Jak mě nezabil pád rychlostí 190 km/h

Skočila! Tlak vzduchu jí okamžitě sevřel hrudník. Bolelo to. Špatně se jí dýchalo. Svět se s ní doslova otáčel. Vnímala jen žluté obdélníky řepky olejky a stále dokola si opakovala: Dýchej, ať přežiješ. Dýchej, ať přežiješ. Dýchej, ať….

---

Skočit padákem bylo moje přání mnoho let. Než jsem se však odhodlala, narodilo se jedno, druhé, třetí dítě a pak jsem se přehoupla do fáze samoživitelky, kdy mi přišlo nezodpovědné vystavit sebe tomuto druhu adrenalinového sportu. Jenže…Bylo to ve mně a toužila jsem po tom. A pak se na časové ose objevily dvě zásadní události…

1. Víkend v Beskydech v září 2016. Pro mě nezapomenutelný výstup na Pustevny a jeden úsek, který jsem šlapala společně s Janou Cardovou. (O všem píšu zde.) A tehdy jsem zjistila, že máme stejné přání – skočit. Domluvily jsme se, že to NĚKDY uděláme spolu.
2. Na víkend 12.-14.5. se několik žen podnikatelek domluvilo, že spolu stráví čas. Vše bylo naplánováno a domluveno, ale pak došlo ke změně a víkendová akce se zrušila. A protože součástí té party jsem byla jak já, tak Jana, přišla blesková myšlenka: Když už jsme měly v plánu někam vyjet a termín v kalendářích zarezervovaný na nějakou akci, tak co kdybychom teda ten víkend skočily? A tak jedna zrušená akce otevřela dveře k druhé.

13.5. 2017 ve 13 hodin byl náš den D – Tandemový seskok padákem.

Protože Jana je z Plzně a já z Liberce, hledaly jsem místo někde na půli cesty a vybraly jsme Paraškolu Impact v Kolíně.

Den D – cesta

Mám skvělou rodinu a i když se děti o mě trochu bály, moc mi to přály a prožívaly to vše se mnou. O tomhle jsme mluvili několik let, věděli, že si to moc přeju. A tak jsem se nakonec rozhodla, že celý tento den pojmeme jako rodinnou akci. Táta si vzal na starost cestu, zprovoznil navigaci a přesně na čas nás na místo akce také dopravil.

Vybaven svým foťákem a pasován za vrchního fotografa. Nejstarší dcera též vybavena svým Canonem a pasována za vrchního videotočiče. :-D A že dokumentovali fakt vše a poctivě! Atmosféra z fotek doslova stříká. A dcera mi udělala nádhernou video reportáž – najdete ji na konci tohoto článku.

Den D – příprava na akci

Po přihlášení v kanceláři jsem dostala k vyplnění důležitý papír, kde jsem se zavázala, že netrpím ani jednou z asi 50 nemocí a shlédla jsem instruktážní video. Dozvěděla jsem se, že základní pozicí pro skok je pozice banán, kterou jsem pak také vyzkoušela ještě na zemi.

Moment, nad kterým jsem se pozastavila při sledování videa byl povel poklepání na rameno. Přichází ve chvíli, kdy je ukončen let volným pádem, tandemák otevře padák a poklepe vám na rameno jako znamení, že dochází ke změně pozice rukou. Už v té kanceláři jsem si říkala: Tohle je možné vnímat? 

Předběhnu a povím vám, jak to pak bylo v reálu a že tohle mě prostě tam ve vzduchu upřímně rozesmálo. Když jsem totiž měla za sebou asi půl minuty volného pádu, mozek neexistoval, existoval jen neskutečný pocit úlevy, že jsem přežila, jsem si v jeden moment uvědomila, že mi někdo BUŠÍ na rameno.

Než došlo ke spojení nervových drah a překladu do srozumitelné řeči Je čas na změnu pozice rukou, už mi tandekám násilím rval ruce od popruhů. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, co ono bušení znamená a co mám dělat a  ruce jsem konečně povolila ze smrtelné křeče a uvolněně je roztáhla. A fakt jsem se v ten moment musela upřímně zasmát a říct si – jo, tušila jsem v tento moment zádrhel už v kanceláři při tom sledování videa. :-D :-D

Oblékání

Po shlédnutí videa přišel pokyn, abychom se šli převléknout do kombinéz. Našla jsem si správnou velikost a nasoukala se do ní. Wow, byla ze mě parašutistka!

