Postarat se o psychickou pohodu mých nejbližších je teď mou nejvyšší prioritou

V posledních dnech jsem u sebe pozorovala jeden neveselý jev. Všude kolem mě se vyrojilo spoustu forem pomoci. Mnozí šijí roušky po nocích a do roztrhání těla, jiní uvolňují své produkty zdarma nebo se slevou, další nabízejí své služby nebo vytvářejí nové v reakci na současnou situaci a ze zbytku národa se stávají dobrovolníci na různých pozicích. Všichni dělají něco duchaplného a chvályhodného.

A co já?

Několik dní jsem horečnatě zaměstnávala hlavu vymýšlením toho, co mám udělat. Jak pomoci. V hlavě jsem běhala i do těch nejzapadlejších koutů a snažila se objevit, čím bych zrovna já mohla přispět. Ale nic tam nebylo. A tak nastoupila druhá fáze – vymyslím to. Jenže ve výsledku všechno, co mě napadlo, bylo tak nějak prvoplánové a mělké. Žádná skutečná hodnota.

Přešla jsem tedy do konečné a jediné rozumné fáze celého procesu – zastavila jsem to a rozhodla jsem se necítit méněcenná proto, že právě teď nemám co nabídnout nebo mě to nenapadá.

Ale pak mi došlo něco mnohem zásadnějšího.

Seděla jsem u stolu se svými dětmi. Jedli jsme právě po domácky připravenou pizzu, na jejíž přípravě se všichni podíleli, povídali jsme si a smáli se.

A já nejednou jasně věděla, že tohle je něco, co musím uchovat co nejdéle.  Že přesně tohle je ten můj díl a úkol teď i ve všech dalších dnech. Zajistit v té naší malé rodinné komunitě pohodu, psychické zdraví, optimistický pohled a smích. Radost ze života za všech okolností. Udržet ten oheň a světlo v nás.

A jsem přesvědčená, že to je cesta, jak se neponořit do temnoty i jako národ.  Pokud uděláme vše pro to, aby v našich životech a našich malých komunitách zůstala radost ze života, pak zabráníme tomu, aby celou naši zemi přikryl závoj šedi a smutku. Tma oheň nepohltí. Ale naopak světlo tmu ozařuje.

A je  více než jasné, že temnota tohoto světa bude houstnout. Nebude to brnkačka a nastanou dny, kdy o to své světlo budeme muset tvrdě bojovat. Nepřítel je silný, ale láska, naděje a víra jsou mnohem silnější! A jestli něco má smysl, tak je to právě vynaložení sil na udržení radosti a smíchu v našich rodinách.

Co když to nedopadne dobře

Jen před několika hodinami jsem pochopila extrémní důležitost tohoto přístupu. Představila jsem si – jen teoreticky – co kdybych ten koronavirus chytla a umřela. Jen hypoteticky. A uviděla jsem toto (mírně zjednodušeně):

Poslední moje dny bych strávila doma se svými dětmi. Byly by plné smíchu a společné zábavy. Bylo by nám dobře, vzpomínali bychom na veselé historky, které jsme spolu už prožili. Dopřávali bychom si plnými doušky činnosti, které milujeme. Vlastně bychom žili tak, jak jsme zvyklí. :) A kdykoliv později by se děti vrátily do té doby, nebyla by tam depka, nebylo by tam stále jedno téma Koronaviru a debat kolem něho a katastrofických scénářů, nebyla by tam tíseň a beznaděj. Byli bychom tam my – šťastní.

Určitě by ve světle posledních dní mnoho věcí ztratilo svou důležitost. Najednou to, že nejsou včas hotové naplánované úkoly do školy pro ten den, by bylo úplně jedno. Bylo by jedno, jestli je nebo není naklizeno. I počet zásob a jaké druhy jídla se vaří by ztratilo na důležitosti. Jediné, na čem by záleželo, by bylo být spolu a to tak, aby nám bylo dobře.

Nestane se to ze dne na den. Je třeba na tom pracovat. Naučit se to. A v těchto dnech víc než kdy jindy potřebujeme žít dny zalité sluncem bez ohledu na okolní temnotu. Protože nevíme, co bude a co přijde.

