Červen 2022

Nějaký čas jsem pozorovala krev ve stolici. Neřešila jsem to hned. V červnu 2022 jsem podstoupila kolonoskopii. Celý trakt tenkého i tlustého střeva byl naprosto v pořádku. Až na jedno místo. Cca 25 cm od konečníku byl velký polyp. Pan doktor mi ho při kolonoskopii i s kusem střevní tkáně celý odstranil a poslal ho na histologii. S tím jsme se v červnu rozloučili a já odletěla s dětmi na náš pravidelný měsíční pobyt u moře. Pustila jsem to z hlavy, nečekala jsem nic. 

Srpen 2022

16.08. jsem měla domluvený termín u pana doktora v gastroenterologické poradně. Dávno jsem na polyp zapomněla a myslela jsem si, že půjde o nastavení nějakého režimu kontrol. Ale pan doktor mi oznámil nemilou zprávu: V polypu se našly nádorové buňky. Upřímně, ten den mi vůbec nedošlo, co mi to řekl. Došlo mi to až druhý den. Zárověň mi oznámil, že to vypadá velmi dobře. Nádor nestihl nikam prorůst, resp. prorostl cca 1 mm do sliznice střeva. Byly to velmi dobré prognózy. Navrhl mi jako preventivní věc resekci střeva. Tedy odstranění té části střeva, kde se polyp nacházel. Ale že se o tom ještě poradí na onko-chirurgii a zavolá mi.

Volal mi ob den s tím, že i primář onko-chirurgie operaci jednoznačně doporučuje. Vezme se kus střeva spolu s nejbližšími mízními uzlinami. Hned týden na to (24.08.) jsem šla do onko-chirurgické poradny a dostala jsem k mému překvapení velmi brzký termín operace. Byla stanovena na 12.09. 

Září 2022

V neděli 11.09. jsem nastoupila do nemocnice a den na to byla operována. Operace proběhla podle očekávání, uřízli mi kus tlustého střeva s osmi nejbližšími mízními uzlinami. Dva dny jsem byla na JIP a následně přešla na normální pokoj. Trochu mi haprovala hodnota CRP, ukazovala na zánět. Hodnoty ale začly klesat, tak jsem byla v neděli 18.09. propuštěna domů.

ŠOK

Celou dobu jsem byla v naprosté pohodě a brala vše tak, že touhle operací to končí. Ve skutečnosti to byl začátek. S propouštěcí zprávou mi doktor oznámil, že nádorové buňky se našly v jedné z mízních uzlin odebraného střeva. To znamenalo, že rakovina se dostala ze střeva ven a nyní se může jakokoliv šířit po mém těle. Z diagnózy Rakovina tlustého střeva 1. stupně (která je snadno léčitelná), jsem se dostala k diagnóze Rakovina tlustého střeva 3. stupeň. Když jsem později na internetu zjišťovala výhled, v nejlepších prognózách bych měla žít maximálně 5 let. Ale reálná a běžná doba jsou cca 2-3 roky. Lékař mi také oznámil, ať si hned v pondělí zavolám do onkologické poradny pro termín a že bude třeba začít s další léčbou - chemoterapie a ozařování. 

Byla jsem z toho v šoku. A přestože jsem měla rozřezané břicho, byla unavená a vysílená a měla v plánu jet domů taxíkem, vzala jsem svoji tašku a šla domů pěšky. A brečela jsem a brečela. Jak můžu umřít a nechat tu svoje děti? Nemají vůbec nikoho kromě mě. Jak je můžu opustit? A kdo se o mě bude starat a pomůže mi v době chemoterapie? Co s námi bude, když já jsem jediný živitel rodiny? Tohle byly nejtíživější otázky, které mi běžely hlavou a drtily moji duši. Byla jsem tak smutná. 

Oznamuji to dětem

Přišla jsem domů a obě mladší děti ještě spaly. Dominika je odjetá ve světě, ta tu teď s námi není. Převlékla jsem se do pyžama a šla si taky lehnout. Snažila jsem se usnout a tomuhle všemu uniknout. Když jsem pak vstala, děti byly vzhůru. Tak moc jsem jim to chtěla oznámit statečná a nad věcí, místo toho jsem ze sebe vysoukala jen diagnózu a že brzo umřu. Brečeli jsme a brečeli. Pak jsem to ještě musela zavolat Dominice. Rvalo mi srdce, že ji něco takového oznamuju přes telefon a že je tam sama a nemůžu ji ani obejmout. Bylo to strašný. Zase jsme plakaly. 