Tandemák

A nastal okamžik odtajnění, tedy přidělení instruktora – tandemáka. Resp. kartičky s jeho fotkou a jménem. Upřímně?  Byla jsem trochu zklamaná, že jsem nedostala namakaného mladého krasavce jako jiné dámy. :-D Z fotky na mě koukal Walter, asi 55letý chlapík, který dost připomínal mého taťku. :-D Jenže Walter se ukázal jako bezkonkurenčně nejlepší tandemák na světě a jestli někdy skočím znovu, tak jedině s ním!

Dal si s příchodem – jako správný flegmatik – na čas a zatímco už ostatní z naší seskokové party (kromě mě a Jany s námi byla jedna mladá slečna a jeden středně starý chlapík Richard) pilně trénovali pozici banán oblečeni v postroji, já netrpělivě přešlapovala na místě a vyhlížela Waltra. Přišel s vtípkem na rtech a pustili jsme se do oblékání a pozemského tréninku.

Během toho jsme vedli zásadní a jak se ukázalo později, velmi důležitý rozhovor:

• Walter: Co je na tandemovém skoku nejdůležitější?
• Já (po chvilce přemýšlení a jako správná šprtka): Pozice banán.
• W. Ta je taky důležitá, ale ještě něco je důležitější.
• Já (po ještě delší chvilce přemýšlení): Užít si to!
• W: Správně. Jde o to si to celé užít. To je to nejdůležitější.

A přesně o to se Walter postaral! A za to jsem mu neskonale vděčná. ♡ Tuhle pravdu mi nejen několikrát ve vzduchu připomněl a tím nasměroval mozek z vnímání je mi zle na zcela jinou hodnotu, ale konkrétně se o to také staral (viz dále).

♚Svému taťkovi ještě dodatečně uděluji ocenění ♚ za geniální otázku, že se Waltra zeptal, jakou barvu bude mít náš padák. Díky tomu pak na obloze přesně věděli, který z těch padajících bodů jsem já!

Den D – Nástup do letadla

Po nutné přípravě a teorii přichází chvíle loučení s nejbližšími a odchod k letadlu. Jsem naprosto klidná. U letadla ještě naposledy zkoušíme pozici banán, poklepání na rameno (ha, ha ha :-D), změnu pozic rukou a spodní odepnutí od tandemáka. A pak všem mizím z očí v útrobách letadla. Všimněte si speciálně poslední fotky, má speciální atmosféru. Je to ten moment, kdy jsme odletěli. Byli jsme prostě najednou pryč. Nešlo to vrátit. Teď už jen čekat na náš návrat…

Let

Kroužíme nad krajinou asi 15-20 minut. Ve 2 tisících metrech vyskáčou parašutisté senioři. No fakt, nastoupili s námi 3 starší pánové a jen tak si jeden po druhém vyskákali. Ten moment, kdy se poprvé za letu otevřely dveře a 3 chlapící zmizeli v mracích byl…řekněme zajímavý. :-D

My ještě dál stoupali, užívala jsem si pohled oknem ven. Počasí nám bylo dáno zázrakem. Mělo totiž podle předpovědi a speciálních map od 13 hodin v Kolíně pršet. Má nejlepší varianta ohledně počasí byla, že bude zataženo a nebude pršet. A ejhle, po celou dobu našeho pobytu na letišti nádherně svítilo slunce. A to jsme ještě krátce přes příjezdem do Kolína jeli v dešti,  pak najednou se udělala obří díra a vydržela několik hodin!

Walter ještě stihl za letu zavtipkovat a pak už začala příprava na samotný seskok. Z naší skákací čtyřky jsem šla jako první. Připnout se k tandemákovi, nasadit přes moje dioptrické brýle speciální plastové, dotáhnout popruhy, nakráčet k okraji otevřených dveří, zaujmout pozici banán a….

