MIKROMYŠLENKY aneb moudro života

Vítejte
Kdo jsem
Co pro vás mám
Co o mně říkají
Co píšu
Média
Členské sekce
Kontakt

MIKROMYŠLENKY

Klikněte na obrázek pro zobrazení krátkého textu.

Veronika Mašínová majitelka e-shopu www.obuv-botky.cz, tvůrkyně webů na bajecnyweb.cz, zakladatelka Virtuální školy podnikatelské samostatnosti, autorka knihy s osobním příběhem Můžeš změnit svět....minimálně ten svůj!, autorka podnikatelského e-booku 4 PILÍŘE ÚSPĚŠNÉHO BYZNYSU, strůjkyně Namakaného pomocníka pro podnikání, autorka on-line kurzu ZDARMA pro začínající podnikatele Pod pokličkou aneb podnikání v praxi, provozovatelka poradního portálu zdrave-nohy.cz a osobní stránky a blogu veronikamasinova.cz ♥

© 2017 Veronika Mašínová. All rights reserved | Vytvořeno by Veronika Mašínová | >>> Ochrana osobních údajů >>> Obchodní podmínky ... .

Facebook

Get the Facebook Likebox Slider Pro for WordPress

Ve stínu francouzských událostí posledních dnů mě tato věta velmi zasáhla. Uvědomila jsem si, jak moc se nechávám ovládat okolnostma, které nemají žádnou důležitost ani hodnotu. A jak moc záleží na tom nepromarnit svoje dny života, protože nevím, kdy skončí, co se stane a nemám žádnou moc hodně věcí ovlivnit. Ale to, čemu dám svou pozornost, čas a zájem, to ovlivnit můžu. A je moc důležité to dávat tomu, co za to stojí.

Ať vás ty vaše cesty v příštím roce dovedou nejen ke správným rozhodnutím, ale také ke správným odbočkám a akcím. S Láskou Jsem máma a podnikám - Veronika Mašínová

Dnes ráno mě napadla .....maličkost. Zrychlila jsem pohyby a oblékla jsem se dříve než jindy, což mi umožnilo sejít se psem ven před dům a počkat na děti než sejdou dolů a odjedou na kolech do školy. Místo klasického rozloučení v pyžamu mezi dveřmi jsem dnes stála na chodníku a mávala jsem jim, dokud mi nezmizely z očí. Jejich radost a úsměv na tváři asi nemusím zdůrazňovat :-) První barevný puntík. Kolik jich dnes ještě dám nevím, ale je to super, kéž by se mi podařil alespoň jeden denně.

Když se potkáte s láskou, zasáhne vás. Nemám teď na mysli primárně lásku mezi mužem a ženou, ale ty malé, drobné, někdy až droboulinké, projevy. Jsou jako malé kapičky. A když se zrovna cítíte jako na poušti, dokáže i jedna úplný zázrak. Mnohdy je nevnímáme, nevidíme. Někdy ano a uvědomujeme si, že jsme přímo v dešti.
Minulý týden jsem si jedno odpoledne užívala sluníčka. Všechny děti to se mnou už vzdaly, vedro na ně bylo příliš velké. Poslouchala jsem si písničky a pekla se :-) Když tu znenadání přede mnou stojí nejmladší dcera a podává mi sklenici šťávy s několika kostkami ledu. Koukala jsem na ni jako na zjevení :-)
Láska pozná, jak vám je, dokáže dát to, co zrovna přesně potřebujete a vůbec nic speciálního k tomu nepotřebuje. Nikdy jí není nedostatek a každý ji může dávat i přijímat. A často ti, kteří mají nejméně, dávají nejvíc....
Moc vám (nejen) v tomto týdnu přeji pořádný slejvák. Ať jste svlaženi vy i druzí skrze vás.

Pro tento týden mám pro vás povzbuzení, abyste nikdy nepřestávali snít. Neopouštějte své sny a přání. Někdy jsou to jediné, co nám zůstává a dává nám sílu jít dál. Pablo Picasso řekl: "Všechno, co si dovedete představit, je reálné." Proto žádný sen není hloupý nebo extra bláznivý. Jděte za svými sny, dělejte konkrétní kroky a věci, které vás k vašemu snu povedou, přiblíží a nakonec ho dosáhnete. Odložili jste nějaký svůj sen, přání, touhu? Dejte jim znovu šanci, aby si vás mohly najít. Třeba zrovna až nebudete dávat pozor.

