Život je cesta – poselství pro vás nejen na rok 2017

Byl poslední den roku 2016 půl druhé v noci. Nemohla spát, byla plná tolika dojmů, myšlenek, pocitů. Plakala. Ne smutkem, ale vděčností. Poslední měsíce, roky, pro ni byly těžké. Zápasila sama se sebou, s povinnostmi, zodpovědností, důsledky špatných rozhodnutí. Ale víc a víc v ní rostl pocit, že její životní cesta se pomalu ale jistě z úseku plného náledí, bahna, mnoha překážek, tmy a mlhy dostává do úseku slunce, tepla a odpočinku. Cítila to. Tamhle za tou zatáčkou se to určitě zlomí, ví to, tuší to. Jde, i když už po kolenou, boty dávno roztrhané, nohy rozedrané, srdce na kusy, ale jde. Musí tam dojít, dokáže to!

Život je cesta. Před pár dny jsem se s dětmi dívala na film Trosečník s Tomem Henksem (taky vám vůbec nevadí, že některé filmy vidíte xkrát za sebou? :-)) a hluboce se mě dotkla ta pasáž, kdy vypráví o tom, jak to, že se zachránil. A on tam (volně parafrázováno) říká: „Pak mi příliv přivál plachtu. Postavil jsem vor, musel jsem. NIKDY NEVÍTE, CO PŘINESE PŘÍLIV.“ A já si uvědomila, že je to někdy ta jediná naděje pro to, jít dál. Někdy máte pocit, že už to nejde, nemůžete, nevidíte, jste obklopeni mlhou beznaděje, sebelítosti, starostí, pochybností a kdo ví čeho ještě. Čelíte životu a sami sobě v té nejnaturálnější podobě. A přece i tehdy, nebo právě tehdy, platí:  NIKDY NEVÍTE, CO PŘINESE PŘÍLIV.  A já říkám:

NIKDY NEVÍTE, CO JE ZA ZATÁČKOU!

(Film je zde, scéna, o které mluvím začíná ve 130 minutě.)

Obraz, že život je cesta, mi chodí často. Není to nic světoborného :-), to zná každý. Ale dnes, když jsem si psala s jednou mně milou duší, která byla aktuálně skleslá, jsem ho musela i namalovat. Bojovala jsem s tím, malovat neumím. Jenže to se bez toho nedalo. A tady je ten slíbený výklad :-):

Cesta znamená činnost. Jít. Dělat kroky. Nikam nedojdeme, když budeme stát na místě. Tam, kam dojdeme = jakou vzdálenost ujdeme, je přímo odvislé od množství kroků, které uděláme. A je to NA NÁS. Rytmus, rychlost i styl chůze, to, jak dlouho zůstaneme na konkrétních vyhlídkách, odpočívadlech nebo jak dlouho se budeme rochnit v tůních, určujeme MY SAMI. Okolnosti jsou kolem nás různé, ale jen my rozhodujeme, zda to vzdáme, zůstaneme přežívat na jednom místě nebo se zvedneme a půjdeme dál a nevzdáme to, dokud nedojdeme tam, kde je lépe a kde si budeme moci lépe odpočinout. Je na nás, zda se necháme zastavit nebo na jak dlouho si dovolíme nechat se topit v lítosti, nevíře nebo smutku.

Na té cestě jsou různé tůně a vyhlídky. Je tam vyhlídka Vyčerpání, Nevím kudy dál, Nechci, Je to na nic. A tůně Depka, Sebelítost, Kritika a jiné.  Jsou, vždy budou, JE TO NORMÁLNÍ. Opakují se pravidelně v různých úsecích naší cesty. Někdy do nich zahučíme a jindy je mineme. Je potřeba ale vědět, že tam nejsou proto, abychom na nich dlouho stáli a pobývali, ani abychom se v nich utápěli. Jednoduše patří k té cestě.

ALE jsou tam i jiné plošiny/vyhlídky a jiné tůně.  Vyhlídka Naděje, Víra, Vytrvalost, Dobrota, Příležitost…A tůňky Sebepřijetí, Sebeláska, Netlačení na sebe, Radost, Vděčnost, Pokora…Ty někdy nejsou hned vidět a někdy je na naší cestě musíme cíleně hledat. Někdy je naším úkolem je najít a zůstat tam. Nabrat si. zastavit se v Důvěře a Víře. Vykoupat se, doslova porochnit se v Naději a Sebedůvěře a Sebelásce. Někdy tam necháme staré šaty a oblékneme a obujeme nové.

Čím víc budeme tato místa hledat a čím víc vědomého času v nich trávit, o to lépe pak zvládneme ty temné úseky cesty, vyhlídky a tůně.

Obojí patří k cestě a nad obojím vládneme my sami.

Cesta je to dlouhá. Vede údolím i vrcholky. Svítí na ní slunce i bouří. Vším však procházíme jako stále stejná osobnost, ve smyslu pořád jsem to já, pořád jsi to ty. Měníme se tím, kolik cesty jsme už ušli, jaké zkušenosti jsme tam nabrali, jaká rozhodnutí jsme učinili. Vše souvisí se vším. Před má vliv na teď, teď má vliv na potom. A tak jednu bouři prohrajeme, ale druhou už projdeme vítězně.

Proto moje poselství pro každého z vás NEJEN  do roku 2017 je:

Mějte oči otevřené a srdce nasměrujte k hledání dobrých vyhlídek a tůněk. A nepřestávejte jít! Nenechte se zastavit! Nikdy nevíte, co přinese další krok, kdy nastane ten zlom, na který čekáte. Nikdy nevíte, co je za zatáčkou. MUSÍTE JEN JÍT, JEN JÍT……

Mám v srdci vděčnost. Za vše, co mi tento rok přinesl. A obzvlášť závěr roku byl pro mě důkazem, že těžké boje vedou k velkým vítězstvím. Že je třeba dávat a nečekat zpět a ono se to samo vrátí mnohem větší a zaplaví to váš život láskou, úspěchem, příležitostmi. Děkuji za každého z vás, kdo mě sledujete, pracujete se mnou, jen tak mi jdete po boku.

Z HLOUBKY SRDCE DĚKUJI <3 !

Tohle srdce jsem sestavila z vět a slov, které jste mi napsali, když jsme společně pracovali na vašich webech. <3 Najdete ho přehledně zde.