Když odejde čtyřnohý přítel

Tento článek píšu jako vzpomínku na našeho psa Natana. Pro nás to byl Natík, Nateček, ale taky Lump a Nezbeda. Můj život provázel celých 15 let. A během nich se mi život neuvěřitelně změnil, ale on tu byl pořád. Kamarád, přítel, společník, zlobidlo.

Jak to všechno začalo

Píše se rok 2000, je listopad a s - dnes již ex manželem - jedeme na nějakou akci autobusem MHD. Jako obvykle nastoupíme, tentokrát zadními dveřmi a usadíme se "na čtyřku". Naproti sedí pán se třemi štěňaty. Miluju psy. Na rodičích jsem svého vlastního vyškemrala ve třinácti. Takže se dá říct, že prakticky celý můj život mě pes doprovází. I s manželem jsme o psovi mluvili, mnohokrát, a věděli jsem, že jestli jednou k nám nějaký přijde, bude to pes. Fenku jsme nechtěli. A tak pán se třemi štěňaty nezůstal dlouho bez naší pozornosti. Po 5 minutách jízdy jsme vystupovali z autobusu s malým černým chomáčkem v ruce a vraceli se domů. Na akci jsme tenkrát nedojeli.

Za naším pejskem se skrýval příběh. Pán měl zbylá 3 štěňata, 2 světlé fenečky a jediného pejska. Kříženci kokršpaněla s pudlíkem. Už je nikdo nechtěl, tak s nimi jel na utracení. No odolejte. Pejsek byl jen jeden, takže nebylo třeba vybírat. Když jsme pak doma přemýšleli o jméně, jediné vhodné bylo zkrátka Natan. Je hebrejské a znamená DAR. Ano, dostali jsme ho jako dar, byl pro nás darem celý jeho život a i my jsme mu symbolicky darovali život tím, že jsme si ho v poslední chvíli vzali.  

A jak to pokračovalo

Z malého chomáčku vyrostl pejsek na trochu delších nohách než by měl mít. A co. I tak byl krasavec a pro nás nejhezčí na celým sídlišti. Měl úžasnou povahu vhodnou k dětem. A tak, když se nám pak v květnu 2002 narodila první dcera, nebyl s ním žádný problém. Vlastně. Byl moc statečný! Najednou jsem na něj neměla citovou ani fyzickou kapacitu. Nespala jsem mnoho měsíců, byla přetažená a unavená a všechnu svou energii jsem věnovala miminku. A pes byl odstrčený na vedlejší kolej. Myslím, že tohle ho "poznamenalo" na celý zbylý život, od té doby měl pak už vždy pocit, že musí zápasit o mou pozornost. A tu si zajišťoval - jak jinak :-) - zlobením.

Začal krást dětem hračky a ničil je. To mu zůstalo do smrti. Dokázal se vypracovat do profesionála. Uměl se dělat neviditelným a nehlučným, takže vám ukradl hračku přímo a doslova před nosem. Bez toho, že byste ho i viděli a vnímali. Pak už jen byl pláč, protože hračka se pak našla v jeho kotečku rozkousaná nebo rozcupovaná. V posledních letech miloval papír, takže zničil nejedny důležité dokumenty nebo poznámky. 

Miloval hraní se svýma hračkama. Každé Vánoce dostal i on svůj krásně zabalený dárek. Pískací hračku! Jak z ní byl pokaždé nadšený. Zalehl a pískal a pískal a pískal, až už jsme měli nervy nadranc :-D A pak, když si ji dost užil, ji jednoduše rozkousal. Vybral si nějaký výstupek a žužlal a hryzal. A pak byl zklamaný, že hračka nepíská :-)

Nejoblíbenější hračkou ale zůstával bičík. To je takový provaz spletený do copánku, na jednom konci je očko pro dobrá úchyt. Co jsme se s ním nabojovali! Když jsem řekla: "Bičík. Kde je bičík. Přines." Už letěl a začal boj. Zahryznutý trhal hlavou a vrčel, až jsem se divila, kolik síly je v takovém útlém tělíčku. Musela jsem bičík držet oběma rukama, abych neprohrála :-) Dokázal se na něm udržet zubama, když jsme ho zvedli do výšky. nepustil, bojoval. 