Přijímat sám sebe je nutností pro to, abychom byli druhým darem a měli jim co dát. Každý jsme originál a naše nedostatky neznamenají naši méněcennost, ale naopak - dokazují naši originalitu a nezaměnitelnost. Nikdo další jako já na světě neexistuje. Tak proč bych se měla trápit tím, že nejsme taková nebo maková? Jsem jaká jsem a jsem tu pro vás, pro druhé, pro ty, kteří o to stojí. Ano, naše nedostatky jsou důkazem naší originality. Není to osvobozující :-)?
Přeji vám pro tento týden veselý pohled do zrcadla, smířený pohled do duše a kreativní výstup ven. Dejte na odiv svou originalitu, stojí za to! A dejte mi o ní vědět, třeba zde na FB nebo e-mailem, mám vaši originalitu opravdu ráda.

Cílení na dokonalost je ve světě kolem nás "normální". Víme to. Je nám jasné, že všichni nejsou stejní, že všichni nemůžou umět vše. A přece se pořád srovnáváme. Jako kdyby existoval ideální výchozí bod, ke kterému se lze porovnat. V čemkoliv. Vzhledu, inteligenci, výkonu, poznání, majetku.....

Jeden výchozí bod ale přece jen existuje :-) Je to PŘIJETÍ. Sebe sama. Takový jaký jsem, jak vypadám, jak věci prožívám a prociťuji, jak věci vyhodnocuji, jak o nich přemýšlím, jak k nim přistupuji, jaké podávám výkony, v čem jsem a nejsem dobrý, co mi chutná, co se mi líbí a tisíc dalších částic vlastního života. Jsem to JÁ.

A pak je náhle spousta věcí úplně FUK. Vyslovte to slovo nahlas. FUK. Vnímáte ten zvuk? Jsou prostě pryč. Nedůležité. Nepodstatné. A zůstane jen svoboda být sám sebou. A ta rodí spokojenost, radost, ocenění a hodnotu - sebe i druhých. Vděčnost a příležitost. Tisíce příležitostí. Být a dávat sám sebe druhým takový, jaký jsem. Není nic krásnějšího, než žít v přijetí sebe samého. A obohacovat sám sebou svět.

A tak vám do tohoto týdne (a co CELÉHO vašeho života) přeji skutečné zažití FUK.

Je to vlastně tak jednoduchý a právě proto je to složitý :-) Mnozí stráví svůj život děláním toho, co je nebaví a nemají rádi. Chodí do práce, která je štve, volný čas naplňují věcmi, které je obtěžují a unavují, mají vztahy, které je vyšťavují. A věří, že to tak musí nebo má být. Nemusí a nemá.

Svůj život máme na odžití jen jednou, žádné repete nebude a jestli ho strávíš tím, že budeš dělat to, co nemáš rád, je to jen tvoje volba. Já si volím lásku. K sobě, ke svému životu i k těm, kteří jsou kolem mě. To je moje volba. Bez výmluv.

Rozhodování je nedílnou součástí našich životů. Za den uděláme desítky rozhodnutí, která nás nijak nezatíží. Ale co v těch chvílích, kdy jsme na křižovatce a musíme udělat důležité rozhodnutí? A nebo B? Nebo snad C? Možná bude nejlepší D, které spojí A,B i C dohromady :-) Nestresujte se. Život je cesta a pokud něco končí, někde vedle něco jiného začíná. To je realita, i když máme pocit katastrofy a konce světa. Ať je to v lásce, v rodině, ve škole, v práci, všude každým NE začíná jiné ANO. Jen ho je potřeba najít.....