Co dělám pro naši pohodu

Jako máma, která je sama se třemi dětmi, to mám na jednu stranu vlastně jednoduché. Vím, že je to jen na mě. Což je do určité míry osvobozující. Co zavedu, to budeme mít. Co řeknu, to bude. Po rozvodu jsem měla jeden jediný hlavní cíl: budovat z nás jeden tým. Zajistit a každodenně zakoušet a žít v tom, že neexistuje neúplná rodina. Že rodina je tým bez ohledu na počet členů. Dnes v tom jen přirozeně pokračuju a možná vás některé mé pohledy a priority inspirují. :)

• 1
  Dělám věci tak, jak nám vyhovují

Tohle vyžaduje nejen odvahu, ale také přiznání si některých věcí a schopnost opustit hranice normálnosti. Neumím tento bod dát do obecné roviny a nebo vymyslet nějaké další příklady, proto posdílím. co myslím a jak to máme my na našem konkrétním příkladě.

Nevím, zda se člověk rodí s nastavením zda je skřivan (chodí večer brzo spát a ráno brzo vstává) nebo sova (chodí večer pozdě spát a ráno dlouho spí) a nebo se jím stává. Já jsem sova. Dlouhé roky bylo nutné fungovat v systému večer se jde brzo spát a ráno se vstává – do školky, školy, práce. Zvládala jsem to, ale toužebně jsem vyhlížela moment, kdy i má nejmladší dcera doroste do fáze, že už nebude potřebovat, abych s ní ráno vstávala a vypravovala ji do školy. A bylo pro mě úlevné, když to nastalo. Mohla jsem to zase být já. :) Dlouho do noci být vzhůru a ráno spát.

Jestli na tomhle světě něco miluju, je to ranní spaní.

Má pro mě tak sladkou a omamnou příchuť! Nabíjí mě energií a dobrým pocitem a náladou. A nejspíš jsem tohle předala i svým dětem. Takže i ony jsou sovy a milují dlouhé ponocování a ranní dlouhé spaní.

Dlouho mi trvalo, než jsme se v tom uvolnila. Přeci jen já jako dospělá ok, ale nechte svoje děti školou povinné ponocovat, když ráno vstávají. Přes školní rok jsme v tom našli kompromis a určili jsme si nejzazší hodinu, kdy je třeba jít do postele, aby ráno dokázali vstát a fungovat celý den.

Ale jakmile je víkend nebo prázdniny, tehdy přichází ta pravá radost. :D Jsme to my v celé naší přirozenosti. A jestli nás něco činí šťastnými, je to možnost žít tak, jak nám vyhovuje a jak máme rádi. Bez ohledu na tisíce pouček a měla bych…, a to není vhodné… a… Štěstí a pohoda vždy budou silnější a důležitější pro zdraví než rozumové dodržování pravidel a teoretických měl bych.

Došla jsem k tomu, že to, co nás činí šťastnými, to je třeba si dopřávat.

A tak nás třeba najdete, jak o půlnoci čekáme nad domácí pekárnou až dopeče tu vánočku, abysme si ji ještě teplou nakrájeli, pomazali máslem, které se na ní hned rozpustí, blaženě ji požírali a u toho si pouštěli písničky, které děti poslouchaly ve svém dětství, smáli se na plné kolo a dělali si plány na další dny. (Přesně to se stalo včera – ve čtvrtek 19.03.2020 :).)

Nebo se klidně v půl jedenácté v noci rozhodneme, že se slezeme do obýváku a pustíme si film. A o dvě hodiny později nad ním vášnivě diskutujeme až nás to zavede úplně někam jinam a povídáme si o životě, uvaříme si k tomu puding nebo čaj a do postele se rozcházíme až ve dvě ráno.

Takhle to vyhovuje nám a takhle to máme rádi. Stálo nás to jediné – přiznat si to, přijmout a dovolit si to. Dokonce si to dovolovat co nejčastěji, protože to nás spojuje. Spojuje nás stejná nátura a vede nás to k tomu, že jsme spolu. Kdybych stále držela hranice, že tohle se nesmí, pak bych nás rozdělovala a vyčerpávala. Namísto toho jsem vytvořila prostor, ve kterém je dobře nám všem, jsme sladění a máme příležitost jít do hloubky, bavit se spolu, naslouchat si, vzdělávat se, rozšiřovat si obzory, milovat se.