Bydleli jsme v paneláku v přízemí. Miloval být na balkóně a koukat na lidi. Často na ně "pouštěl hrůzu", ale lidé si z jeho štěkání nic nedělali. Kdo ho znal, věděl, že může k balkónu přistoupit a hned se obranář změnil ve šmajchlíře. Vzpomínám, když byly děti malé. Napouštěla jsem jim v létě na balkóně nafukovací bazének pro cachtání. To hned běžel pro nějakou svou hračku a už ji frkal do bazénu, děti ječely, ale pak mu ji s nadšením házely. Byl chytrý. Věděl, že když ji položí vedle bazénu, nikdo mu ji nehodí. Ale když ji šoupne dovnitř, hned je poprask a hračka letí ven. Přesně to, co chtěl :-)

Později tuto svou dovednost vypiloval. Když si chtěl hrát, tedy donutit nás, abychom mu házeli, dával nám hračku tak, abychom ji prostě hodit museli. Oblíbené číslo byli opraváři a návštěvy. Když k nám někdo přišel, vypozoroval, kde má tašku (opravář si rozložil svůj kufřík s nářadím, kam často sahal) a tam mu tu hračku hodil. Jo, jo, obměkčil tak nejedno srdce. 

A nebo, když jsem měla děti v kočárku a chodila s kamarádkami na procházku nebo se s jinýma maminkama bavila na sídlišti. Nastoupilo jeho další oblíbené číslo. Našel klacek nebo šišku a vhodil ji dolů do kočáru. Pak poskakoval kolem a čekal, až mu ji někdo hodí. My zabrané do rozhovoru, jsme nevnímaly. Tak začal kňučet a štěkat a zjednal si pozornost. Nedalo se to vyřešit jinak. Povely jako fuj, nech toho, dej pokoj, nikdo ti to nehodí apod., absolutně nezabíraly.  Vzpomínám na x situací, kdy maminka musela ze spodku kočárku vyndat půlku věcí, protože šiška kamsi zapadla. A hodit se mu prostě musela, abychom si mohly dál povídat.

Co se změnilo

Pak jsem se rozvedla a Natík šel se mnou a dětmi. Byl únor 2013. Na nové prostředí si zvykl rychle a i ve svých 13 letech dokázal vyběhnout do třetího patra jako nic. Přišel o svůj milovaný balkon, ale zvykl si. První rok bylo vše OK. Ve svých 14 letech na to absolutně nevypadal. Měl pár šedých fousků pod bradou. A pořád byl velmi vitální, běhal, hrál si a proháněl fenky. Ale ten poslední rok jeho života byl už náročný.

Přihlásilo se stáří. Začal špatně slyšet. Hůř viděl, ale nijak mu to nevadilo ani ho to neomezovalo. Byl pořád prdle šťastný :-) Měl víc jak polovinu svého života nemocné srdce. To bylo také v pohodě. Ale poslední rok se mu to zhoršilo. Chrchlal a kašlal víc a víc. A začal se počůrávat. To pro mě znamenalo, dnes a denně uklízet v tom lepším případě jen jednu louži. 

Počůral se i několikrát do postele a tak jsme byli nuceni udělat opatření. Nemohl již k nám do obývacích prostor, protože jeho vypěstovaná dovednost neviditelnosti (kterou získal při kradení hraček) způsobovala tiché a neslyšné počůrání toho, co být počůráno fakt nemělo. Byl tedy jen na části bytu a naučili jsme se takto žít. Zestárnul, hodně spal. Ale pořád miloval piškoty. 

A lidské jídlo. To se prostě mohl utlouct. I když celý svůj psí život byl zvyklý na granule a lidské jídlo dostával jen jako poslední sousto, ta chuť ho tak dostala, že byl schopen udělat cokoliv, jen aby se k němu dostal. Co jsme si s ním užili, když venku na naprosto skrytých místech vydoloval zapáchající kost, kus masa a nebo klidně i suchý chleba. Žral všechno. To pro něj bylo zkrátka typické. 

