Poslední dny jsem smutná. Prostě to tak mám, z různých věcí a důvodů. Dneska jsem nechala kolo doma (i když trochu nedobrovolně) a šla jsem do práce pěšky. Užívala jsem si slunce, podzimní barvy a poslouchala písničky, které mám ráda. V práci jsem tvořila to, co mě bavilo a do čeho jsem měla momentální chuť. A uvědomila jsem si, že je fajn přiznat si, jak se cítím a jak věci prožívám. Nemusím se snažit být vždy silná, všechno obstarat a zvládnout. Můžu k sobě i svému okolí být pravdivá a nehrát hru dvojí tváře. Je to úleva žít tak, jak to zrovna cítím, bez výčitek a pocitu selhání. Znáte to? Žijete to? Můžete to :-) ?