Den D – Seskok

V momentě, kdy mi Walter začal dávat pokyny, jsem se smrskla v malého robota, který jen poslouchal povely a dělal, co mu řekli. V mozku se (dle Sullyho – Jančinýho přítele) v tu chvíli povypínaly neurony a vše se smrsklo do pocitu přežití. Ovšem pravá touha po přežití měla teprve přijít…

Volný pád

Byla jsem připnutá 4 karabinami k úplně neznámému člověku. Svěřila jsem mu do slova a do písmene svůj život. Visela jsem na něm zavěšená v nějaké pozici banán, před sebou jen volné nebe a najednou…Obrovský tlak na moje plíce, všechno se točilo, byl kolem mě strašný hluk a fičel studený vítr. První momenty jsem nechápala a pak mi došlo, že padám. Střemhlav dolů. Křečovitě jsem držela otevřené oči a snažila se vědomě něco vnímat, vidět.

Pamatuju si žluté obdélníky řepky olejky, jejíž vůně nás nepravidelně doprovázela celou cestu do Kolína skrz pootevřená okénka v autě. Strašně špatně se mi dýchalo a říkala jsem si, že příští nádech už asi nedám, že už se nenadechnu. Mozek mi předhodil jedinou mantru: Dýchej, ať to přežiješ. Tak jsem dýchala, zhluboka, jak nejvíc jsem v té chvíli byla schopná. 

Čas neexistoval, existovalo jediné – touha po životě a přežití. Nedělala jsem si žádné představy předem, ale volný pád bylo to, na co jsem se nejvíc těšila. Chtěla jsem prožít něco, nějakou transformaci. Často se říká, že lidem se při nějakém tragickém pádu promítne doslova celý život. Vím, tohle bylo plánované, naplánovaný seskok, ale přeci jen jsem očekávala něco mezi nebem a zemí.

Místo toho jsem chtěla jen přežít. Byla jsem pak zklamaná, že volný pád je vlastně o bolesti, špatném dýchání a touze zůstat na živu. Takže tady transformace ve smyslu mezi nebem a zemí nebyla. Ale ta radost, že jsem přežila, že jsem to dokázala a že jsem si to celé nakonec užila, bylo to, pro co jsem si tam měla dojet. Potvrdila jsem si několik důležitých věcí sama o sobě.

Dýchala jsem zhluboka jak jen to šlo. A pak jsem si najednou řekla: Musím tandemovi dát nějak vědět, že další nádech už nedám, že za chvíli asi umřu. :-D. Ten moment je strašný. Najednou mi došlo, že nemáme nic domluvené, že s ním nemám absolutně jak komunikovat, že mi nemůže pomoct a zachránit mě. A přesně ve chvíli, kdy jsem dumala nad svým asi posledním nádechem, mi před obličejem přistál zdvižený palec v černé rukavici.

Dneska se tomu děsně řechtám. V tu chvíli jsem na něj koukala jako na totální zjevení. Jako zprávu z jiné dimenze. Já jsem pár vteřin před umřením a on se mě vážně ptá, jestli se mi to líbí a jsem OK? Vůbec jsem nevěděla, co mu mám odpovědět. A pak jsem vnímala, jak se má pravá ruka těžkopádně sune před můj obličej a zírám na vlastní zdvižený palec. :-D :-D

Na padáku

Najednou se rozhostilo hluboké ticho…Ustal ten strašný tlak na hrudník a mohla jsem volně dýchat. Přestalo kolem mě fičet a jen jsem vnímala jemné pohupování. Byla to NÁDHERA. Bylo mi zle od žaludku, ale bylo to krásný. 

Padákový moment #1

Ten moment, kdy se rozevřel padák, je nepopsatelný. Je to nádhera, krása. Je v tom neskutečná hromada hlubokých emocí. To ticho. Volné dýchání. Příval emocí života a úcty k sobě samému. Prázdno v hlavě a neschopnost naskočit do normálního módu. :-D

Naštěstí tu byl Walter, který na mě začal mluvit. Krásně jsem ho slyšela a propovídali jsme pak spolu velkou část letu na padáku. Ukazoval mi, kde co je, co můžu kde vidět, probrali jsme moji rodinu i jeho pár zážitků. A několikrát mi připomněl, abych si to užívala. A právě tím, že mi dělal průvodce ve vzduchu, mi k tomu hodně pomohl, i tím svým povídáním se mnou.

