Krakow – propadák nebo to stojí za to?

Další článek ze série Jak jsem se odhodlala začít cestovat míří do polského Krakowa. Když jsem v srpnu rezervovala letenky do Londýna a krátce na to pak do Krakowa, rvala jsem si (obrazně) vlasy a říkala jsem si: „Proč jsem jako první štaci zvolila Londýn a ne Krakow?“ Ten na mě totiž působil jako ideální destinace pro začínající cestovatele: není daleko, má relativně podobný jazyk, na orientaci je rozhodně jednoduší než Londýn a další věci. A co myslíte? Potvrdilo se mi to nebo ne? Dočtete se dále.

Po absolvování Londýna jsem se naopak přehoupla do úplně jiného pólu. Začaly na mě vyskakovat obavy, že to bude tak trochu nuda, že je to nic moc a tak.

Krakow jako ideální destinace pro začínající cestovatele

Jo, je to tak. Můj počáteční dojem Krakow jednoznačně potvrdil.

• Je to město, ve kterém se neztratíte. Můžete lehce odzkoušet cestovatelské aplikace v praxi (píšu o nich podrobně v tomto článku v části Doprava a Příprava před cestou – Program),
• můžete si díky skvělým cenám hodně věcí dopřát a mít tak pobyt opravdu luxusní (jídlo, akce, apod.),
• nepotřebujete se po městě dopravovat veřejnou dopravou, staré město a hlavní zajímavosti obejdete po svých
• a pokud už ji potřebujete, není to nic složitého, jízdenky koupíte vždy buď přímo ve vlaku u průvodčí (když ne u okýnka v předprodeji) nebo přímo v autobuse MHD v automatu.
• Není to od nás daleko, takže pokud se cokoliv stane (třeba vám zruší let :D), tak se bez potíží domů dostanete.

Krakow – ideální město pro cestování s přáteli

Krakow je také úžasné a ideální město pro cestování s přáteli. Já jsem jela se svou nejmladší (skoro 11letou) dcerou a rozhodně jsme potenciál Krakowa nevyužily. Je plný různých druhů restaurací, pubů, klubů, takže večer, když padne tma (a je jedno, v jakém pojedete ročním období, nikdy vás nezklame) můžete zaplout do nějakého podniku, bavit se, ochutnávat jídla, rozličné druhy piv a alkoholu a fakt si to užít. Přes den památky, večer zábava.

Obsah

A: PRAKTICKÁ ČÁST:

1. PŘÍPRAVA PŘED CESTOU (nákup letenek, jízdenek, vstupů na atrakce, peníze)
2. DOPRAVA V KRAKOWĚ
3. UBYTOVÁNÍ

B: ZÁŽITKOVÁ ČÁST

1. DEN 1 – Let, první část starého města, první dobroty
2. DEN 2 – Solné doly Wieliczka, druhá část starého města – židovská čtvrť, hrad Wawel, drak, zrcadlové bludiště, nákupy
3. DEN 3 – Návrat domů, zrušený let
4. CO MI KRAKOW POŠEPTAL DO OUŠKA

Pokud nechcete cestovat a informace z Praktické části vás nezajímají, pokojně přeskočte rovnou na zážitkovou část.

---

Před konkrétníma informacema si dovolím osobní sdílení. :) Cesta do Krakowa mě zastihla v období, kdy jsem nebyla zrovna emočně a psychicky fit. A díky tomu jsem si uvědomila jednu negativní vlastnost plánovaných cest. Totiž – musíte jet, ať je vám jakkoliv. Na rozdíl od těch spontánních, kdy se ve své náladě sbalíte a jedete.

Já byla ve stavu, kdy jsem byla hodně unavená, teplé dny skočily do razantního ochlazení a jediné, co jsem si přála, bylo vlézt si do postele, zababušit se tam a zůstat tam aspoň 14 dní. :D Místo toho jsem těžkopádně snesla kufry z půdy a začala balit. Neměla jsem prostě náladu. Navíc mě ovlivňovaly myšlenky, o kterých píšu v úvodu tohoto článku, že to bude nuda.

A i když jsem se strašně moc snažila své nastavení a rozpoložení změnit, nedařilo se mi to. Díky tomu mě provázely zbytečné chyby a motanice.  A ve chvíli, kdy jsem došla k dojmu, že to mám za sebou a jsem krásně vyladěná, přišla neděle a zrušený let. Takže těch asi 7 dní (od úterý 23.10.18) pro mě bylo emočně velmi náročných a velmi, velmi výchovných. :D

Já jsem u toho objevila, že není třeba s tím něco dělat. Když se mi do něčeho nechce a mám nějakou náladu, nemá smysl s tím bojovat. Já se tak snažila přepólovat, ale nešlo to. Řešením se ukázalo přiznat si to, přijmout a jít si sbalit kufr. Jasně, tady jsem jakoby neměla jinou variantu. Ale ten princip funguje, i když je na výběr.

A jak se později ukázalo, co se zdá jako špatné, může být v jiné chvíli požehnáním. O tom ale až na konci článku.

Letenky

Letenky seženete do Krakowa snadno a za výborné peníze. Já jsem je pořizovala u Ryanairu a za zpáteční letenku jsem dala s rezervací sedadel a větším příručním zavazadlem 750 Kč/os. Určitě se vyplatí sledovat akce např. na Zaleť si nebo na Flightor.

U Ryanairu to funguje tak, že si vytvoříte svůj účet na jejich stránkách (můžete si stáhnout i jejich aplikaci do mobilu) a když si nějaký let rezervujete, objeví se vám v záložce My trips (Moje cesty). Tam si potom vyřídíte i Palubní lístky. Samotné koupení letenky totiž nestačí. Musíte se pak „nalodit“ a to jsou právě ty palubní lístky, kdy projdete tzv. on-line check-inem a výsledkem jsou palubní lístky s čárovým kódem. Tím se potom na letišti prokazujete a jeho skenováním se vám otevírají konkrétní turnikety. Je tedy potřeba je mít vytištěné. Ve svém účtu u Ryanairu pak u dané cesty vidíte jednak kód rezervace, ale i to, zda už jste prošli check-inem = máte tam napsáno Odbaveno.

Jízdenky na vlak

Protože jsem cestovatel, který své cesty pečlivě plánuje (zatím :D), obstarala jsem si předem z domova lístky na vlak z letiště do centra Krakowa a naopak. Jízda vlakem je nejlepší doprava z krakowkého letiště. Jezdí každou cca půl hodinu a trvá to asi 20 minut. Vlaky jsou moderní a čisté. Jízda z letiště na Krakow glowny (Krakow hlavní nádraží) stojí 9 PLN.

Jízdenky jsem kupovala zde, stačilo zvolit startovní a konečnou stanici, počet osob a zaplatit kartou. Potom mi jízdenky přišly na mail a já si je vytiskla. Ve vlaku jsem je jednoduše ukázala, nenastal ani jednou žádný problém.

Chyby a motanice I.

