Přemýšlela jsem, proč se vlastně bojíme pouštět do nových věcí, někam reálně dojít, vykročit, opustit bod A a jít do bodu B. Snít o tom, představovat si to, teoreticky se na cestu vybavovat, vyhodnocovat rizika, odhadovat, co asi přijde nebo s čím bychom se na té cestě mohli setkat, to nám jde výborně. No a to je právě ten problém a ta odpověď. Chceme mít věci pod kontrolou a mít nějakou záruku. Bojíme se vlastně sami sebe, že to nezvládneme, že když přijde něco neplánovaného nebo nepředvídaného, že nebudeme vědět, co máme dělat. Ve skutečnosti jsou jen dvě situace - ty naprosto živelné, kde jde o setiny vteřiny a na které jsme vybaveni pudovou reakcí, podvědomě prostě zareagujete. A ty druhé, kde je nějaké časové okno. Nemusíte to vyřešit hned, hned se rozhodnout, nejde o život. A řekla bych, že tak 99% naší cesty, plní právě tyhle situace. Z toho plyne, že jediný správný způsob je, vydat se na cestu, užívat si jí, klidně změnit směr, přijímat křižovatky, výzvy, překážky, novinky, prostě vše, s čím se na té cestě setkám, jako časové okno na rozhodnutí a uvědomit si, že přesně tohle je ŽIVOT. V tom je jeho nádhera. že pokaždé, když vyjdete z toho svého bodu A, má pro vás nachystáno mnoho věcí a že žádná není proto, aby vás ničila. ale že síla vašeho přesvědčení a touhy do toho bodu B dojít, způsobí, že vás nic nezastaví a překážku jednoduše obejdete.
A tak vám pro tento týden (a nejen tento, ale pro každičký váš den) přeji, abyste opouštěli své body A a šli. Protože život je cesta a kdo bude stát na místě, nikam nedojde. Nebojte se sami sebe, vy to zvládnete, jste na to uzpůsobeni. A když si fakt nebudete vědět rady, je to časové okno, takže máte čas se zeptat druhých.