Na vše se dá dívat jednoduše nebo složitě. Jde jen o to, jaký úhel pohledu si vyberu. Svět není černobílý, ale většinou si volím mezi dvěma možnostmi - vítěz nebo sráč, klaďas nebo záporák, optimista nebo pesimista, tvůrce nebo oběť, smutek nebo radost, beroucí zodpovědnost nebo svalující, smířený nebo ve vzpouře atd. atd. Za každý den, bez ohledu na to, co přinese, mohu být vděčný. Buď mi byl milostivý a nebo mě vychovává. Ať tak či tak, nikdy nemůžu ztratit :-)

Život je jako prostřený stůl. Nachystal tolik věcí, výzev, cest, možností. A je jen na každém z nás, jestli budeme natolik svobodní (a chytří), že si vezmeme vše, co nám nabízí. Paradoxem je, že tu je VŠE, ale jen my sami rozhodujeme o tom, kolik si toho vlastně vezmeme. Jen my sami se limitujeme a děláme nabídku omezenou nebo nedostatečnou. Když neskočíš, nepoletíš a nezažiješ ten úžasný pocit volnosti, adrenalinu a poznání sebe samého. Když potřebuješ změnu, není nic jednoduššího, než ji udělat. Přeji vám (nejen v tomto týdnu), svobodný let!

Tenhle strom pozoruji téměř celé 3 roky. Miluju ten pohled skrz okno. Na to, jak se mění. Jak mě potěšuje. Jak mě nutí přemýšlet. Letošní podzim je v Liberci mimořádný. Přinesl spoustu slunečných dní. A tak mi letos "můj" strom předvedl něco, co jsem minulé podzimy neviděla.
Je hodně jednoduché být nevšímavý. Nevděčný. Nevidět (třeba i v obyčejných a běžných věcech) to hezké. Všechno je jen o úhlu pohledu.
Život je krásný. Jediné, co potřebujeme, je tu krásu vidět. Za všech okolností, každý den.

Když jsem se rozvedla a začala žít s dětmi v novém pronajatém bytě, jedna z věcí, na které mi hodně záleželo, bylo vytvoření systému. Jsem systematik a v řádu je mi dobře. Vyhovuje mi, když mají věci své místo. A mám ráda, když systém lahodí oku. A tak třeba ve spížce zmizely pytlíky s cereáliemi a investovala jsem peníze a nakoupila skladovací průhledné boxíky, které hezky stojí vedle sebe. Hned víte, které cereálie v nich jsou, lehce si je nasypete do misky a stejně lehce doplníte. Pro někoho drobnost nebo dokonce zbytečnost, pro mě příjemnost a ty peníze za vyhozené nepovažuji. A to nemluvím o dětech, kterým to zjednodušilo život :-) Mám to spojené s ještě jednou osobní věcí - tak jako jsem dala téhle jedné věci systém a udělala jsem si ji tak, aby se mi líbila a vyhovovala, odstartovala jsem tak svou uzdravující cestu. Nový život po bolesti z rozvodu se musel nastavit a tohle mi pomohlo. Krok za krokem jsem začala dělat byť i jen maličkosti ve všech možných oblastech a dělat je tak, aby se mi líbily a vyhovovaly. A skrz to přicházela úplně jiná energie, pozitivní, radostná, která se mě dotýkala kdykoliv jsem se s těmito věcmi dostala do kontaktu. Když jsem si šla pro cereálie, vzít si náušnice, pustit DVD film, vyndat vánoční dekorace, všude mi to bylo příjemné a měla jsem radost, jak jsem si to uspořádala. Věřím tomu, že uspořádání našeho prostoru má obrovský vliv. A tak to zkuste třeba v tomto týdnu. S jednou věcí. A uvidíte, co se stane!

Dnes a denně narážím na své limity. Nedodržím svá předsevzetí. Něco zvořu. Dostávám rány. Padám. Ale víte co? Znovu vstávám, stavím se na mnohdy slabé a vrávorající nohy a jdu dál. Rvu se. Nejsem poražená. Jsem vítěz. Dnes a denně. Na celý život. To je moje myšlení.

Jak to máte vy? Mějte (nejen) tento týden vítězný bez ohledu na okolnosti.

