JAK ZVLÁDNOUT ŽIVOTNÍ SRAČKY

Mám za sebou už dost. Třeba cestu v totální tmě, kde se mnou nikdo nebyl, nevěděla jsem, jak věci dopadnou, cítila jsem se strašně, plná pocitů viny, malomyslnosti, méněcennosti a bez toho, že bych měla řešení. No light. Žádná pomoc, podpora, nic. Jen já a tma.

Bylo to v době, kdy jsem se rozváděla, ztratila jsem přátele i vazby na svou komunitu, která mě do té doby držela a ve které jsem se cítila bezpečně. Šířily se o mně divné, nepěkné a někdy i dost nelichotivé věci a já byla plná studu.

Odstěhovala jsem se bolavá a zubožená se 3 malými dětmi od svého muže do pronajatého bytu a zadlužila se, abych nám umožnila začít žít vlastní důstojný život. Všechny své úspory jsem dala do právničky, protože jsem už neměla sílu na soudní rozvodové pře a chtěla jsem se chránit. Potřebovala jsem další peníze na vybavení bytu a život. A pak přišlo daňové přiznání.

Byl rok 2013, byla jsem čerstvě rozvedená, bolavá, totálně opuštěná, máma se 3 malýma dětma, bez peněz a zadlužená. A do toho mi z daňového přiznání vyšly velké doplatky na daních, zdravotním a sociálním pojištění, protože se mi v podnikání rok před tím dařilo.

Rok předtím (2012) (jak vzdálené se mi to tehdy zdálo, jak tisíc světelných let) byl boom, všechno se semlelo tak rychle, e-shop s botama se vyhoupl do velkých obratů, stala jsem se plátcem DPH, ale tyhle účetní věci jsem neřešila, nevnímala, nezvládala. Měla jsem pravidelný přijem a žila, jak se dalo. Podala jsem žádost o rozvod, hledala byt, platila velké výdaje za právničku a další věci. Dělala jsem kroky k tomu, abych se v únoru 2013 definitivně odstěhovala i s dětmi a začala znovu. Na účetní věci jsme ani nevzdechla.

Ty mě pak dohnaly v březnu 2013. Měsíc po odstěhování, v totálních životních sračkách, se zodpovědností za 3 malé životy. Ano, odejít a začít sama byla moje volba a byla vnitřně hluboce krytá. Ale bylo to strašný. A najednou k tomu všemu jsem měla doplácet mnoho tisíc, které jsem neměla. Nevěděla jsem, co mám dělat a neměla jsem na to sílu. Utekla jsem z boje, prostě jsem dělala, že to není, ono to nějak dopadne…

Dopadlo. Jednou ráno jsem se přihlásila do banky a neměla jsem nic. Moje účty byly obstavené, byla na mě podána exekuce. Neměla jsem jak nakoupit zboží do objednávek, neměla jsem z čeho nakoupit pro sebe a děti. Byla jsem na dně. 

Dnes vám píšu tento vzkaz naděje, takže jsem tu :), žiju, podnikám, zvládla jsem to.

Jak byl ten příběh dál se dočtete v připravované knize
Mandala života – je čas rozzářit tu vaši.

Pomohlo mi několik věcí. Dnes vám povím o jedné, která je naprosto jednoduchá a zároveň jedna z nějtěžších. Aspoň pro mě to tak bylo a dodneška někdy stále je.

Je to způsob, jak se postavit do pravdy, která je léčivá a přináší naději i do největší tmy. Je to něco, co má každý a aktivuje si tím proud síly, víry a naděje ať je ve sračkách po uši nebo jen po kolena.

Narovnej se
Triviální? Ani ne…

Když se cítíte fakt shit, připadáte si méněcenní, k ničemu a nebo máte starosti, úplně přirozeně se schoulíte, ohnete, shrbíte. Ze studu, viny, z pocitu nebýt vidět a utéct tomu, jak se cítíte, co prožíváte a co vám právě běží hlavou. Někdy se ohnete prostě jen proto, že to co právě nesete je hodně těžké.

Často jsme na to také sami a máme vnitřní touhu a potřebu schoulit se a nechat se hladit a konejšit, máme potřebu slyšet, že to bude dobré. Jenže často se nic takového neděje, nikdo tu není, s kým bychom se o své břímě mohli podělit…

A právě v tuhle chvíli je narovnání se velmi léčivým aktem. Chce to docela cvik si to zvědomit a uvědomovat si pozici svého těla. Zvláště v těch těžkých chvílích, kdy jsme zahleděni do sebe a patláme se v myšlenách na problém, na to jak ho vyřešit, na to jak jsme takoví a makoví. A bod naší sebehodnoty je v tu chvíli úplně někde hodně hluboko.

Narovnání se se nám v tu chvíli může zdát i velmi nepřirozené. Dokonce nepatřičné. Protože když se narovnáte a zvednete hlavu, najednou dáte najevo, že máte právo tu být.

