Chodit proti větru je čiré bláznovstí

Stála sama. Byla mlha a proti ní dul ostrý silný vítr. Přinášel jemné zmrzlé krupičky, které jí píchaly do tváří a holých rukou. Bolelo to. Cítila, jak má ruce na kost promrzlé. Pokusila se udělat krok, ale protivítr byl tak silný! Chtěla brečet, ale než jí z oka stačila slza ukápnout, vítr jí odvál, byla ta tam.

„Ani brečet nemůžu,“ zlobila se.

Začala si pomalu uvědomovat, kde to vlastně je. Kolem ní byla mlha, takže moc dobře neviděla, ale pochopila, že je na nějaké planině. Celý ten obraz byl docela nehostinný. Stála tu v lehkých bílých šatech, opíral se do ní mrazivý vítr a znemožňoval jí udělat byť jen jeden jediný krok.

„Stejně ani na ten krok není vidět,“ brblala.

Chvíli tam jen tak stála a vstřebávala celou realitu. Pak jí došlo, že takhle to dál jít nemůže. Nemůže tu takhle stát, vždyť by tu za chvíli zmrzla. Sebrala všechny svoje síly a znovu se pokusila o krok. Tentokrát se jí to podařilo.

Skvělé, jde to, to zvládnu, pomyslela si.

Jenže druhý krok byl ještě těžší než ten první. Během hodiny zvládla udělat jen tři kroky.

„Zemřu tady! Nedokážu to! Nemám tolik sil!“ Byla vyčerpaná. Ještě několik dalších hodin (nebo to snad byly dny?) se snažila odtamtud dostat. Ale čím víc se snažila a čím více spoléhala na svou tělesnou sílu, tím více jí opouštěla.

Až nakonec neměla sílu vůbec na nic. Schoulila se na promrzlou zem a smířila se se svým koncem. Vzpomínala na všechno hezké co zažila. Na své děti, které ji tolikrát dodaly chuť žít, jít, nevzdat to. Na svoje sny a přání. Na velkolepé plány, které věřila, že si jednou splní. Teď to byl jen slabý obláček touhy, který se víc a víc rozplýval v nedohlednu. Už si to nikdy nesplním, prolétlo jí hlavou a pomalu zavírala oči.

Najednou ji něco donutilo vstát.

Byla to nová vnitřní síla. Ach, kdyby jen v tu chvíli tušila, že s touhle silou nikdy spolupracovat nemá! Byl to totiž hněv a zloba. Naplnily celé její nitro a doslova ji postavily na nohy.

„Tys mě tady nechal! Vykašlal jsi se na mě! Nestojím ti ani za to, abys tu byl se mnou! Jsi slaboch, co se jen někde v ústraní tiše dívá, jak umírám. Ale já ti ukážu! Ukážu ti, že na to mám, že to dokážu. Tu radost, že bych tady umřela, ti teda neudělám!“

Plná vzteku, trucu a nahněvanosti sebrala všechny zbytky svojí síly a začala jít krok za krokem proti větru. Čelila mu s neskutečnou silou a urputností, bojovala a zuřivě kráčela vpřed.

Sledoval ji. Byl tam, i když ona ho nemohla vidět. Čekal na ten správný moment. Byl trpělivý. Věřil v ní. Dál tiše stál a sledoval JEJÍ boj. Věděl, že to přijde.

A pak to přišlo.

Lehla si na zem. Byla zcela vyprázdněná. Už v ní nebyla žádná zloba, ale ani falešná naděje. Už nechtěla bojovat ani nikomu nic dokazovat. Nebyla už ani smířená. Konečně došla tam, kde měla být. Do odevzdání.

„Fajn, chápu to“, hlesla tiše. Uvnitř ní se rozlilo zvláštní teplo. Najednou věděla, že tu není náhodou. Věděla, že On tu je a moc dobře ví, co dělá. Věděla, že co se má stát, stane se.

Náhle pocítila touhu vstát.

Postavila se vzpřímeně a upřeně hleděla před sebe. Dívala se do té husté mléčné mlhy a nechala silný protivítr, aby si s ní dělal co chce. Ale pohnout s ní v tu chvíli nedokázal. Stála jako skála a jen upřeně zírala do mléčné nicoty.

A náhle…

Mlha se pomalu začala zvedat a ona je uviděla. Byli tak nádherní! Tak klidní a tiší. Byly jich tisíce. Byli obří a majestátní. Mávali svými křídly, které zářily všemi barvami. „Tak proto se ta mlha zvedla!“ Rozhostilo se zvláštní ticho. Bylo tak silné, že se jí rozklepala kolena a horko těžko se držela na nohách.