Další dny (oznamuji to tátovi a rozšklebená rána)

Další dny jsem se snažila v tom všem zorientovat. Do toho jsem brala prášky na bolest, píchala si každý den injekce do břicha (celý měsíc) a k tomu mi ale z největší jizvy na břiše začal vytékat hnis. Ve středu 21.09.2022 odpoledne. Řekla jsem si, že zavolám tátovi, poprosím ho, aby mě odvezl do nemocnice a zároveň mu to oznámím. Táta totiž do téhle chvíle neměl o ničem tušení. Nevěděl, že jsem byla na kolonoskopii, ani že jsem absolvovala operaci. A tak jsem mu všechno řekla a zase brečela. 

V nemocnici mi museli ránu rozpárat, vyčistit (což bylo asi to nejhorší, co jsem kdy zažila), udělal se z ní stěr, aby se zjistilo, jaká bakterie tam řádí a následné dny jsem jezdila každý den na velmi bolestivé čistění a převaz. Mezi tím přišly výsledky stěru, v ráně byla bakterie E coli, dostala jsem cílená antibiotika. Rána se postupně lepšila a tak jsem po necelém měsíci od operace byla převedena na tzv. vlhké léčení. To spočívá v tom, že si ránu každý den vyplachuji a plním speciálním gelem, který ránu udržuje vlhkou a podporuje hojení. A 1x týdně chodím na čištění a převaz do nemocnice. Nejaktuálnější stav je takový, že 20.10. mi bude rána konečně (téměř 6 týdnů od operace) sešita, zadrenována a budu chodit dál na kontroly s tím, že věřím, že to mé tělo zvládne a rána se po sešití znovu nezanítí. Je to zkrátka běh na dlouhou trať. 

Velmi rychle jsem si došla k tomu, že chemoterapie není řešení. Mám stále velmi silné vzpomínky na mou mamku, která chemoterapii podstoupila. Lékaři by se plácali po rameni a do svých statistických tabulek by zapsali (a že zapisují!): Pacientovi byl prodloužen život o 4 měsíce. Hurá. Neumřel za dva měsíce, ale za šest. Přesně tak to je. To, že umře, bylo jasné. Měla metastázy v kostech, v mozku, přesto ji nasadili chemoterapii a ozařovali. Jak moc ji tohle zničilo vidím stále před očima. Ano, vydržela o 4 měsíce déle, ale s jakou kvalitou života? Nijakou. Trápila se a trpěla. 

Chemoterapie je jed. Nic víc. Jsou to strašné jedovaté léky (jestli to lze vůbec označit za lék), které doslova otráví celý organismus. Seberou vám veškeré síly, které možná ještě máte a můžete mít na to posílit svoje tělo a vést ho k uzdravení. 

Představila jsem si, jak do svého těla nechávám lít jed, jak mi to ničí krevní buňky, buňky střeva a přináší to těžké zažívací problémy, jak ztrácím cit v rukou, vypadávají mi vlasy, je mi zle, zvracím a hlavně - hlavně jsem strašně moc slabá. Nemohu být pořádně se svými dětmi, nemohu pracovat, nedokážu se o sebe ani o děti postarat. Co se mnou, co s náma bude... ? 

Takže tu máme jednu cestu, širokou, po které se vydává většina lidí. Je plná strachu, bezmocnosti, odevzdání se a poddání se. Klasická medicína totiž říká, že rakovina vzniká mutací buněk. Tedy v překladu to znamená: Jste chudák, oběť, máte holt smůlu, nemůžete za to. Dáme vám chemoterapii, to pro vás ještě můžeme udělat a buďte rád, nejspíš budete žít (sice strašně a nekvalitně) třeba o rok, dva déle. Odevzdám svou sílu, stanu se loutkou a obětí a na konci je tak jako tak smrt. Aspoň tak to vnímám já.