Teď mě napadl jeden příklad. Sice je z běžného života, který teď nežijeme, ale zase budeme. Možná milujete pobyt v přírodě, společné aktivity. Jenže vy jste v práci a pak je potřeba jít domů, udělat včas úkoly, mít večeři ve správnou hodinu a správným způsobem. A tak nic není. Ale co když je ta cesta v tom, že místo dělání úkolů a večeření ve správný čas a správným způsobem vzít kola a vyjet se projet nebo sednou do auta a popojet někam na malý výlet. Být spolu a užívat si to, co nejvíc milujete. A večeřet pak o 2 hodiny později a s těmi úkoly dětem třeba trochu pomoct ať je mají rychleji.

Potřebujeme se uvolňovat a měnit zažité vzorce myšlení a nazírání sami na sebe.

Máme v sobě tak moc zažráno co se má a co ne, žijeme tak moc v systému a v přesvědčení, že systém je pravda a jistota, že jsme zapomněli si dopřávat, co nás baví a činní nás šťastnými. A když už si to dovolíme, nakonec to stejně zase zasadíme do systému (až bude tohle, až uděláš tohle, až splníš tohle) a opět z toho vymizí spontánnost a přirozenost.

„Když mi bylo pět let, máma mi vždycky říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem šel pak do školy a ptali se mě, čím chci být, až vyrostu, napsal jsem: Chci být šťastný. Řekli mi, že jsem nepochopil zadání. Já jim odpověděl, že nepochopili život.“

John Lennon

• 2
  Vzpomínáme a vracíme se k prožitkům, které nám dělaly radost

Tenhle bod je velmi zásadní v budování sounáležitosti a pomáhá vytvořit pocity štěstí a radosti, když si je nedokážeme navodit a mít je v ten aktuální okamžik. Protože ono ne vždy je člověk happy jak dva grepy a i jen kapka jedu otráví celou řeku  = někdy stačí i jen jeden otrávený a nafouknutý člen rodiny, aby protivní začali být všichni. :)

Nám skvěle fungují:

• Stará alba fotek.
  Děti milují prohlížet si moje rodinná alba z před dvaceti lety, řežou se nad retro fotkama, otvírají se příběhy a historky k vyprávění. Milují prohlížet si svoje alba, když byly malé, vyptávají se na to, na co si nepamatují nebo se baví vzpomínkami na to, co si naopak pamatují velmi dobře.
• Znovu si pustit něco, na čem jsme se bavili, měli to rádi.
  Tak třeba jsme si vzpomněli na velmi kontroverzní video, kterému se ale nelze nezasmát. Je to strašný a toho redaktora je nám líto a samozřejmě i toho pána, ale to je prostě ze života. Život je často rozporuplný. :) Nebo jsme si po mnoha letech pustili pohádku Zvoník od Matky boží, protože s tím máme spojené konkrétní emoce z dětství. Je prostě fajn vzpomenout si na to, co nás spojovalo a bylo nám u toho dobře a to oprašovat.
• Pouštět si hudbu, kterou jsme si pouštěli společně, když byly děti malé.
  U nás je to kapela Otcovy děti. Myslím, že ji skoro nikdo nezná. :D Ale já ji jako ještě bezdětná milovala a později jsem ji poslouchala i s dětmi. Kdykoliv si ji pustíme, zaplavují nás endorfíny radosti, řežeme se smíchy, když vzpomínáme, jak Daniel jako cca čtyřletý tam hustě tancoval a u toho skřehotavě zpíval Divý můůůůž. :D Tohle nás vrací do té nádherné minulosti a prozařuje nám to aktuální přítomnost. 

