Říkej mi Henry (Krátká LGBT povídka <3)

Když mi tuto povídku poprvé četla má teprve 13letá dcera, myslela jsem si, že mi čte něčí dílo. Že narazila na nějakou zajímavou povídku, která se jí líbí, a chce mi ji přečíst. Byla jsem doslova v úžasu, když mi řekla, že tohle napsala ona sama. Nechtělo se mi tomu ani věřit. Tohle podle mého názoru není povídka odpovídající 13 letům věku.

Vzpomněla jsem si na jednu mou kamarádku, která mi kdysi řekla: „Veru, ty máš starou prastarou duši.“ Jakože jsem moudrá a tak. :D Chtě–nechtě se mi to vybavilo i u Simonky. Možná, že jsou staré duše dědičné…

Začtěte se do krátké povídky a užijte si malé zastavení ve světě, kde je vše tak, jak právě my chceme. Protože o tom psaní knih a povídek je – může to být jak jen autor chce. :)

Říkej mi Henry

(Krátká LGBT povídka <3)

John se probudil, vykoukl z okna a povzdechl si. Další deštivý den a jemu se nic nechce dělat. Ale musí. Musí jít do práce a snažit se přežít. John pracoval v knihovně, nebavilo ho to, ale neměl sílu a čas přemýšlet o nějaké jiné práci. Pár let má těžké období, chybí mu chuť do života, nic ho nenaplňuje a na konci dne je pro něj těžké si vzpomenout aspoň na jednu věc, která mu udělala radost. Tohle je John, řekla jsem vám to podstatné, co byste o něm měli vědět. Ale v tomto příběhu vám řeknu něco více o něm, o jeho období, kdy se začal objevovat, a spousta věcí se v něm změnila.

Byl prosinec a místo toho, aby venku sněžilo, zase pršelo a bylo akorát všude bláto. John se vypravil do práce i přes tu nechuť, kterou v sobě skrýval. Před knihovnou ho potká… Vysokého, neznámého mladíka s černým kloboukem a béžovým kabátem. John prošel kolem něj a trošku se podivil, protože tam jen tak v té zimě a dešti stál. Přece jen mu to nedalo, otočil se a zeptal se mladíka: ,,Nechcete s něčím pomoct?” V tu chvíli mladík zvedl hlavu, sundal si klobouk a podíval se Johnovi do očí. Kapky deště mu přistály na obličeji a jen se usmál. Po chvilce odpověděl: ,,Ne, děkuji, vše v pořádku”. John se zakoukal do jeho krásných výrazných modrých očí. Oba se začali mírně červenat, ale John se rychle odtrhnul. Začal uvnitř sebe panikařit, ale nedal to znát. Nevěděl, co dělat, a tak trochu kostrbatým hlasem řekl, že už musí jít.

Přišel do své kanceláře, sedl si na židli a jediné, co ze svých úst vypustil, bylo: ,,Co to sakra bylo?!” Pocit, který v sobě měl, byl tak zvláštní, vůbec ho neuměl popsat. Pak se zvedl ze židle a rychle se podíval z okna, jestli tam náhodou ještě nestojí, ale nikde ho neviděl. Povzdechl si…

Uběhl už týden od doby, co ho John viděl.

Každý den se na něj snažil nemyslet, ale nešlo mu to. Byl opět v knihovně a zrovna se připravoval na přednášku o jedné knize. Měla začít za půl hodiny a místnost se začala plnit lidmi. Čas se krátil a John myslel jen na jedno… Jestli tam přijde. On sám nechápal svoje pocity, viděl ho přece jen jednou a to na pár minut. Ani neznal jeho jméno, už ale neměl čas dál přemýšlet… Přednáška musí začít!

Po asi 5 minutách, co John začal s přednáškou, slyšel mírné bouchnutí dveří. Podíval se k nim a tam ho uviděl. Mladík si šel sednout na zadní židli a John byl rád, že dorazil. Po přednášce k Johnovi přišel, chvíli se na sebe jen dívali, ale pak mladík spusti: ,,Dozvěděl jsem se o této přednášce díky plakátům, které byly před knihovnou. Moc se ti to povedlo”. Poslední věta Johna potěšila. Bylo to jiné než od kohokoliv jiného. Začervenal se a odpověděl: ,,Děkuji, já jsem rád, že jsi přišel.” Mladík se pouze upřímně usmál.