Protože jsem měla v plánu v sobotu 27.10. navštívit se Simčou Solné doly ve Veličce, koupila jsem si lístek na vlak rovnou i tam. Jen cestu tam. Tu zpáteční jsem naplánovala jinak. Tady byla jedna z mých motanic. Totiž nejdřív jsem koupila jeden lístek pro dospělého a pak (mylně) pro dítě. Jenže pro dítě sleva není (jen pro pidi, myslím do 4 let). Nakonec mi to nedalo a furt jsem o tom přemýšlela: „75% sleva na jízdném za dítě, to se mi nezdá…“ Nakonec jsem si vše přeložila a zjistila jsem, že jsem koupila lístek ZTP. :D Ok, koupila jsem tedy druhý již v plné ceně. Cesta z Krakowa hl.nádraží do Wieliczky stojí 3,5 PLN, takže žádné velké peníze.

Ale tím to nekončilo. V tu sobotu těsně před odchodem na nádraží z našeho pronajatého bytu ještě kontroluji lístek a koukám – já to koupila na jiný den! Vůbec jsem si toho do té doby nevšimla. Takže mé klidně koupené jízdenky v teple domova, díky kterým jsem se měla vyhnout stresu nakupování naživo, byly ty tam a nezbývalo, než frčet k přepážce a koupit lístky nové.

Jako ono to není nic náročného. Není potřeba se stresovat. Prostě přistoupíte k okýnku, ukážete na prstech dvojku a řeknete Velička. :D Teda pokud neumíte anglicky nebo polsky. Za minutu jsem měla nové lístky a mohlo se jet. :) Můžete také k nákupu jízdenek využít automaty, které najdete v halách.

Vstupy na atrakce

Měla jsem jasno ve vstupu pouze na jednu atrakci/památku. A tou byly právě Solné doly. Je to hodně navštěvované místo, turistů je tam denně mraky a rozhodně doporučuji koupit si lístek předem na konkrétní den a hodinu. Nemůže se vám tak stát, že byste museli dlouho čekat (každá prohlídka má jen určitou kapacitu osob), nebo se na vás ten den třeba vůbec nedostalo.

Lístky jsem si koupila pohodlně on-line zde, vybrala jsem si den a hodinu. Zároveň si na té stránce založíte i účet a můžete sledovat stav platby a lístky si nechat poslat na svůj mail.  Máte na výběr, zda prohlídku absolvujete s polsky mluvícím průvodcem, nebo v některém nabízeném cizím jazyce (angličtina, ruština, italština…). Cizojazyčné prohlídky jsou dražší. Já jsem zvolila individuální prohlídku v polském jazyce (BILET INDYWIDUALNY NORMALNY Zwiedzanie w języku POLSKIM) za 59 PLN a pro Simonku byla sleva, takže za ní jsem platila 42 PLN.

Přímo na místě, hned u vchodu do areálu Solných dolů, vyměníte tyto on-line lístky u okénka za normální vstupenky.

Itinerář

Stejně jako při cestě do Londýna, i zde jsem pečlivě každý náš den naplánovala. Používala jsem zase aplikaci Sygic travel, o které podrobně píšu v článku O Londýně.

Peníze

Polská měna jsou Zloté a lehce si je směníte v jakékoliv směnárně u nás. V Krakowě je bankomat na každém rohu. To mě fakt překvapilo a upoutalo, tohle jsem ještě neviděla. Takže s výběrem nebudete mít žádné potíže. Používejte ATM automaty, mají nejnižší poplatky. Platit se dá i kartou (ne tedy na ulici na tržištích). Používala jsem Fio banky a žádný problém.

Jak už jsem podrobně popsala výše, pro pohyb do vzdálenějších míst v okolí Krakowa využijete vlaky. Lístky si koupíte

• buď předem on-line,
• nebo v automatech v halách či na perónech,
• nebo u okýnka
• a nebo přímo ve vlaku u průvodčí.

Ve většině případech bude ale nutná hotovost.

V samotném Krakově jezdí také MHD v podobě tramvají a autobusů. Autobus jsme využily na naši cestu ze Solných dolů zpět do Krakowa. Lístek si koupíte ne u řidiče (kam jsem se automaticky hnala a trvalo mi, než jsem pochopila, co mi říká :D), ale v automatu, který je umístěný u prostředních dveří.

Není to složité, zvolíte si délku jízdy, počet osob a způsob platby. Chtěla jsem zaplatit kartou, ale to mi nebralo, takže jsem nakonec naházela do automatu mince a ten mi vyplivl 2 lístky. Pozor: Musíte si je ještě klasicky cvaknout – označit ve strojku. Z automatu vám vyjedou čisté. Měla jsem lístek na 20 minut a platila jsem 2,80 PLN/os.

Po celém Krakowě jsou také rozmístěná kola k zapůjčení. Přiznám se, že tohle jsem tentokrát nezkoumala, takže nevím, kolik to stojí.

Vzhledem k tomu, že Krakow jako takový je malý, nepotřebovala jsem žádnou speciální aplikaci na MHD. Jednoduše jsem si (předem) koupila jízdenky na vlak do Solných dolů a předem si zjistila autobus zpět do Krakowa (je to č. 304). Žádnou jinou dopravu jsme v Krakowě nevyužily, nepotřebovaly.

V Krakowě seženete ubytko rychle a bez problému. A to všech druhů a cenových relací. Kdo dává přednost hotelům, má jich nepřeberně na výběr. Můj oblíbený portál, přes který hledám ubytko, je Airbnb. Takže tam jsem hledala i tentokrát. Pokud tam nemáte účet, jednoduše si ho tam založíte a můžete si pak ukládat ubytka, která se vám pozdávají, do jednotlivých svých seznamů (Krakow, Londýn apod) a později si z nich vybrat a rozhodnout se pro to nejlepší.

Já jsem tentokrát hledala ubytování se samoobslužným způsobem (klíč najdete na adrese v zakódované schránce, ubytovatel vám dopředu sdělí kód) a nedaleko hlavního nádraží. Oboje se mi podařilo najít. Měly jsme příjemný 2pokojový byt jen 7 minut od nádraží.

Osobně upřednostňuji ubytování s možností vaření. Ne vyvařování. :D Zkrátka mít možnost si udělat ráno snídani a večer večeři, čaj apod. Tady na tomto ubytování byl hostitel tak laskavý, že nám na náš pobyt připravil i jídlo (chleba, máslo, džemy, sýry, pomazánky), takže jsem se nemusela zaobírat žádným nakupováním.

Vtipná byla varná deska. Byla tak moderní, že jsem nevěděla, jak se plotýnky zapínají. :D Ale přeci jen jsem technický typ, takže jsem to vykoumala a naučila se to obsluhovat. Nicméně uvaření vody na 2 hrnečky čaje trvalo na můj vkus hooodně dlouho. Přemýšlela jsem nad tím, kde je ta hranice moderních technologií a že ne vždy je to výhra mít moderní věci…

 

Do Krakowa jsme letěli z Pražského letiště. Odlety jsou z Terminálu 2 a pro nás bylo nejlepší využít k dopravě na tento terminál letištní speciál = autobus AE, který jede z Hlavního nádraží, kam jsme se pohodlně dostali metrem. Jízda trvá asi 35 minut a stojí pro dospělého 60 Kč a pro dítě 30 Kč. Lístky se kupují přímo u řidiče.