• 3
  Hledám maličkosti, které nás budou spojovat

Tohle já dělám moc ráda. Neustále nám stavím před oči i v úplně obyčejných věcech, že patříme k sobě. Máme třeba stejné čtyři hrnečky. Nebo jsme si pořídili čtyři stejné skleničky na stopce, kdy každý má jen jinou barvu té stopičky. V těchto dnech jsem nám pořídila totožné roušky – jsme v tom společně jako jeden tým. To je myšlenka, kterou neustále posiluji. 

Je pak základem ve chvílích, kdy někdo má tendenci být sobecký. A že se to v následujících dnech může logicky objevovat celkem často. Mít ponorku a špatnou náladu z věčného trčení doma? Ano, máš na to právo, ale nevybíjej si svou špatnou náladu na ostatních. Jsme v tom všichni společně. Vidíte, stejná myšlenka, jen zasazená do rozbouřeného moře. Je platná když svítí slunce a jsme blažení, že patříme k sobě. Stejně tak platí, když je moře rozbouřené, nad námi černé mraky a lítají hromy blesky.

Představuju si to jako že jsme na malinké bárce a není kam utéct. Jediná možnost je to spolu zvládnout a plout dál. A být sobecký  a myslet jen na sebe, že mě to štve je dost neohleduplné, ale i hloupé. Pokud se na společnou plavbu vykašleme všichni a budeme na sebe hnusní, pak to dopadne tak, že se vzájemně hodíme přes palubu a nezíská nikdo nic.

• 4
  Identifikuji věci, které nám dělají radost a přispívají k naší pohodě a těm dávám absolutní prioritu (klidně i před školou nebo prací)

Tohle bych viděla jako asi to nejzásadnější pro další metry a kilometry cesty, kterou máme před sebou. Přestaňme vynakládat energii na nepodstatné věci, nebuzerujme se, ale investujme do toho, co bude přispívat k naší pohodě. Vyžaduje to zamyšlení se a najití té společné radostné a povzbuzující ingredience. U nás je to třeba jídlo.

Když jsem dětem oznámila, že jsem udělala další nákup za dva tisíce na Rohlíku, spustily na mě: „Mamííí! Co blbneš, nemůžeš takhle utrácet!“ Ale já jsem řekla: „Neutrácím. Ale to, co nám v těchto dnech dělá opravdovou radost a co nás baví, je jídlo. A proto do toho moc ráda zainvestuji.“ 

Společné večeře jsou a byly naším pevným bodem. Miluju společný čas u stolu a ve všedních dnech v běžném režimu to byl bod, kdy jsme se ze svých činností a povinností setkali v místě a čase a byli spolu. Teď v době, kdy jsou zavřené školy, nelze chodit pořádně ven, není možné se setkávat ani jít za zábavou jsme dostali dar: těmi večeřemi jsou nyní snídaně, obědy, druhé večeře i noční pochoutkování. Zkrátka máme možnost se u společného stolu setkávat ne jednou denně, ale mnohokrát.

Já dostala příležitost více vařit, děti se více do toho zapojují a nebo udělají i něco samy. Jídlo je občas i útěk od školy. Je to tak. S radostí se zvednou od školních povinností, na které jsou nyní samy a velmi rády si to jídlo protááááhnou na i někdy nepřiměřeně dlouhou dobu, jen aby se k té škole nemusely zas tak rychle vrátit. :) No a co? Ony si to zorganizují a zvládnou, v tom mají mou plnou důvěru.

Tyhle muffiny udělala Simča sama (od sebe)

A jestli je jídlo a společný čas u něj to, co nás bude nabíjet, skrz co bude do naší rodiny vstupovat dobrá energie a nálada, tak já to podpořím všemi možnými prostředky a způsoby a dám tomu maximální prioritu. I když to znamená, že mám daleko méně času na práci a svoje povinnosti a některý den se k PC nedostanu vůbec. No a co? Postarat se o psychickou pohodu mých nejbližších je teď mou nejvyšší prioritou. To je můj díl, kterým teď mohu pomoci nám a potažmo celému národu.

Moc si přeji, aby nyní tuhle prioritu objevila spousta rodin a aby to světlo vycházející z těch našich malých komunit svítilo po celé zemi co nejvíce. Tak tma dostane na frak.

Rezonuje článek s tebou a dává ti smysl? Dej ho přečíst svým přátelům. ↓↓↓