Padákový moment #2

A pak Walter říká: Na chyť tohle a chyť tohle, zatáhni pravou, pořádně. A šup, už jsme se otočili a letěli jiným směrem. A teď zatáhni levou a leť na Prahu. To byla bomba! Řídila jsem padák a byla to zase kupa různých emocí. Jak jsem musela zabrat – vynaložit sílu a jak jsme pak cítila, vnímala a viděla, jak opravdu měníme směr a letíme tam, kam jsem to natočila. Ten pocit řízení byl v něčem transformační, je to řízení každou buňkou těla a mysli. Je to krystalicky čistý. Ten prožitek řízení a schopnosti ovlivňovat směr, cestu…No bylo to moc krásný.

Padákový moment #3

A pak najednou povídá: Tak jim trochu zamáváme, aby neřekli, že jsme se tu flákali. V reálu to znamená Uděláme pořádný točky. Tohle je nejspíš Waltrova specialita. Ano, všichni dělají nějaké točky, ale s Waltrem se dělají SUPER TOČKY! Když jsem to pak viděla na videu a vyprávěla mi to rodina, fakt jsme dělali teda pořádný brikule jako jediní. Žaludek jsem v té chvíli sice měla asi na zádech a byla jsem vteřinu před hozením šavle :-D, ale jo, bylo to super.

Když jsme přestali a já si dopřávala zklidnění a toužila jsem po tom, aby se mi žaludek vrátil na svoje místo co nejdřív, přišel další nádherný moment. Nádherný!

Padákový moment #4

Moje oči zachytili dole na zemi pohyb. Moje rodina mi mávala! Tohle se nedá ani popsat. To že je z té výšky vidím. Že oni vidí mě. Jsem tam nahoře na padáku a vzájemně si máváme. Pro mě to byl jeden z nejhlubších okamžiků. A taky takový řez, čára, předěl. Od toho momentu všechno pominulo, nebylo mi špatně, jen jsem si to začala užívat všemi smysly. Koukala jsem po krajině, mávala jim, sledovala postupné klesání a byla neskonale šťastná. Až mě mrzelo, že tahle část byla krátká, mohla bych ji zažívat dloooouho. :-)

Den D – Přistání

Už mi bylo jasné, že jdeme na přistání. Pěkně jsem naaranžovala nohy podle naučených povelů a buch. Seděla jsem bezpečně na zadku na pevné zemi a pomalu se snášel padák. S dopadem vystříkla poslední dávka emocí a pocitů. Gejzír nepopsatelného. Úleva, štěstí, radost, nadšení z hloubi nitra, vděčnost…Vymotala jsem se a postavila na nohy. Fyzicky totálně rozložená, rozklepaná a sotva stojící na nohách. Emočně totál rozsekaná a vyprázněná. Ale zároveň naplněná úplně novým prožitkem.

Jsem dobrá! Jsem skvělá! Splnila jsem si sen! Přežila jsem! Dokázala jsem to!

Pomalu jsem kráčela zpět, načež vidím rodinu, jak běží mým směrem. Bylo to krásné. Děti na mě volaly, že jsou na mě hrdé. Táta mi řekl, že mi závidí a že si chce skočit taky. :-D Vysoukala jsem ze sebe první pocity, souvislé věty, dojmy. Báječné bylo i shledání s Jančou.

Den D – Závěr

Splnila jsem si sen. Velmi bytostně jsem si prožila, že důležité je si život užívat. Zjistila jsem, že dokážu zvládnout velmi hardcore situace – fyzické i psychické. Bezprostředně po dopadu jsem si řekla Už nikdy. Večer už hlodla myšlenka – že bych ještě jednou? … :-)

A na závěr nádherná video reportáž od dcery, celá akce v obrazech, slovech, rozhovorech.