Protože jsem na letišti byly s dostatečným předstihem, zvládly jsem si dát ještě oběd. Hned vedle nás byla tato zvláštní „ponorka“. Myslela jsem si, že je to nějaký relaxační koutek. Ve skutečnosti to byl památník Václava Havla. :) Uvnitř běhaly jeho věty a promítaly se jeho proslovy.

Čas čekání na letadlo jsme si krátila každá po svém. Simča čtením a já výbornou obří kávou. :)

Letíme!

Tohle se prostě nikdy neomrzí. :D Nikdy. Dokážu koukat z okýnka celou cestu a pokaždé jsem uchvácena. Let nám trval 1h a bylo to jako když lusknete. Vůbec jsem nechápala, že už přistáváme, vždyť jsme sotva vzlítli!

Přistání

Let do Krakowa je fakt krátký a než se nadějete, jste tam. Chvilku počkat, než dostaneme povolení vysoukat se ven a už vyskakujeme na letištní plochu v blízkosti letištní budovy. Přecupitaly jsme za doprovodu bezpečnostní asistence do budovy a počkaly na kufry. Tady to teda trochu trvalo a co mě hodně překvapilo bylo, že jsme neprocházely žádnou pasovou kontrolou. Nic. Jen vyjít z letadla, jít po šipkách k pásu, počkat na kufry a hurá za dobrodružstvím. :)

Do centra jsme se přepravily vlakem. Nádraží je hned u letiště, je na něj přímo napojené a stačí jednoduše jít po šipkách směr Train to center. Jezdí co půl hodiny.

Vzhůru do starého města

Protože jsme přiletěli krátce po 13 hodině, tak jsme se nezdržovaly, frčely na byt a pak rovnou do centra Krakowa. Z tohoto dne jsme si chtěly ještě hodně užít. :)

Plán byl jasný – vidět jednu půlku starého města. Zítra to vezmeme z druhé strany. První kroky tedy vedly přes kostel svatého Floriana. Co je na něm zajímavé je to, že  v něm v letech 1949 – 1951 působil jako vikář Karol Wojtyła – pozdější papež Jan Pavel II.

Děti na cestách

Cestování s dětmi je jiné a má svá specifika. Poprvé jsem cestovala s nejmladší dcerou a musím říct, že jsem se musela přizpůsobovat. :D Když mám všechny tři, tak se ten věk nějak způměruje neboco, nebo nějak rozpustí, ale jak máte jedno, vyjede ta individualita. A přeci jen 10 let (skoro 11) je 10 let a to se projevovalo v několika oblastech:

1) Měla často hlad. :D S Domčou (nejstarší) jsme klidně vydržely déle nejíst, prostě jsme procházely památky a atrakce a nějaký hlad i vydržely a najedly se později. To se Simčou nehrozilo. Když máš hlad, nejsi to ty, je pro ni úplně typické. Aby měla sílu a byla v pohodě, musí být najezená. A hlad ji samozřejmě přepadal ve chvílích, kdy mě ani na mysl nepřišlo, že by se mělo jíst. :D

2) Měla jiné priority. I když jsem se to při plánování snažila zohlednit a odhadnout, co jí asi bude bavit a vybalancovat správnou míru památek, které ji sice nemusí tak bavit, ale je fajn je vidět, stejně jsem musela neustále zvolňovat. K tomu se ještě vrátím v tom, co mi Krakow pošeptal do ouška, protože to bylo hodně silné a zajímavé.

3) Měla jiná témata hovoru, než o kterých bych se ráda bavila já. A to je normální, že jo. Jen někdy bych to prostě brala jinak….

Takže bod 2 se projevoval například v tom, že jakmile byly někde holoubci, znamenalo to zastávku. A někdy ne úplně krátkou. :D

Po jedné z mnoha holubích zastávek jsme došly k pomníku bitvy u Grunwaldu, odkud už je krásně vidět na Barbakan – brána z 15.století, která byla součástí městského opevnění a hradeb. Dnes se tam konají různé kulturní akce. To jsme ožily a už se těšily, až projdeme do starého města. Ta historie v Krakově je úžasná. :)

Hned za Barbakanem je Florianská brána, oficiální vstup do starého města Krakowa. Je ze 14. století a vedla přes ni Královská cesta. Ona a kousek hradeb kolem ní je vzácný střípek,  který se dochoval ze středověkého opevnění města.

Něž jsme se vydaly na hlavní náměstí, udělaly jsme si ještě odbočku k divadlu Juliusze Slowackého. Nádherná stavba. Je z 19.století a původně na jeho místě stál kostel sv.Ducha ze 14.století, který musel stavbě divadla ustoupit, což vyvolalo mezi mnoha obyvateli nevoli. K divadlu jsme se vrátili ještě i druhý den, tak moc se nám líbilo.

Odtud už jsem cupitaly zpět do uliček starého města a směřovaly na hlavní náměstí aneb Rynek Glowny. Jeho hlavními dominantami jsou:

• Kostel nanebevzetí Pany Marie – Mariánský kostel
• Sukiennice – Tržnice
• Radniční věž
• Pomník Adama Mickiewicze
• A trošičku stranou kostel sv. Barbory – Tady si Síma zarecitovala

Se Simčou jsme měly osobní rozhovor na téma přání a tužeb  ukázalo se, že by si Simča přála recitovat před více lidma. Tak nač čekat. Zrovna jsme byly na hlavním náměstí  v Krakowě a nebylo nic jednoduššího, než ji povzbudit, ať jde rovnou do akce. Zdráhala se, styděla se, ale nakonec to krásně dala. Sice bez davu lidí, ale byla jsem na ni pyšná a ona měla velikánskou radost. A celý život už bude vzpomínat na to, jak recitovala národní báseň v Krakowě na hlavním náměstí. A vo to jde. :)

 

Simonku nejvíce uchvátila koňská spřežení, ale pak jsme si o tom povídaly a došly jsme k tomu, že pro ta zvířata to moc příjemné není. Tak z toho byla trochu smutná. Nelze ale upřít, že jim to moc slušelo. I to, že je to turisty hojně využívaná atrakce.

Když jsem pak druhý den, kdy odpoledne hustě pršelo, viděla, jak si turisté hoví v suchu v kočáře a vozka sedí vepředu durch promoklý, říkala jsem si, že jsou to těžce vydělané peníze – pro pána i zvíře. A že jsem vděčná, že moje práce je z tepla a sucha domova a venku v dešti jsem proto, že se mi chce. No nebo proto, že mě déšť zastihne v Krakowě, kam jsem si udělala dobrovolný výlet a před kterým se utíkám schovat do místní čokoládovny. Myslím před tím deštěm, ne tím výletem. :D

Při brouzdání uličkami starého  města jsme se rozhodly ochutnat první národní pochoutku a to Obwarzanki. Jsou to  preclíky, ale ne jen tak ledajaké! Nechají se kynout a pak těsně před tím, než  se dají péct, se chvilku vaří (odtud jejich název) ve vroucí vodě a teprve pak se pečou. Sypou je hrubou solí nebo mákem či sezamem. Díky vaření jsou vláčné a ne tvrdé, jak je běžně známe. Chutnají výborně a zasytí. Ceny jsou různé. My je pořídily za 1,8 PLN/ks.