Jak jsem už psala výše, do poradny jsem šla s listem otázek. Ty nejdůležitější pro mě byly: 

• Jaká je moje přesná diagnóza. 
• Jaká je prognóza.
• Jak rakovina vznikla - můžu za to nějak já.
• Jakou navrhují léčbu.
• Mají pro mě nějakou alternativu. 
• Můžu nějak přispět, něco změnit, udělat - např. změnit stravu, začít brát nějaké doplňky.
• Co by dělal doktor na mém místě. Šel by do jím navrhované léčby. 

Odpovědi  pro mě byly velmi překvapivé a vlastně děsivé. To podstatné, co zaznělo: Nijak za to nemůžu, jinou léčbu než chemoterapii mi nenavrhují, stravu měnit nemusím a doplňky můžu zkusit nějaké vitamíny z lékárny. 

Tedy znovu to, co píšu výše: Být pasivní, obětí, odevzdat svou sílu lékařům a doufat, že chemoterapie je vlastně dobrá a vyléčí mě. Nulové převzetí zodpovědnosti, žádná aktivní snaha. Pouhé hele, nic neřeš, my všechno víme, prostě začni chodit na chemoterapii, ta ti zabije všechny zbloudilé nádorové buňky v těle, které teď zobrazovacími technikami nevidíme a bude to dobré. Žij jako doposud, ono je to fuk, stejnak za to můžou geny. 

V tom vidím ten zásadní rozdíl mezi cestou 1 a cestou 2. Na jedničce do svého těla nechávám lít jed, který mi bere síly a stejnak umřu. Na dvojce můžu do svého těla lít zdraví všemi možnými způsoby, rozmnožovat a posilovat svou sílu, podpořit tělo, aby zahájilo uzdravující proces. A věřit v milost Boží a vyšší záměr, že budu žít. 

Takže po prozkoumání obou cest a porovnání jsem došla k tomu, že tahle cesta mi dává o dost víc smysl a naděje.  Odpovídá mému naturelu a povaze. Nechci se odevzdat, rezignovat, lít do sebe jed, který mi sebere všechnu sílu a zbytek zdraví a čekat na smrt. Chci něco dělat. Vzít zodpovědnost, jít do akce. 

Mojí největší motivací jsou tyto tři oblasti:

1. Moje děti
   Fakt je tu ještě nemůžu opustit. Simonce bude v listopadu teprve 15. Sama teď prochází náročným vývojovým obdobím a já jsem její pevný bod. Stejně tak starších dětí. Když jsem přišla z nemocnice, Daniel mi tolik věcí vyprávěl. Potřeboval mi říct, co se stalo za ten týden, co jsem nebyla doma. A hlavně se pochlubit s dostavěním svého PC setu, na který si vydělával celý rok. Koupil si ho celý sám - počítač, monitor, klávesnici, myš, podložku, sluchátka. Vše si krásně sladil a má to fakt krásný. Stálo ho to několik desítek tisíc, které ve svých 17 letech vydělal vlastní prací a dokázal to! Kolik takových situací ještě bude, kdy na sebe bude hrdý a bude mi to chtít ukázat a já budu moct být hrdá na něj? Hodně a já u nich chci být! A Domča? Je na prahu dospělosti a i když vylétává z hnízda, stále se na tolik věcí ptá a touží po radě. Všechny tři potřebují mámu. Ještě stále a strašně moc. Kdyby měli třeba fajn tátu, nebo někoho jiného blízkého, ale ony mají fakt jen mě. Teď je nemůžu opustit! 
2. Moji klienti
   Miluju svoji práci. Mám klienty, kteří jsou na mě velice závislí. Jejich podnikání funguje i díky mě a tomu, jak jim pomáhám. Nemůžu je opustit a nechat je v tom. Taky tu mám závazky, kterým chci dostát. Vím, že moje práce je mým posláním. Vidím ten přesah a jak moc pomáhám ostatním podnikatelům dostat jejich know-how, dary, poznání, produkty k lidem, kterým pak pomáhají a mění životy. Tady je ještě cesta rozhodně přede mnou a nemůže se teď skončit!
3. Poslání a vize
   Vím, že ještě mám jít dál a předávat víc ze své moudrosti a poznání. Nemyslím si, že nápad - vize, která mi přišla v nemocnici po operaci, je nějaká náhoda. Je to záměr, který mám ještě naplnit (viz níže). A potřebuji na něj čas. A bez uzdravení z rakoviny ho mít nebudu. Takže se musím uzdravit!