Najednou se ve vás rozroste úplně jiný pocit:

Že máte právo žít, dýchat, být vidět, přestat se stydět navzdory všemu, co se děje a co prožíváte. Do vaší vnitřní tmy, smutku, starostí a všech negativních pocitů najednou zazáří paprsek světla. Obsahuje obrovskou koncentraci pravdy a sebelásky a má zázračnou moc léčení.

Aktivuje si ho každý sám a to pouhým narovnáním se.

Pro mě to bylo strašně těžké a i dnes, když se cítím špatně a mám starosti (a že občas mám i velké), bojuju uvnitř sama se sebou, když si uvědomím, že se mám narovnat. Jako bych měla pocit, že nemůžu - jen tak, lehce, to přece nejde. Cítím, jak mě pocity viny, studu, selhání, smutku drží a nechtějí se mě vzdát. Cítím jejich silnou moc, jak se mi snaží určit to, jak se mám cítit. Jak mě přesvědčují, že tohle jsem teď já. Ale nejsem.

Někdy se jen narovnám, postavím se, pozvednu hlavu, zvednu ruku k nebesům, pustím si uzdravující písně a stojím. Dávám celému světu najevo: Jsem tu, jsem tu! 

Zavřu oči, jsem sama se sebou, nechávám všechny emoce a myšlenky plynout a pak brečím, někdy se zhroutím k zemi a pláču. Uzdravuju se.

Máš to v sobě

Když se narováme, můžeme se cítit divně, nepatřičně. Protože děláme něco nového a často úplně proti své přirozenosti. Proti tomu, na co jsme zvyklí. Jenže když jsme ve sračkách, potřebujeme ucítit čerstvý vzduch. Potřebujeme z nich vystrčit hlavu a pochopit, že není konec světa. Procítit novou sílu sami v sebe a v to, že to dáme. Nikdo nám tohle nemůže dát.

Buďte vděčni, pokud máte kolem sebe lidi, kteří vás milují, na které se můžete obrátit, kterým se můžete vypovídat a kteří vám i pomohou. Často jsou to rodiče, někdy hodně dobrý kamarád/ka. Jenže často to není nikdo. A my máme pocit osamění, smutku, dochází nám síly.

Velký omyl je očekávání pomoci z venku. Neznamená to, že si o ni neřeknu, když fakt nemůžu. Moje životní zkušenost je ale taková, že buď není s kým se o to podělit, není komu se vyplakat na rameni a nebo jsem stála v postoji očekávání řešení od někoho jiného.

Jenže. Takhle to prostě nefunguje. Dokud nenaleznete v sobě vlastní vnitřní jistotu, že je to váš život a že máte na to ho zvládnout, pak vám ve skutečnosti ani 10 podaných rukou nepomůže. Mohou vám pomoci změnit nějaké vnější okolnosti nebo zmírnit dopad některých důsledků, ale stále zůstanete uvězneni v pocitu toho, že váš život je těžký, nespravedlivý, že se cítíte špinavě, blbě, nehodně…

Zaktivujte svou vnitřní sílu

A právě prosté narovnání se má efekt, že aktivuje vnitřní sílu. Přesně tu, kterou potřebujete, abyste se z těch sraček dostali. Ať už máte podporu a pomoc nebo ne. Je to jedno.

A právě narovnání se a pozvednutí hlavy, ideálně doplněné o rozhlédnutí se kolem sebe a hlubokým nadechnutím a vydechnutím, je aktivátorem obrovské vnitřní síly a naděje. Obsahuje v sobě

• smíření,
• sebepřijetí,
• přijetí zodpovědnosti,
• uvědomění na několika úrovních
• a hlavně, hlavně pravdu.

Poznání pravdy přináší osvobození

Pravda není to, že jsi kretén, že se máš nebo musíš cítit blbě. Pravda není to, že to nezvládneš, ani to, že tvoje situace nemá řešení. Pravdou není ani to, že nejsi dost dobrý nebo máš mít pocity viny z toho, cos přivodil.

Dovol si se milovat a přijímat bez ohledu na to, v čem nyní jsi. Jediná cesta, která nikam nevede je ta, která končí smrtí. Dokud žiješ a dýcháš, máš také šanci, možnost a moc jít dál a změnit osud. Tvoje cesta je ještě stále před tebou.

NAROVNEJ SE, POZVEDNI HLAVU, nadechni se a vykroč. V nové síle a naději, ve víře v sebe.

Malé tajemství na závěr: 


Tvou hrdě zdviženou hlavu a novou naději v tobě uvidí celý neviditelný svět. Myslet si, že jsi na vše sám, je stejně bláhové, jako si myslet, že kolem tebe není vzduch jen proto, že ho nemůžeš vidět. Věř mi, pomoc je pro tebe nachystána a když aktivuješ v sobě svou sebelásku a novou sílu, začnou se dít věci, které si neumíš nyní představit. Pomoc je na cestě. Nenárokuj si ji, jen se narovnej, pozvedni hlavu a řekni hrdě: Jsem tu a ty sračky zvládnu. A pomoc přijde v pravý čas ze směru, kde ji nečekáš. Nejsi sám, já o tom hodně vím. ;)