Protože jsme v Krakowě byly na konci října, nastávala tma celkem brzy. A tak se nám Krakow proměnil do krásné noční atmosféry a ukázal nám své večerní kouzlo. 

A to už byl pomalu čas se proplést zpátky domů, protože druhý den nás čekala další hromada dobrodružství a bylo potřeba se na to pořádně vyspat. Vzaly jsme to kolem Collegium Maius, Kostel svaté Anny, Palace of Art až k našemu kostelu sv. Floriana. A protože nás honila mlsná, zastavily jsme se v jedné z mnoha cukráren a kaváren a vybraly si moc dobré dortíky.

 

Solné doly Wieliczka

Den jsme začaly pěkně nadupaně a to návštěvou solných dolů Wieliczka (Velička). Sice nám to zabralo půl dne, ale je to tak nádherné, že to rozhodně stojí za to. Jsou to podzemní chodby a místnosti, kde se od 13. století těžila sůl. Je to až neskutečné, když tam procházíte a víte, že ve 13.století na stejných místech lidé dolovaly sůl. Nedá se to moc vypovědět, co vše tam je, bylo by to nadlouho. Je potřeba to  zažít.

Posdílím jen to, co mě úplně uchvátilo.

1) Promakanost prohlídky

Jako fakt. To na začátku vyfásnete černou krabičku s jedním sluchátkem a navolíte si frekvenci své průvodkyně. To je velmi důležité. Protože jsou místa, kde se setká několik skupin a tím, že má každá přidělenou svou frekvenci, se vzájemně neruší. A také, jak vás je na jednom místě najednou hodně, tak lehce ztratíte přehled, kde je vaše průvodkyně a co máte dělat. Pak vás zachrání hláška do ucha: „Skupina 90 (= frekvence 90) odchází.“ :D Sluchátko si  po prohlídce můžete nechat nebo ho zahodit, krabička se vrací.

2) Hloubka

Když jsme vešli za první dveře, naším úkolem bylo sestoupat do podzemí. A  to jste šli a šli a šli a stále a furt. Jestli si to dobře pamatuju, tak prohlídka začíná na 60 m pod zemí a končí 120 m pod zemí. Celkem je v dole asi 300 km chodeb, při prohlídce projdete 3,5 km a cestou vidíte

• jak ty chodby,
• tak šachty,
• speciální tunely,
• sochy ze soli, které dotvářejí historii a tu dobu, kdy se tam těžilo,
• různé pomůcky pro těžbu sole,
• podzemní jezera,
• kaple.

3) Pobožnost

Tohle mě nepřestávalo uchvacovat celou dobu. Ti  Poláci jsou prostě hodně náboženští. Těch kostelů, co všude je. Díky tomu nacházíte historii na každém kroku. Tady v solných dolech bylo vybudováno 220! kaplí, kam dělníci chodili se modlit a rozjímat. Přišlo  mi to hodně zajímavý. Když nám pak na jednom místě povídala o úmrtnosti,  pochopila jsem, proč tam ty kaple byly. Muselo to být hodně stísněné, těžké a náročné a věřím, že spousta dělníků čerpalo útěchu právě v modlitbách. V rámci prohlídky jsme navštívily tuhle nádheru, obří kapli.

A ještě 2 videa. První je z komory Kazimíra Velikého z 18.století.

Druhé je záznam světelné šou, která je součást prohlídky. :)

 

Prohlídka jako taková s průvodcem trvala asi 1h 45 minut. Poslední část už vás vypustí a jdete si sami. Hlavně přes obchody, kde si můžete koupit suvenýry a různé věci. My jsme neodolaly a koupily sůl do koupele a mega výbornou čokoládu se sušeným ovocem a hlavně – s krystaly soli. Chutnalo to zajímavě. :)

Nahoru vás pak vyveze starý výtah. Celkem jsme v dolech strávily 2,5 hodiny.

Staré město z druhé strany

Můj plán byl takový, že včera jsme prošly staré město z jednoho konce a dnes to vezmeme z druhého. Přes hlavní památky a atrakce jako je židovská čtvrť nebo hrad Wavel s katedrálou a drakem. Proto jsem na zpáteční cestu do Krakowa zvolila autobus. Je hned pod kopečkem pod vchodem do dolů a je to číslo 304. Vystoupily jsme na zastávce Rondo Matecznego a odtud už to není daleko do židovské čtvrti Kazimierz.

Cestou jsme to vzaly přes několik kostelů:

• kostel Matky Boží neustálé pomoci,
• kostel sv. Josefa – nádhera,
• přes most ke kostelu Svaté trojice, který má modrý interiér a to jsem fakt chtěla vidět,
• baziliku Božího těla.

Židovká čtvrť Kazimierz

Jak jsem psala, Simču přepadával hlad, když jsem to nečekala. Takže třeba uprostřed prohlídky Solných dolů. :D Naštěstí na toto myslí a tak uprostřed celé prohlídky byla malá kavárna, kde jsme měli přestávku. Tam jsem Simče koupila tradiční preclík, který ji nasytil a můj plán, že až vylezeme  z dolů, zajdeme si na dobrý oběd, nevyšel. Síma v tu dobu neměla hlad. A já to musela vydržet. :D Ovšem jakmile jsme prošly do židovské čtvrti, hlad přišel znovu i na ní a tak jsme se šly náležitě posilnit. Já už se na ta tradiční  polská jídla nemohla dočkat. :D

1. Boršč – znám ten ruský/ukrajinský, který je plný zeleniny, masa a hustý. Polský je přesný  opak, voda. Ale byl výborný! Zvolily jsme variantu s bramborovou kaší a vejcem. Uznávám, že na obrázku to vypadá hrozně, ale byl opravdu skvělý.
2. Pirohy – dělají je na několik způsobů, my jsme vybraly plněné masem.

Až budete v Krakowě, tahle dvě národní jídla určitě ochutnejte.

V plánu byla ještě sladkost. Měla jsem vyhlídnutou super palačinkárnu právě v Židovské čtvrti. Jenže. Ač se to možná nezdá, byly jsme nacpané k prasknutí a už se do nás opravdu nic nevešlo. Bylo potřeba vytrávit. A taky pokračovat dál, protože jsme vlastně zatím nic pořádně neviděly a můj itinerář sliboval ještě velké zajímavosti. :)

Synagogy v židovské čtvrti

Jako  první jsme došly na Nové náměstí (Plac Nowy), kde je židovské tržiště. Najdete tam různé stánky a také výborné Zapiekanki. Což je další národní jídlo, které jsem chtěla ochutnat, ale prostě nebyly kapacity žaludku. :D Pokud se do Krakowa někdy vrátím, dám si zapiekanki rozhodně tady. Bylo tam na nich tolik lidí, že jsem přesvědčená, že tyhle jsou ty the best a vyhlášené široko daleko.

A pak procházíte židovskou čtvrtí a vidíte:

• Vysokou synagogu,
• Starou židovskou synagogu (to je její název, ona se tak jmenuje Stará židovská synagoga :)),
• Tempelskou synagogu – nádhera.