Ten poslední rok byl tedy jiný. Nateček zestárl, hodně spal, do schodů chodil obtížněji, ale stále zvládal po svých. A stále měl dny, kdy překypoval energií a ze schodů letěl jako čamrda, jak se těšil ven. Nic mu nebylo, nic neobvyklého se s ním nedělo, prostě se z něj stal pes senior. 

Jak to skončilo

Pak jsem se ho někdy v polovině října rozhodla vykoupat. Bytem se šířil zápach a já myslela, že se v něčem vyválel. A u toho jsem zjistila, že má na zadečku těsně pod řitním otvorem bolák. Veterinář ho diagnostikoval jako nádor análních žlázek. Zda zhoubný nebo ne nevíme. Není to podstatné. Podstatné je, že na to existuje jen jediné řešení a tím je operace. Kastrace a operace. Bylo mu 15, měl nemocné srdce. Tahle varianta u něj bohužel nepřicházela v úvahu. Odcházela jsem tenkrát z veteriny vyzbrojena antibiotiky na týden a desinfekcí na "bolák". Antibiotika vždy hladce slupnul zabalené v plátku šunky :-), ale při aplikaci desinfekce nadšený nebyl a kousnul mě. Taky bych kousala, když by mě někdo násilím zvedal ocas a zanícené místo chtěl něčím potírat. Stejně to k ničemu nebylo....

Dostali jsme se do patové situace. Neměli jsme řešení. A největší problém byl zápach. Strašný. Žili jsme v psí řiti. Doslova. Přesně tak smrděl celý náš byt. Nenáviděla jsem moment, kdy ráno čerstvá káva, sladké pečivo, zasednu ke stolu, pes do té doby spal, ale pak se probral a přišel ke dveřím. Nemusela jsem ho slyšet, nic, ale přesně jsem věděla, že přišel. Vůně byla ta tam, všechny dobré pocity byly pryč a jen a jen strašný puch. 

Pak ho to začínalo svědit. Ne moc, ale poznala jsem to podle kakancových šmouh na podlaze. Sáňkoval, aby se podrbal. Musela jsem se rozhodnout. 

Bolák byl zanícený a i když nádor nerostl nijak rychle, dalo by se to ještě asi nějaký čas vydržet. Nateček byl stále v relativně dobré kondici. Nehryzal si to, svědění nebylo úporné, jedl a fungoval celkem dobře. Tedy nedošel do fáze, kdy by to bylo pro něj utrpením, trpěl by bolestmi, krvácením apod. Bohužel došel dříve do fáze, která byla neslučitelná s životem s námi v jednom bytě. 

A tak ve čtvrtek 12.11.2015 v 9 hodin usnul pod injekcí z rukou veterináře. Do poslední chvíle jsem ho hladila a byla s ním. Když začala narkóza zabírat a jemu se klížit očička, položil si hlavu sám instinktivně do mé dlaně a pak se postupně ze sedu položil a pak usnul. 

Chybí mi. I když jsem se nad mnoha věcmi s ním už poslední rok zlobila a jsem ráda, že už nejsou, strašně mi chybí. Je tu pusto, moc velký klid. Chybí mi jeho chrchlání, kňučení, když jsme jedli nebo když dávám nádobí do myčky. Také jeho vítání, když přijdu domů. Mám teď čisto a byt voní. Ale srdíčko mě bolí. Chce to čas. 15 let je 15 let a on byl přítelem, který hodně vydržel. 

Tenhle rok byl moc smutný. V únoru odešel pes rodičů, pak v září zemřela maminka a v listopadu Nateček. Smutek je emoce, která je hodně těžká. Musí se odžít, chce to čas. Ale vím, že když můžete vzpomínat, je to lék. 

Vzpomínám na tebe Natečku, byl jsi přítel a společník, navždy v mém srdci.