Oba dva se začali koukat do země a nevěděli co říct. Začínali se cítit trapně, John si ale v tu chvíli vzpomněl, že se už od prvního momentu, co ho uviděl, chtěl zeptat na jeho jméno. Vypadalo to, jako kdyby se oba chtěli zeptat na to samé. John dál neotálel a spustil: ,,Před tím, než odejdeš, jsem se tě chtěl zeptat, jak se jmenuješ.” Mladík odpověděl: ,,Říkej mi Henry.” Chvíli si ještě povídali, pak ale Henry šel. Když už všichni z knihovny odešli, John myslel jen na něj.

Když přišel domů, převlékl se, vyčistil si zuby a lehl si do postele. Cítil se bezdůvodně šťastně, což už dlouho nezažil. Jen když na něj myslel, měl pocit poblouznění, bezdůvodného štěstí a mírné nervozity. John už pomalu zavíral oči a v duchu si pouze opakoval: ,,Henry, Henry, Henry…” Pousmál se a usnul.

Uplynulo pár týdnů od doby, co se oba v knihovně potkali.

John se na něj snažil nemyslet, ale nešlo to. Nebyl schopen si připustit, že ho miluje, to by totiž znamenalo, že je gay. On? Ne, nikdy. Uplynulo pár hodin v knihovně a jemu skončila směna. Zabalil si a měl namířeno domů, před knihovnou se ale rozhodl, že půjde jinou cestou. Snažil se sám sobě namluvit, že to dělá jen, aby si provětral hlavu, i když uvnitř v srdci prostě věděl, že to dělá, protože má naději, že ho potká.

Šel, poslouchal písničky a konečně se mu na chvíli podařilo myslet na něco jiného než na Henryho. Do cesty se mu ale připletla ulomená větev. Spadl a ve chvíli kdy se chtěl zvednout, mu někdo natáhl ruku. John zvedl hlavu a uviděl rozzářenou tvář. Henryho tvář. Na chvíli se zasnil, ale pak se zase rychle odtrhl. Henry mu pomohl na nohy a chvíli se na sebe jen dívali. Pak Johnovi došlo, že by mu měl poděkovat.
,,Děkuji za pomoc.”
,,Nemáš zač,” usmál se.

Do trapného ticha Henry stydlivým tónem nabídl, jestli by nechtěl zajít na kafe. John ale nad tím začal až moc přemýšlet, v jeho hlavě se odehrávalo asi tohle: ,,Co když se stane něco trapného? Co když tím kafem myslí něco víc? Bylo by to vlastně špatně?” Byl tak zmatený, že ze svých úst vypustil: ,,Promiň, musím už domů, práce volá.” Rychle se otočil a šel, aby raději neviděl skleslý Henryho pohled. Ušel pár metrů a pak se zastavil. Uvědomil si, jakou blbost udělal. ,,Však mi pomohl, chtěl jít se mnou na kafe a já s ním vlastně taky, proč jsem řekl ne?!” Začal si to vyčítat.

Otočil se a rozběhl se za ním.

Henry už ušel nějaký kus cesty, takže když k němu doběhl, musel lapat po dechu. Chytil ho za rameno a spustil: ,,Promiň za to, co jsem řekl, jen jsem nečekal, že zrovna ty se na to zeptáš.”
,,Ode mě je to divné? Chtěl bys jít s někým jiným?” Řekl trochu smutným hlasem Henry, který si to špatně vyložil.
,,Ne, ne, právě jsem hrozně rád, že ses na to zeptal, dlouho jsem na tuhle chvíli čekal.” John toho řekl trochu více, než by chtěl…
Henry se usmál svým krásným, specifickým a upřímným úsměvem. Oba se na sebe koukali zamilovaným pohledem, ale pak se probrali a vyrazili do kavárny…

Po vypití kafe a dlouhém povídání o všem možném, Henryho napadlo, že Johna dovede na své oblíbené místo. Vyšli z kavárny a Henry mu zavázal oči šátkem, který měl přivázaný na svých hnědých kudrnatých vlasech. Chytl Johna za ruku a dovedl ho k zmiňovanému místu. Když dorazili, první co Henry udělal, bylo to, že pustil svůj oblíbený playlist. ,,Bez hudby by to totiž nebylo ono,” dodal a zasmál se.

Sedli si na lavičku a Henry Johnovi rozvázal šátek. Před sebou viděli zasněžené koruny stromů, zamrzlé jezero a krásný západ slunce. John byl ohromený. Než stihl něco říct, Henry mu dal prst před pusu a přisunul se k němu blíž. Naklonil se k němu a jeho promrzlé rty se začaly dotýkat těch Johnových. Hudba jim pronikala skrz uši a rty začaly pomalu měknout. Vše se v tu chvíli zastavilo, byla jen hudba, západ slunce a oni dva…