Hrad Wavel s katedrálou a drakem

A to už jsme se pomalu přesouvaly k největší památce Krakowa – hradu Wavel. To je skutečný symbol Polska a každoročně navštěvovaný mnoha turisty. Začínalo pomalu pršet a tak fotky z přicházení k hradu jsou trochu pošmourné. :)

Na hlavním nádvoří vidíte prapodivnou směs na sebe nalepených staveb  a věžiček různých stylů. To je slavná Katedrála na Wavelu, celým jménem Katedrální bazilika svatého Stanislava a svatého Václava. Každý panovník si chtěl něco přistavět podle sebe a výsledkem je prapodivná směsice. :D Hlavní pozornost přitáhne zlatá kopule, která samozřejmě uchvátila Simonku a dodneška o ní ráda a celkem často povídá.

Dovnitř do hradu jsme nešly. Ale nemyslím, že by to nestálo za to. Jen jsem vyhodnotila, že pro nás se Simčou to úplně není. A tak jsme se pokochaly nádvořími, pochodily si, v malém obchůdku nakoupily nějaké dárky a suvenýry pro ty, které jsme nechaly doma a vydaly jsme se hledat další zdejší atrakci – draka!

Krakowský drak

Drak je silnou součástí Krakowa. Váže se k němu legenda:

Pod wavelskými kopci žil v jeskyni drak. A protože draci mají hlad a to jsou pak dost nebezpeční :), lidé mu každý den dávali dobytek a on je na oplátku nechával žít v klidu. Za vlády krále Kraka už toho ale měli všichni dost a tak chrabrý Krak vymyslel lest – napustil ovčí kůži sírou a drakovi ji s masem podstrčil. Ten ji hloupě sežral. Jenže pak dostal žízeň. Ukrutnou. Vydal se k řece a jak pil a pil, břicho naplněné sírou mu prasklo. A bylo po drakovi a z Kraka je dodnes legenda, udatný bohatýr, co pak založil město Krakow. :)

Jeskyně se samozřejmě dochovala ;) a můžete ji navštívit. Dovedou vás k ní šipky rozmístěné po celém hradu, takže to určitě najdete. U vchodu je automat, kde si pohodlně zakoupíte lístek. Máte několik variant, my vzaly tu nejzákladnější a to prostě vstup do jeskyně za 3 PLN/os. Poté sestoupáte mnoho a mnoho točitých schodů dolů a tam vás čeká krásná jeskyně. Opravdu to tam je moc hezké.

+

A když vylezete ven, u vchodu je onen pověstný drak. Který sem tam chrlí oheň. My jsme se krásně vyfotily a pak najednou hluk a začalo to. S ohněm teda drak dost šetří, asi už je postarší a nemá tak silný dech :D, protože ta celá paráda trvala sotva pár vteřin. Ale stihla jsem to zachytit, což mi udělalo fakt radost!

Vydaly jsme se zpátky do centra města. Cestou z hradu nás vyprovázely zdejší princezny a královny.

Když jsme dorazily do centra města, už opravdu hodně pršelo. Byl čas zaplout do vyhlášené čokoládovny a cukrárny Karmelo. Dala jsem si bílou čokoládu a Simonka mléčnou s kokosovými hoblinkami. Je to fakt rozteklá čokoláda, hustá, horká, výborná a taky hodně sladká. Takže jsme obě kvitovaly, že k tomu dávají i sklenici vody.

A před námi byla poslední naplánovaná atrakce dne.

Zrcadlové bludiště (Lustrzany Labirynt)

Na to jsem byla opravdu zvědavá. Všude o tom píší, nabízí, doporučují. Říkala jsem si, proč ne, odzkoušíme místní moderní vyhlášenou atrakci. Nóóó, co říct. Absolutní propadák! Tam fakt nechoďte a ty peníze za vstup (opravdu je to neadekvátně předražený) investujte třeba do skvělé večeře.

Vstup tam stojí 16,99 PLN pro dospělého a 14,99 PLN pro dítě. Je to malinká místnost, kterou projdete za chviličku a není tam už co dělat. Fakt slabota. Jako já se tam teda dokázala výborně vynervovat a zpětně se musím sama sobě smát. A taky je zajímavé zpětně si uvědomit, jak jsem nedokázala ovládnout a zkrotit svůj mozek a sledovat, jak se choval a kam mě dovedl. Do paniky. 

Totiž. Získala jsem utkvělou představu, že východ je jinde, než byl. Byla to blbost. My jsme se neustále vracely na to jedno místo (byl to vchod i východ zároveň) a jiné tam není. Ale já věřila, že je tam jiný východ. A najednou mě zachvátil strašný pocit, že se odtamtud nedostaneme. Tak mě to dostalo, že jsem nemohla ani chodit. :D Stála jsem na jednom místě, panicky se držela zrcadla a jediné, co mě v tu chvíli ještě napadlo bylo, že ti, od kterých jsme si koupily lístky, jsou o patro níž a jsme jim úplně ukradený.

• Nikdo o nás neví.
• Nikdo nás nehlídá.
• Nikdo pro nás nepřijde. 

Jako já se tomu taky teď řehtám, ale povím vám, v tu chvíli to byla realita. Bylo to skutečný. Zachránila mě Simonka, která naštěstí vůbec nechápala, co jančím a hezky mi vysvětlila a přesvědčila mě, že tu je jen jeden východ a už jsme u něj xkrát byly.

Večerní Krakow má svoje kouzlo a atmosféru. Bez ohledu na roční období.

Zpáteční cesta domů vedla přes nádraží, kde hned vedle je velikánská nákupní galerie. Nalákalo nás krásné barevné prostředí a tak jsme tam na chvilku vlezly. Nakoupily jsme ještě nějaké poslední dárky a pak už jen pomalu došly domů, sbalily si kufříky a hupsly do postele, abychom se vyspaly na zpáteční let. To jsme ještě netušily, jaké trable nás čekají….

DEN 3 – Návrat domů, zrušený let

Zrušený let a mentalita bezdomovce

Návrat z Krakowa padl na neděli 28.10.2018, na den 100letých narozenin naší české země. :) A také se v tu noc měnil i čas, takže i to bylo zajímavý. Původně jsem chtěla využít ještě asi 2 hodinky z rána, kdy by se dalo ještě někam zajít. Ale všude otevírali až v devět a nám by se hodilo něco už od 8. Botanická zahrada, která se jevila jako ideál, měla přesně ten jeden den zavřeno. Tak jsme si nakonec trošičku přispaly a vyrazily na letiště.

Odbavily jsme se, prošly bezpečnostní kontrolou a zkušenější z letu do Londýna jsem nám hned koupila jídlo a pití. Co mě překvapilo byly ceny. Tak jak v Londýne bylo všude draho, na letišti příjemné ceny. Tady přesný opak. Tak jak v Krakowě bylo všude levno, tady na letišti mega přemrštěné ceny. Ale jako že fakt mega. Obložená houska stála 27 PLN. To jsem v centru dala za dvouchodový oběd i s pitím.