A pak Ho spatřila. Kráčel k ní pomalu, dával si načas a zároveň čas dopřával i jí. Mohla pomalu vstřebávat každou vteřinu té scenérie. To proto, aby si to celé navždy zapsala hluboko do své paměti a duše. Aby na to už nikdy nezapomněla.

Když k ní došel, vyčkával. Měla na srdci jedinou otázku a On o ní samozřejmě věděl. Chtěl, aby mu ji položila: „Proč jsi mě v tom nechal samotnou? Proč si tu se mnou nebyl?“

„Nikdy jsem tě nenechal samotnou. Nikdy se tě nezřeknu a nikdy tě neopustím, to si zapamatuj. Moje armáda andělů tu byla od první chvíle s tebou. To, že jsi je neviděla, neznamená, že tu nebyli. Byli tu po celou dobu a dohlíželi na tebe. Nemůžeš je ale spatřit ani k nim přistoupit, pokud jsi plná hněvu a zloby. Nemohou ti pomoci ani pro tebe nic udělat, když se snažíš všechno řešit ze své síly.

Vždycky čekáme. Čekáme na moment odevzdání. Jsem rád, že jsi ho dnes zakusila. Odevzdání je nejsilnější nástroj, který jsem ti dal. Nemusíš se vyčerpávat a dělat věci ze své síly. Nemusíš nikomu nic dokazovat. Ani sobě ne. A mně už tuplem. Já tě znám, do nejhlubší buňky a myšlenky. I tam, kde jsi v sobě ještě nikdy nebyla, já tam jsem. Proto si nemusíš hrát na hrdinku.“

Na chvilku se odmlčel a přitom se na ni díval tím nejlaskavějším pohledem, který kdy zakusila. Připadala si najednou nahá, odhalená. A tak to i bylo: nahé a odhalené je vše před Jeho očima. Styděla se, ale zároveň sama v sobě zažívala obrovskou úlevu a smíření. Z jejích myšlenek jí vytrhl jeho hlas: „Je čas.“

Otočil se, dokráčel ke svým andělům, něco pošeptal tomu největšímu a také nejkrásnějšímu, který stál v čele a zmizel mezi jejich křídly. Vyčkávala. Ten největší a nejkrásnější anděl k ní došel. Byla tak moc napjatá, co jí řekne, ani dýchat nemohla. „Jsem tvůj anděl strážný a přišel jsem ti vyřídit vzkaz: Chodit proti větru je čiré bláznovství.“

Pokynul ostatním andělům a ti ji obklopili a pomaličku jí otočili po směru větru. Náhle nebyl tak štiplavý a mrazivý. Najednou už nepotřebovala sílu a nemusela se snažit překonávat ten jeho šílený odpor. Náhle byl zdrojem její síly. Opíral se jí do zad tak, že měla problém zůstat stát. Anděl jí pevně držel. Usmál se na ní a řekl: „Jsi připravená?“ A než stačila odpovědět, spolu s celou armádou andělů se nadechl, foukl a pustil jí…

Nic krásnějšího snad nezažila.

Měla křídla! Skutečná a nádherně duhová. Byly v barvách, které milovala. Jejich odstíny byly zářivé a slévaly se v nové odstíny. Strašně moc si to užívala. Vítr teď byl její spojenec a pomáhal jí v letu. Vyletěla nad mlhu a užívala si let nad mraky a v sluníčku. V její duši byl pokoj, smír a víra, že teď dokáže cokoliv. Vnímala, jak se její vnitřní síla zvětšila. Přála si, aby to nikdy neskončilo.

Ale nejde takhle lítat celý život, to věděla také. Je skvělé si ten čas užít, ale dřív nebo později nastane moment, kdy je třeba se vrátit zpět na zem. Pomalu se na to začala připravovat. Byla trochu smutná, ale to, co se dneska naučila, je teď její novou součástí. Je to nová ingredience její podstaty. Tam uvnitř ní se dnes rozzářila další nová buňka. Informace, které jsou v ní zapsané, bude opakovaně čerpat v mnoha dalších situacích.

Až zase bude čelit nesnesitelnému větru, mrazu, strachu a bolesti. Už bude v sobě mít informaci, která ji dodá sílu a připomene jí, jak to může zvládnout. Už nikdy nezapomene na to, že není sama a že i když je kolem ní mlha nebo tma, její strážci tam jsou a dohlížejí na ni. Jsou to Jeho strážci. A ona je Jeho. Nikdy ji nemůže opustit nebo nechat bez pomoci.

Přistála měkce na zem a její křídla se pomalu rozplynula. Byl čas vydat se dál.