Přemýšlela jsem, proč se vlastně bojíme pouštět do nových věcí, někam reálně dojít, vykročit, opustit bod A a jít do bodu B. Snít o tom, představovat si to, teoreticky se na cestu vybavovat, vyhodnocovat rizika, odhadovat, co asi přijde nebo s čím bychom se na té cestě mohli setkat, to nám jde výborně. No a to je právě ten problém a ta odpověď. Chceme mít věci pod kontrolou a mít nějakou záruku. Bojíme se vlastně sami sebe, že to nezvládneme, že když přijde něco neplánovaného nebo nepředvídaného, že nebudeme vědět, co máme dělat. Ve skutečnosti jsou jen dvě situace - ty naprosto živelné, kde jde o setiny vteřiny a na které jsme vybaveni pudovou reakcí, podvědomě prostě zareagujete. A ty druhé, kde je nějaké časové okno. Nemusíte to vyřešit hned, hned se rozhodnout, nejde o život. A řekla bych, že tak 99% naší cesty, plní právě tyhle situace. Z toho plyne, že jediný správný způsob je, vydat se na cestu, užívat si jí, klidně změnit směr, přijímat křižovatky, výzvy, překážky, novinky, prostě vše, s čím se na té cestě setkám, jako časové okno na rozhodnutí a uvědomit si, že přesně tohle je ŽIVOT. V tom je jeho nádhera. že pokaždé, když vyjdete z toho svého bodu A, má pro vás nachystáno mnoho věcí a že žádná není proto, aby vás ničila. ale že síla vašeho přesvědčení a touhy do toho bodu B dojít, způsobí, že vás nic nezastaví a překážku jednoduše obejdete.
A tak vám pro tento týden (a nejen tento, ale pro každičký váš den) přeji, abyste opouštěli své body A a šli. Protože život je cesta a kdo bude stát na místě, nikam nedojde. Nebojte se sami sebe, vy to zvládnete, jste na to uzpůsobeni. A když si fakt nebudete vědět rady, je to časové okno, takže máte čas se zeptat druhých.

Znáte to, když se na něco těšíte? A nemusí to být kdo ví co. Jste naplněni radostí. Všechno najednou vypadá jinak, lépe.
Poslední dny pozoruji u svých dětí, že se dokáží KAŽDÝ den z něčeho těšit. Ať už je to třeba i jen to, že jim odpadla jedna vyučovací hodina :-) Cokoliv je důvod k radosti. Znovu objevená žvejka zapomenutá v kapse bundy, skleněnka, bonbón, že se z té skládačky papíru ta loďka fakt nakonec vyklubala a cokoliv dalšího.
A tak vám do tohoto týdne přeji, abyste za všech okolností dokázali sami sebe nastavit na program Radost a dovolili si být šťastní.

Když máte motivaci, sílu, málo problémů, do všeho chuť, je to skvělé. Práce je zábava. Nic není nemožné. Všechno se zvládne. Ale co ve chvíli, když to nejde? Když jste unavení? Smutní? Opuštění nebo bezradní?
Taky to tak někdy mám. Není rameno, na které by člověk byť jen hlavu opřel, natož se vyplakal. A není možné se zastavit. Musím jít dál.
Dlouho jsem žila v představě, že jen "správně" namotivovaný člověk bude úspěšný. Však kdyby to tak nebylo, nebylo by přece potřeba tolik koučů osobního rozvoje, motivace, objevování potenciálu a kdo ví čeho všeho ještě. Ano, motivace je důležitá, ale co když je to "jen" touha zvládnout tenhle jeden den? Mít co dát dětem večer na talíř? Smět jí v sobotu do kina?
Pochopila jsem, že motivace na jeden jediný krok úplně stačí. A může být klíďo píďo bez velkého nadšení.
Každý jeden krok mě totiž k tomu cíli donese. Já tam dojdu! I bez motivačních citátů na zrcadle ;-) Svojí motivaci mám totiž dnes a denně před očima, žije se mnou, mluvím s ní, starám se o ni. A že u toho někdy neskáču radostí? No a :-) Už to, že jsem pořád na cestě, je VÝZNAMNÝ ÚSPĚCH.

Dnešní svět nás nutí neustále do nějaké role. Stále zaujímáme nějaké postoje, skrze něž se snažíme de facto o jediné - být přijati. Toužíme být pro ty druhé dost dobří a to natolik, aby nás brali, měli rádi, vážili si nás. Dítě se snaží zavděčit rodičům, student spolužákům, zaměstnanec šéfovi atd. Až úplně zapomínáme být sami sebou, cítit, co chceme, prožívat věci tak, jak zrovna vnímáme. Pořád sestylizujeme do nějakých rolí, místo toho, abychom byli svobodní ve svých projevech, názorech, citech apod. Děláme to tak dlouho, že už ani neumíme být sami sebou a nevíme, co vlastně chceme.....