Usadily jsme se u přepážky č.13 a krátily si čas každá po svém. Občas jsem mrkla na oznamovací ceduli. Když se blížil čas, kdy jsme měli už odlétat, zpozorněla jsem. Divné, ještě nejsme ani odbaveni. Pak tam naskočilo Čekejte, zpožděno (Wait, delated…) Oki, tak čekáme. Bezstarostně si brouzdám po netu, házím sem tam očkem a najednou: Fly canceled.

Tohle se těžko popisuje. Moc těžko. Pro mě to byla šoková situace. Bylo úplně fuk, že nešlo o život a z určitého úhlu ani o nic tak hrozného. Já jsem na to nebyla vůbec připravená, zastihlo mě to v naprosto naivní bezstarostné náladě a nečekala jsem to. Prostě ŠOK.

Z rozhlasu zahlásili něco v polštině a angličtině.  Mám velký problém rozumět i v češtině, když něco hlásí v Praze na letišti, natož v cizím jazyce. Navíc umím jen základy angličtiny a tím šokem mi zmrzl mozek a já nerozuměla nic. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vedle mě Simča, které jsem v tu chvíli nedokázala být moc dobrým vzorem a oporou. Jen jsem vyštěkla, že nám zrušili let a těkala očima po lidech.

Situace se zhoršila tím, že tam nasměrovali další lety k odbavení, které nakonec taky zrušili. Byly tam stovky lidí se zrušenými lety a já si připadala úplně ztracená…

Malá spojenectví

Nakonec jsme se zvedla a snažila se něco dělat. :) Bylo zajímavé sledovat, jak se z letadla plného anonymních cestujících stávají lidé tvořící hloučky a propojení. Dala jsem se dohromady s jednou mladou slečnou (Kristýnou) a jejím bráškou ve věku asi Simči, 2 mladýma klukama a jednou rodinou. Nikdo ale taky nevěděl, co dělat. Ale aspoň už tam byli lidé, kteří uměli dobře anglicky. Zkrátím to. Po běhání od čerta k ďáblu jsme se nakonec z odbavené zóny dostali zpět do odletové haly.

A stoupli si do „kilometrové“ fronty u okýnka Ryanairu. Jak jsme psala, zrušily více letů, takže tam bylo opravdu hodně lidí. Pak nám někdo přišel říct (někdo z cestujících našeho letadla, co už vystál tu frontu), že je zbytečný tam čekat, že Raynair nemá náhradní let, že jim nabídl nejbližší na 2.11. a že tam dostaneme jen nějaký papír.

To mě vrhlo do další beznaděje a bezmoci. Všichni z naší pidi skupinky jsme průběžně začali hledat spoje domů. Na ten den nic nebylo. Všechny busy vyprodané. Byla jsem unavená a vynervovaná, nedokázala jsem normálně a v klidu myslet. Jednoduše jsem to vnitřně celé nezvládala.

Nakonec jsem se trochu uklidnila a řekla si, že nejlepší bude vrátit se zpět do Krakowa, zajistit ubytování, uklidnit se, přespat a na druhý den ráno jsem našla jízdenku do Prahy. Během toho, co jsem ji zabukovala a bezradně jsem dál stáli v té frontě, protože jsme prostě nevěděli, co máme dělat (zůstala se mnou už jen ta Kristýna s bráchou), přišel najednou nějaký chlapík (taky cestující z našeho letadla, ale toho jsme si vůbec nepamatovala, ale on nás asi nějak jo, díky za to!) a řekl nám, ať jdeme k přepážce č.28, že Raynair vypravuje autobus do Prahy a můžeme se tam zapsat. Ano, byli jsme ti poslední, kteří tam přišli a po nás paní od přepážky odešla. Uf, uf.

Bylo to těžké. Byla jsem smutná i kvůli Simonce, že se jí to takhle pokazilo a že zpátky nepoletí. Zabookovanou jízdenku jsem zrušila, autobusy před terminálem taky našla a když jsem seděla uvnitř a už jela zpět do Prahy, byla jsem už klidnější.

Celá věc nás ale dostala do hodně nepříjemné situace. Bylo něco kolem 17 hodiny, když jsme z krakovského letiště vyjeli. Do Prahy jsme přijeli chvilku po půl jedné v noci. A do Liberce už nám nic nejelo. Zkoušela jsem ještě rychle najít nějaké ubytování, ale všude mi to  psalo,že není volná kapacita. Někteří přátelé z Prahy mi na Facebooku nabídli, že můžeme k nim. Dojalo mě to. Ale nakonec jsme to vyhodnotila jako ne úplně dobrý nápad. Přeci jen dojet z letiště do Prahy a pak ještě na adresu, která byla na druhém konci a hledat to tam, by znamenalo bloudit někde okolo druhé hodiny v noci s unaveným dítětem a kufry a zvonit u našich přátel.

Proto jsme se rozhodla, že tu noc přečkáme na letišti.

Noc na letišti

Nejdřív to byla sranda. Teda myslím pro Simču. Byla dost v pohodě, nebyla ani moc unavená a takhle tam ve tři čtvrtě na dvě křepčila.

 

Měly jsme hlad. Naštěstí na letišti fungovala jedna restaurace nonstop, tak jsme si daly hovězí vývar. Přemýšlela jsem, co dělat. Našla jsem, že na letišti je relax zóna, kde je možné si krátit čas čekáním na letadlo. Nemohla jsme ji ale nikde najít. Na úschovně zavazadel byl chlapík, který mi vysvětlil, že tahle zóna tu je, ale ne ve veřejné části. Je až za odbavením. Takže nic. Prostě na letišti není nic, kde by se dalo důstojně přečkat. 

Rozhodla jsem se projít oba terminály (odletový i příletový) a prozkoumat, kde by se dalo nejlépe „přenocovat“. U toho jsme zjistila, že celý život žiju v úplném omylu. Totiž já si až do té neděle myslela, že na letišti je nepřetržitý provoz, že je tam stále mumraj a pohyb. No tak ne. Tohle je mýtus! Na letišti ve 2 hodiny ráno je mrtvo. Totáááálně mrtvo. Nikde nikdo. Nikdo nepracuje. Nikdo necestuje. Ten klid je divný.

Některá míst jsme skoro nepoznávala! Vypadala v tu tichou noc úplně jinak než v pátek, když jsme uprostřed denního ruchu odlétaly.

Jak jsme tak procházely terminály, viděla jsem, že sem tam někdo leží na zemi a že ochranka to neřeší. Ok. Takže si můžeme lehnout na zem a nikdo nás nebude buzerovat. Dobrý vědět. Po důkladném prozkoumání jsme došla k tomu, že nikde nic aspoň trochu příjemného není. A když už někde dřímat, bude fajn mít u toho co největší soukromí. Vybrala jsme proto jednu odlehlou chodbu a na jejím konci jsme se usídlily.

Bylo to zase těžké. Moc. Měla jsem sebou 10letou holčičku, uprostřed noci. A ta dostala krizi. A vznikla celkem nevině. To, co k ní vedlo, překvapilo i mě a úplně jsme Simonku chápala. Ale už jsme neměla sílu a ani prostředky s tím něco udělat. Celá krize vznikla tím, že jsme si lehla na zem…

Mami, já jsem ještě malá holčička a nemám spát na zemi na letišti

To byla slova, která mi s brekem řekla, když jsme se jí snažila povzbudit, ať si ke mně lehne.

