Seru na to, chci víc

Sedím ve vlaku do Pardubic. Před mnou je první část cesty, celkově během následujících 48 hodin dám dlouhých 980 km. Přemýšlím, co mě čeká (a neminéééé). Pokládám svoje představy a rozhodnu se být, žít a užít. V Ostravě se pak shledávám s první částí výpravy. Ano jedeme spolu. Jedeme V TOM spolu.

Bavíme se otevřeně o všem

Začalo to před rokem a půl, kdy se poprvé otevřely brány kurzu Podnikání z pláže. Proběhl, byl ukončen závěrečnou zkouškou a udělaly se přijímačky na střední. I ta utekla jako voda a byl tu maturiťák. A s ním i akce, kterou jsme nazvali Škola v přírodě. První středoškolské ofiko setkání na živo. Facebookové profilové fotky dostaly svá těla, vůni, hlas. Zážitkový víkend v hotelu Troyer v Beskydech mohl začít. A než skončil, věděli jsme, že je odšpuntováno. Nebo spíše zaděláno na další, další a další setkání. Delší. Víkend nám prostě nestačil.

Musím hned teď napsat jeden z nejsilnějších zážitků tohoto víkendu, protože se to sem prostě hodí. Když si vzpomenu na ten začátek, na tu atmosféru v naší FB skupině, kde jsme mohli sdílet a probírat vše kolem kurzu a studia a kde jsme se ještě neznali, tak má nejvýraznější vzpomínka na ty úplné začátky je taková, že jsme se báli. Sdílet, jak na tom jsem, co mi nejde (a nebo i jde) a hlavně – hlavně jsme se báli sdílet svoje nápady. Co když mi to někdo ukradne? Předběhne mě. Opíše můj nápad a know-how.

V byznyse to takhle chodí. Lidé si pečlivě střeží své plány a nápady, jsou ostražití a kontrolují si, co kde komu řeknou. Když jsem šla s Miriam Štolfovou jeden úsek sobotního výletu na Pustevny, nadšeně mi vyprávěla o svých nápadech. A to hóóóódně do detailu. A já si v jednu chvíli uvědomila tu neskonalou důvěru, kterou k sobě máme. Že se vůbec nemusíme bát se radit a sdílet o tom, co děláme, plánujeme, jak přesně to chceme udělat, říkat si techniky a nápady, které se nám osvědčily. Že si je klíďo prozradíme a dokonce dovolíme druhým, aby se „opičili“ = ano, zkus toto, to mě fungovalo, třeba bude i tobě. A teď pozor, přichází pecka! 

My si dokonce ukazujeme svoje Fapi účty a sdílíme svoje výdělky. Bavíme se otevřeně o penězích. Chápete to?

Hledáme cesty a taktiky, když to nefunguje. Povzbuzujeme se k vytrvalosti. K naději a víře. Táhneme se navzájem. Brečíme spolu i se smějeme. Fakt. Vůbec nekecám!

Každý máme svůj level

Chtěla bych vám předat, co jsem si z tohoto víkendu odnesla. Jenže se to moc nedá. Předávejte zážitky?! Ale přece jen se s vámi o některé své AHA momenty podělím.

Každý máme svůj level. Tak jako v počítačové nebo mobilní hře nemůžete nic přeskočit, nepřeskočíte nic ani v podnikání.

I kdyby vám Richard Branson řekl všechno, co zná, neznamená to, že budete zítra na jeho levelu.

Každý má svou cestu, potřebuje nasbírat zkušenosti, vybojovat svoje boje, splnit úkoly daného levelu apod. Je blbost se srovnávat, protože každý jsme jinde. Ty třeba musíš ještě napsat několik článků, udělat webinář, natočit nějaká videa a teprve pak postoupíš dál, otevře se ti nový level.

Hovna, sračky nebo prachy?

Tak tohle je jen pro statečné a to věřím, že vy čtenáři mého blogu jste! Takže směle do toho! Vedle srovnávání se s druhými máme často ještě jeden problém. Soustředíme se na špatné věci. Myšlenky typu nejsem dost dobrý.  Jsem takový a makový, tohle neumím, tohle je těžké, bla bla. Takový ty sračky v hlavě. A teď si to představte. Místo toho, abychom to hovno co nejrychleji uklidili, tak se v tom začneme patlat. Roztírat to po sobě. A už to smrdí. A tu někoho mázneme. Věřím, že víte, o čem mluvím a živě si to teď představujete. :-)

Nesoustřeď se na to, jak na tom jsi, soustřeď se na to, jak vydělat peníze, na podnikání.

