Když se podívám na své děti, nikdy nečekám, že musí splnit nějaké podmínky, abych je milovala, přijímala a byla ráda, že je mám. Jsou tu. Takoví, jací jsou. A jsem za ně ráda. A přemýšlím, kam se tohle prosté bytí, přijetí vlastní hodnoty a vědomí vlastní důležitosti u nás dospělých vytratilo. Vždyť to přece platí pořád. Nejsme tu proto, abychom druhým dokazovali, že za něco stojíme. Právě proto, že za něco stojíme, tu jsme. Se svým životem a posláním. Jsme jedineční a krásní. A tohle bychom měli otiskovat i do našeho okolí a byznysu. Otázkou je, zda to víme, žijeme v tom a děláme to......Zkuste to (nejen tento týden) u sebe najít.