Ono je to celé hrozně zajímavé. Zkoušeli jste si někdy lehnout na veřejnosti na zem? Říkáte si, co je na tom?! Prostě si  lehneš a je to. Není. Já sama jsme s tím bojovala. Je to prostě divný. A ať chcete nebo ne, naskočí vám obraz a mentalita bezdomovců. Připadáte si v tu chvíli fakt hrozně. Nelidsky.

Jenže po 6 hodinách v autobuse a po celém tom nerváku, jsem měla jedinou potřebu – na chvíli si lehnout. Natáhnout se. Tahle moje potřeba nakonec nad mentalitou a pocity bezdomovce zvítězila. A tak jsme si lehla. Na studenou tvrdou mramorovou podlahu. Pod hlavu jsme si dala ručník. A lákala jsem Simču, ať si lehne ke mě. Nakonec se mi to povedlo a stulila se mi do náruče, hladila jsme jí, ale bylo to k ničemu. Jednoduše to nedokázala. Já se na ní nezlobila, je úžasně statečná a všechno to zvládla fakt skvěle! Tady jsme už ale neměla sílu ji znovu přemlouvat. A tak si sedla na sedadlo vedle mě, tiše plakala a já na té zemi zavřela oči…

Vzbudila jsme se po 1,5 hodině. Simonka tvrdě spala na sedačce. Byla jsem úplně rozlámaná a potřebovala jsem kafe. Sešla jsem dolů a našla jeden stánek, který už fungoval a koupila si obří pohár. Vyšla jsem před terminál a hledala, kdy a odkud nám jede autobus do centra. Jel nám v šest, měla jsem ještě skoro 2 hodiny čas. Chodila jsme sem tam. Letiště začalo postupně ožívat a vracet se do něj život. Koupila jsem nám něco na snídani a byla jsem tak šťastná, když jsme v 6 hodin nasedly do autobusu a já věděla, že už jedeme domů. Že už všechno bude dobrý.

Domů jsme dorazily v pondělí 29.10. v 9 hodin a rovnou zapluly obě do postele. Totálně jsme odpadla a horko těžko se probouzela v 17 hodin.

Kompenzace

Možná víte, že za zrušený let se dá získat náhrada. Za určitých podmínek. Ty, u kterých vám náhrada a odškodnění nenáleží, je třeba z důvodu počasí. A tady musím říct, promiňte mi ten výraz, že Raynair měl z prdele kliku. Ten den totiž bylo špatné počasí a tak nemusí nikomu nic platit. Přestože:

• Toho 28.10. se na letišti v Praze slavilo 100 let naší země a proto od 13:30-15 hodin byl uzavřený letecký provoz – nikdo nemohl odlítat ani přilítat. Naše přistání z Krakowa mělo být ve 14 hodin. Letecké společnosti to věděly rok dopředu! Přesto si Ryanair vesele vypravil let do Krakowa, i když věděl, že nemůžeme letět. Jasně, let by byl zpožděný. „Jen“ bychom 2 hodiny zbytečně čekaly na letišti, místo toho, aby Raynair na ten den a hodiny uzpůsobil svůj letový řád. Jde o přístup. Mají nás, své klienty, prostě u zadku.

• A přestože letadlo, kterým jsme měli letět, mělo technickou závadu. Ráno mělo z Říma vyletět letadlo do Krakowa, které následně mělo pokračovat do Prahy. To ale mělo poruchu, takže ani nevzlétlo, tím pádem nedorazilo do Krakowa a odtud pak nemohlo letět do Prahy.

Jenže tohle vše se jednoduše schovalo za špatné počasí. A my nic nedostali. Ani proplacené náklady navíc, peníze zpět za zaplacené letenky, nic. Tak to je. Špatné počasí = nepředvídatelná okolnost = nikdo za to nemůže = cestovateli, musíš to chápat.

Poučení

Chtěla bych si nějaké vzít, ale žádné nenacházím. Jen vím, že vše zlé, je nám k něčemu dobré. Určitě jsem získala novou zkušenost. Už bych (snad) tak neplašila. Víc bych jednala sama za sebe a nelepila se na druhé lidi a tím nevstřebávala jejich energie a rozpoložení. Víc bych se ptala.

Každopádně – už velmi, velmi brzo mě čeká další cesta. A  pak několik dalších. A tak v tomto volám: Já vím, že zrušené lety jsou a budou, je potřeba naplnit statistiky, jen moc prosím, kdykoliv jindy, než když letíme my. :)

Myšlenka #1

Když něco nejde, neznamená to, že je to špatně

Jak jsme psala úplně na začátku. Při cestě do Krakowa jsem nebyla zrovna fit a v nejlepší náladě a rozpoložení. Neslo to sebou i dělání zbytečných chyb. Když jsme ještě ten pátek po příletu se Simonkou prošly Floriánskou branou a vstoupily do uliček starého města, moje aplikace se mnou vůbec nespolupracovala. Motala jsme se tam a zpětně nechápu, jak je to možné a jak jsem dokázala tak blbnout. :D

Viděla jsem v itineráři ta naplánovaná místa a cítila, jak se mi celý plán rozpadá pod rukama. Nebavilo mě to. Přála jsem si, aby v tu chvíli byl někdo vedle mě, objal mě, vzal mi ten mobil z ruky a řekl: „Neboj, to bude dobrý, já to vezmu za tebe.“ Jenže tam nikdo nebyl. Tak jsme se tam pomotaly, zvládly dorazit k divadlu Juliusze Slowackého a pak zpět na hlavní ulici k Hlavnímu náměstí.

A tak jsme tak tiše šly tou hlavní ulicí. Já vnímala, že to Símu úplně nebaví a nevěděla jsme, jak ji povzbudit, sama jsme byla skleslá a snažila se nebýt a taky mi bylo líto, že mi to nejde. Že mi to celé nějak nejde. 

Síma z ničeho nic ožila a zvolala: „Tiger!“ To je síť obchodů, kde se prodávají (z mého úhlu pohledu) roztomilé zbytečnosti. Děti do něj u nás v Liberci rády chodí. A když někde na nějaký narazíme, musíme tam jít.

A já najednou ucítila úlevu. Díky tomu, že mi to celé nešlo a měla jsem náladu a pocity, jaké jsme měla, jsem dokázala s naprostou lehkostí rezignovat na vše. Pustit ten plán. Pustit to, že bych ráda některá místa viděla. Velmi jednoduše jsme přijala, že je to celé jinak. Že mám sebou stále ještě malé dítě, které se mi nepodařilo získat pro mé plány a nadchnout ji a které má jiné potřeby, než vidět 5 kostelů. (A to jsem si myslela, že jsme její věk a potřeby zohlednila dostatečně a místo 15 to zkrouhla jen na 5. :D)

A tak jsme vesele zapluly do Tigeru, koupily sliz, který miluje a prochodily jen to, co se nám chtělo a co nás bavilo. Vsadím se, že když bych byla fit, nejspíš bych tak lehce své plány a představy nepustila. Zkrátka, když něco nejde, neznamená to, že je to špatně.

