je cesta a jednou vede na výsluní a jindy stínem. Někdy ani nevíme, kam přesně jdeme, jen musíme důvěřovat, že se ta mlha za čas rozpustí a my zase uvidíme jasně. Jindy jsme nuceni volit kudy půjdeme. To když stojíme na rozcestí a nevíme, která cesta je ta pravá. To pak musíme poslouchat hlas srdce a věřit si.

Každopádně nutno říct, že tenhle rok 2019 byl pořádná jízda a neubránila jsem se myšlence: Může ho vůbec rok 2020 trumfnout? Nevím, asi ne, protože roky se přece netrumfují :D, ony spolu nesoupeří. Není lepší nebo horší rok, je prostě život. Já jen vím, že pokud nepřestanu životu říkat ano, dokud nepřestanu dělat rozhodnutí a dokud nevzdám hledání a naplňování svého poslání na této zemi, tak pak každý další rok logicky musí být lepší než ten předešlý. Protože mě posune zase o kus dál, výš.

A tak si pro ten  rok 2020 přeji

• Dostatek pokory, abych uměla přijímat vše, co přijde.
• Dostatek moudrosti, abych se dokázala správně rozhodovat.
• Dostatek poznání, abych stále objevovala kdo jsem a jaký je můj úkol na této zemi.
• Dostatek odvahy dělat to, co mám a co je správné.
• Dostatek hojnosti, abych nestrádala v žádné životní oblasti.
• A dostatek skvělých lidí, kteří mě činí takovou, jaká jsem.

A to samé ze srdce přeji i vám. :)