Jediným bezpečným místem, kde to tak nemá být, je opravdický domov. Je posláním nás rodičů, vytvářet dětem prostor, kde mohou být tím, kým skutečně jsou bez toho, že se jim budou druzí posmívat, shazovat je, utahovat si z nich nebo dokonce odsuzovat. Prostor, kde mohou projevovat city a nálady tak, jak je zrovna mají. A nalézat pochopení, lásku a přijetí.

Zkuste se tento týden aspoň jedinkrát zastavit a upřímně si říct: Chci tohle opravdu udělat? Říkám to, co si vážně myslím? Dávám své pocity najevo tak, jak je uvnitř skutečně prožívám? Každý jeden takový zvládnutý okamžik vás bude ohromně měnit a pak i vy začněte měnit svět kolem vás. Buďme sami sebou nejen v tomto týdnu. A dovolte být takovým i vaším dětem.

Když se podívám na své děti, nikdy nečekám, že musí splnit nějaké podmínky, abych je milovala, přijímala a byla ráda, že je mám. Jsou tu. Takoví, jací jsou. A jsem za ně ráda. A přemýšlím, kam se tohle prosté bytí, přijetí vlastní hodnoty a vědomí vlastní důležitosti u nás dospělých vytratilo. Vždyť to přece platí pořád. Nejsme tu proto, abychom druhým dokazovali, že za něco stojíme. Právě proto, že za něco stojíme, tu jsme. Se svým životem a posláním. Jsme jedineční a krásní. A tohle bychom měli otiskovat i do našeho okolí a byznysu. Otázkou je, zda to víme, žijeme v tom a děláme to......Zkuste to (nejen tento týden) u sebe najít.

Ať je to cokoliv - vaření, čas s dětmi nebo partnerem, práce, byznys, psaní. Každá činnost, která je dělaná s tím, že to člověka baví, nese ten nejlepší výsledek. Baví vás váš život? Práce? Vztahy?

Často jsme v životě na křižovatce a nevíme, kam jít, co dělat, zvažujeme možnosti. Ale mnohokrát přesně víme, kde je naše místo, známe směr. Ale pak začneme pochybovat - o sobě, o tom směru, o cestě samotné. A najednou umdléváme, zastavujeme, ztrácíme motivaci, chuť i sílu. Paradoxem je, že ti, kteří jsou na křižovatce, by byli tak vděční, kdyby měli svou cestu :-) Svět se stále někam žene, zahlcuje nás novinkami, přesvědčuje o tom, že kde jsme a kam jdeme nestačí, nabízí stále nové možnosti. Ale to není to, co potřebujeme. Dnes, víc než kdy jindy, potřebujeme znát své kořeny a držet se cesty, po které jdeme. Vytrvat. Nevzdat se. Vážit si jí. Být vděčný. Stále něco neřešit. Prostě jít a dělat, to co mám, co vím, že je pro mě. V podnikání stejně jako v osobním životě.
Zkuste se zamyslet, zda znáte svou cestu, víte, co je vaším posláním, co máte dělat. A pokud ano, buďte vděční a jděte dál, vytrvejte.

Poslední dny jsem smutná. Prostě to tak mám, z různých věcí a důvodů. Dneska jsem nechala kolo doma (i když trochu nedobrovolně) a šla jsem do práce pěšky. Užívala jsem si slunce, podzimní barvy a poslouchala písničky, které mám ráda. V práci jsem tvořila to, co mě bavilo a do čeho jsem měla momentální chuť. A uvědomila jsem si, že je fajn přiznat si, jak se cítím a jak věci prožívám. Nemusím se snažit být vždy silná, všechno obstarat a zvládnout. Můžu k sobě i svému okolí být pravdivá a nehrát hru dvojí tváře. Je to úleva žít tak, jak to zrovna cítím, bez výčitek a pocitu selhání. Znáte to? Žijete to? Můžete to :-)?