Myšlenka #2

Když chceš naplnit nějaký záměr, musíš hodně investovat

Tohle pošeptání mě ohromilo. A došlo k tomu přes zdánlivě banální věc. Totiž. Před cestou jsem si směnila peníze a zapomněla jsem si pohlídat, aby mi ve směnárně nedali vysokou bankovku. A tak jsem vyfásla stozlotovku. Uvědomila jsme si to až v Krakowě a rozhodla se, že ji co nejdříve rozměním. A co se dělo? Nikdo ji  nechtěl. Ani v tom Tigeru, kde bych čekala, že to nebude problém. Problém byl v tom, že jsem se jí snažila rozměnit ve chvílích, kdy jsem kupovala drobnosti.  Uspěla jsme s ní až v židovské čtvrti v restauraci, kde jsme udělaly slušnou útratu a tak pro paní nebyl problém přijmout 100 zlotých a vrátit mi.

Případová  studie investice

Mohla jsem si to  hodně silně otestovat. Je to taková malá případová studie. :)

Krátce před odletem do Krakowa jsem vypustila novou službu – Zpětná vazba na web. Do chvíle, než jsme sedla a šla psát článek Co se skrývá za re-designem webu, jsem netušila, že ta služba vznikne. Netušila jsem to ani během toho článku. Ten článek ze mě vycházel, byla jsem toho plná, řekl si o napsání a já prostě musela zasednout a psát, jelo to jak po másle a najednou to samo došlo k závěru a Zpětná vazba byla na světě. Bylo to logický a geniální zároveň. Ten článek v to logicky a zcela přirozeně vyústil. Sama jsem na to koukala jako puk. :D

A ještě logičtější mi přišlo, že je potřeba to nabídnout zdarma. Ale ne plošně, rozhodla jsem se pro 10 lidí. Nic jsem si nepředstavovala, nic jsme neočekávala. Koneckonců ta služba vznikla před 5 minutama :D a ani jsme přesně nevěděla, co mě čeká, co bude součástí, jak to celé vlastně bude vypadat.

Nevěděla jsem nic, jen že mám novou službu, kterou jsem právě nabídla 10 lidem zdarma. 

Do 2 hodin od zveřejnění článku jsem měla 10 lidí. Některé jsme znala, jiné ne. Někteří měli docela malý web, ale jiní měli velikánské a fakt rozlehlé weby. Veliké. A já najednou stála před tím, že jsme měla napsat 10 zpětných vazeb, nevěděla jsem přesně, jak to chci vůbec pojmout a došlo mi, že i kdybych každou jednu psala jen hodinu (hodinu jsme některé weby jen procházela, abych se zorientovala :D), je to 10 hodin mého času.

Výsledkem byly několikastránkové zprávy. Každou jsem psala velmi osobně. Do hloubky. Ukazovala jsem jim jejich weby z úhlů pohledů, ze kterých se nikdy nedívali. Vzala jsem je tam, kde nikdy nebyli, aby sebe a svou práci mohli začít vidět novýma očima. Dala jsem do toho maximum, všechno, co vím a znám. Nebylo to  lehké. Ale našla jsem si ten čas a věnovala jsem jim ho. Protože mi to dávalo smysl. Protože jsem vnímala, že je to součást toho, co mám dělat a co už dělám. Že jsem věděla, že 10 lidem skutečně pomůžu. Když budou chtít vidět a slyšet. A že já sama mohu vyrůst a naučit se nové.

Když jsem jim pak své zprávy poslala, byla to na jednu stranu úleva, že už to mám hotové :D, na druhé straně jsem byla napnutá. A čekala jsem. Když mi začaly přicházet první maily zpět, normálně jsem se bála je otevřít. Najednou mě přepadl strach. Protože ty zprávy nebyly vůbec jednoduchý. A já si to uvědomovala. Byly osobní, místama byly docela drsný, byly hodně upřímný a hluboký. A rozhodně to vyžadovalo odvahu a pokoru to přijmout. Ale taky jsme věděla, že mají moc posunout. Hodně posunout. Ale jak mám vědět, jak to na té druhé straně vezmou? Uvidí to? Nebo se jich to dotkne a sesypou se? Co bude? A taky já se učím. Co když jsme to někde přehnala? Co když jsme přestřelila? Co když jsme moc drsná a ztratím teď jejich důvěru? Co když jsme se prostě spletla?

A tak když jsem v poště viděla první maily, musela jsem já sbírat odvahu na to, abych je rozklikla. :D Ano, přišla mi i odpověď, ve které jsme viděla, že je to pro toho člověka těžké. Viděl spíše to, co je špatně, než  aby vnímal, jak krásný prostor pro růst a změnu se mu otevřel a kam se může díky zpětné vazbě posunout. Chápu to. Ty zprávy opravdu nejsou lehké čtení. Vše má svůj čas. Pro každého z nás.

Ale většina zpráv, která mi přišla, mi vyrazila dech. Když jsme četla od Veroniky Soukupové, rozbrečela jsme se. A brečela jsem ještě několikrát.

Ahoj Veru,
chci ti poděkovat za tvou zpětnou vazbu. Ty ani netušíš, co jsi způsobila. :) Protože to nebyl jenom popis webu, co si mi poslala. Vystihla si tím to, jak podvědomě přistupuji ke svému „podnikání“ a jaké strachy s tím mám spojené. Trefila si se do černého a s každou věcí, kterou si napsala, jsem si já sama přehodnocovala svůj postoj k tomu, co dělám.

Celou zprávu od Veroniky si můžete přečíst na této stránce. 

A ještě jedna :

Hezký večer, Verčo,

moc Vám děkuji za Vaši zprávu plnou trefných a pro podnikání důležitých doporučení. Jste fakt dobrá a krásně se umíte nacítit. S podnikáním jsem v podstatě na startovní čáře a tak jsou doporučení, které jste mi poslala k nezaplacení. Vše jsem poladila na základě Vašich doporučení. Ještě na tom dělám a nějakou dobu dělat budu. Moc moc děkuji. ?

Monika Sinael Motyčková

Mělo to smysl! Moje investice se mi vrátila téměř okamžitě. Měla jsem radost, když mi někteří napsali, že hned začali na webu pracovat a dělat to, co jsem jim poradila. Pomohla jsme několika lidem se posunout. A když jsme viděla, jak to některé znovu nakoplo, jak se zase ze svých webů a online podnikání těší, hřálo mě to u srdce.

Ale moje investice se mi nevrátila jen v dobrém pocitu. Vzešly z toho další placené objednávky na mé služby.

A tak se vracím na úplný začátek, zpět k tomu, co mi Krakow pošeptal do ouška: Když chceš naplnit nějaký záměr, musíš hodně investovat. Není to laciná investice, jako že v nákupním centru dostaneš cukrovou vatu zdarma. Někdy jdou ty investice až na dřeň. Ale je to cesta, která (mi) dává smysl a po které chci jít. Ve všech oblastech, nejen v podnikání. :)

Možná proto také cestuji s dětmi, dokud ještě mou investici s radostí a chutí přijímají… :)