Až ty své první peníze vyděláte, tak pak si třeba zaplaťte nějaký dobrý kurz osobního rozvoje a pracujte na sobě.

Dělejte svůj byznys naplno, ne jen nějak, light, lážo-plážo. Soustřeďte na to, abyste vydělávali peníze, dělejte k tomu konkrétní kroky, věci a strategie. Na cestě k výsledku, úspěchu (dosaďte si, co chcete) musíte ty věci dělat.

Peníze k vám nepřijdou za to, že věci víte, ale že je děláte.

Peněz je dost pro všechny. Jen je třeba být trpělivý, než k nám doputují….

Cesta na vrchol a vzájemná integrita

Velkým zážitkem byl pro mě výlet na Pustevny. Ještě teď 2 dny po ho cítím silně v nohách (ano, byla jsem jedna z nejslabších ve výpravě). :-) Tou cestou jsem měla tolik momentů a vjemů, tý jo, fakt mraky. Tak třeba:

• Už jdeme docela dlouho, to už tam budeme. Ne, nebyli jsme. Délka ušlé cesty neměla vliv na vzdálenost vrcholu, byl jasně daný a my jsme byli na jasně dané pozici vzhledem k němu.
• Už tam určitě budeme. To jsem si řekla asi 3x za celou cestu. Fakt to vypadalo, že za zatáčkou, za těmi stromy, za tím hrbolem je vrchol. Všechno tomu nasvědčovalo. Vážně jo. Nebyl tam….
• Velmi silným okamžikem byl moment, kdy jsem část cesty šla s Janou Cardovou. Už jen to, že někdy jsem šla sama, jindy ve skupině, tu třeba jen s jedním člověkem. Cesta se měnila nejen kolem mě, ale i v tom, s kým jsme šla a jak dlouho. No a já tak Janě povídám (v jedné mé krizi – zase musím odbočit – dokázala jsem posdílet svou krizi! Říct pravdivě, jak na tom jsem.): „Já bych si tak dala Snickers. Nebo prostě něco sladkého – tyčinku, tatranku, něco.“ A Jana mi povídá: „Mám v batohu sojový suk“ a už ho loví ven. A u toho říká: „A já bych se tak potřebovala napít.“ Měla jsem poslední zbytek vody. Tak jsme si to vzájemně vyměnily a mě nepřestává fascinovat, jak jsme každá měla úplně jinou potřebu, spojily jsme se přesně v ten správný moment (šly jsme spolu ten jeden úsek cesty) a dokázaly jsme si je vzájemně naplnit a pomoct si.
• I když jsem došla na vrchol jako jedna z posledních, došla jsem. Většina výpravy tam už čekala na nás. A myslíte, že když jsme se pak společně vyfotili, záleželo na tom, kdo tam kdy došel? Jasně že ne! Byli jsme tam a o to šlo.
• Další kus jsme pokračovali po hřebenu. Nejdřív dřina, vylézt nahoru, dokázat to a pak už jen udržovat, vylepšovat, sdílet. Toto byl ten úsek, který jsem šla s Miriam a o kterém píšu v úvodu tohoto článku.

Co si odvážím

Když se mě můj táta zeptal, jakým jediným slovem bych tento víkend vyjádřila, řekla jsem NÁDECH. Když jsem odjížděla, aniž bych si to na počátku víkendu uvědomila, přijela jsem s břemeny, obtíženou myslí, rutinou, stereotypem, omezeními, nevírou…. A jako bych se narovnala, nadechla. Ani nemůžu říct, že bych si odnášela nějaká jasná rozhodnutí, jasný kroky, které teď udělám. Ale nadechla jsem se. Občerstvila. A nasála jednu důležitou věc: CHCI VÍC.

Chcete taky? :-)

PS: Kdyby nebylo zcela jasné, na co teda seru, tak na strach, nezdravé limity, ego, myšlení v malém a….však vy sami taky máte svoji sbírku, no ne?