ZAČÁTEK TOUHY

Podzimní deště ji znavovaly. Deštník už nenosí několik let, je to zbytečná zátěž. Nadechla se, nasadila si kapuci, která byla pro její hlavu zbytečně velká a s odhodláním vykročila mezi hustě padající kapky. Přikrčila se před poryvy ledového větru, pohroužila se do svých myšlenek a monotónně kráčela bytostně známou cestou domů.

Šel proti ní a napjatě ji sledoval. Ta ženská vůbec nedává pozor na cestu! zlobil se uvnitř sebe. Srážka byla nevyhnutelná a také se po pár metrech stala.

Vrazila do něj plnou silou. „Bože, promiňte!“ začala se překotně omlouvat s hlavou stále skloněnou. „Nejsem Bůh :),“ usmál se. Teprve teď se na něj pořádně zadívala. „Jardo… ?“ „Ivano… ?“

Kolik to je let? Začala rychle počítat. Dvacet pět? To ne, musí to být víc, chodila tehdy na gympl. Třicet dva let. Dívala se na něj s velkým zaujetím a zkoumala každý detail jeho tváře. Přibylo mu pár vrásek, ale ta jiskra v očích a jeho překrásný pohled zub času nijak nezasáhl. Znovu cítila vlhkost v kalhotkách jako kdysi za mlada. Trhla sebou.

„Prosím tě promiň, neušpinila jsem tě nějak?“ začala nervózně vytahovat kapesník z kabelky, aby ho mohla případně očistit. Chytl jí jemně za ruku. „Jsem v pohodě.“ Pár vteřin se na sebe dívali. Je to tak dávno. Nikdy nebyli pár, o to víc si ho přála za milence. Když prošel kolem ní ve škole na chodbě, ááách. Jeho vůni by rozpoznala mezi tisíci chlapy i se zavřenýma očima. Oddávala se tehdy aspoň milostným představám, když ho nemohla mít ve skutečnosti. A pak to všechno odnesl čas. Teď tu najednou před ní stojí. Jeho vůně v ní ve vteřině otevřela všechny ty mladistvé představy a hrátky. Začervenala se.

„Mám tady kousek auto, nechceš hodit domů?“ Chvilku zaváhala. V ten moment jí ale ledová kapka zatekla za krk a projíždějící auto ji totálně nahodilo. „A víš, že by mi to docela přišlo vhod,“ odpověděla stydlivě a s malým, trošičku nepříjemným pocitem napětí se otočila směrem, ze kterého právě přišla a vydali se bok po boku k jeho autu. Sem tam se k sobě přiblížili, nebo se neznatelně dotkli. Její smysly byly napružené a každý takový byť jen letmý dotyk intenzivně vnímala.

Parkoval na velmi odlehlém místě. „Proč parkuješ právě tady?“ zeptala se udiveně. „Je to tady osvědčené,“ odpověděl trochu suše. Usadila se v autě a čekala, až si sedne i on. Auto měl krásně uklizené, to u ní hned zabodoval. Navíc to tam příjemně vonělo. Sedl si na místo řidiče a lehce zabouchl dveře. V tu chvíli si uvědomila, na jak moc odlehlém místě jsou. Okamžitě se vše pohroužilo do černé tmy. Lehce se opřela do sedadla a přivřela oči. Jemně, skoro neznatelně se chvěla. Stále cítila vlhko v kalhotkách a tělem jí pomalu začínala proudit vzrušující nervozita.

Přemýšlela, že by bylo dobré něco říct. Otevřela oči a stočila hlavu doleva. Trochu se lekla. Byl kousek od ní a upřeně se na ni díval. Pomalu položil ruku na její levé stehno. Zachvěla se. „Tolik tě chci,“ řekl a rukou pomalu pod sukní směřoval k jejímu klínu. Vsunul jazyk do jejích touhou pootevřených rtů, cítila jeho vousy na svém obličeji a ve stejný moment jeho prsty poodsunuly kalhotky. „Jsi krásně vlhká,“ zašeptal. Jemně ji dráždil klitoris a ona cítila, jak měkne a vlhne stále víc. Celým tělem jí začala stoupat vlna rozkoše a jediné po čem v ten moment toužila, bylo cítit ho uvnitř.

Napřímila se a pootočila se k němu. Chtěla by mu sundat kabát. A vlastně mu sundat všechno, co měl na sobě a konečně – konečně po třiceti dvou letech – se dotknout jeho kůže, svalů, přivonět k jeho tělu. Spalovala ji touha, tolik ho chtěla! Namísto toho se na něj jen krásně podívala. Její stydlivost jí nedovolovala udělat to, nač právě myslela.

Přitlačil ji sebevědomě zpět do sedadla. „Jsem rád dominantní. Nebude ti to vadit?“ Jak kdyby četl její myšlenky. Slastně přivřela oči a jemně se pousmála, v jejích mladistvých představách byl vždycky dominantní. Tam nikdy její stydlivost nebyla překážkou. „Myslím, že jsem na tebe připravená,“ odpověděla.

Během chvilky ležela na sklopeném sedadle, naprosto odevzdaná. Měl ji celou, mohl si s ní dělat co chtěl. Uvědomovala si jeho i svůj zrychlený dech a každá buňka jejího těla křičela touhou po něm. Natáhla k němu ruce a chtěla si ho přitáhnout. „Nepospíchej děvče.“

Opatrně ji vykasal sukni a stáhl kalhotky. Hladil ji po stehnech bříšky prstů a kdykoliv se přiblížil k jejímu klínu, nekontrolovaně zavzdychala. „Nepospíchej,“ připomněl jí znovu. Přetáhl jí svetr přes hlavu a zadíval se na její prsa. Pomalu je vyndal z měkké podprsenky a začal je laskat a líbat. V konečkách prstů třel její vystouplé a tvrdé bradavky. „Vždycky jsi mě jimi vzrušovala. Byly ti vidět pod tričkem a já z toho šílel.“ Teď byly jeho a ona celá s nimi.

Sundal si košili a stáhl kalhoty i slipy. Konečně se ho mohla dotknout. Hladila ho po prsou, voněla k němu a líbala ho. Byli připraveni. Jednou rukou vjel do jejích jemně zvlněných vlasů a v ten samý moment do ní vniknul. Ani neví, jak dlouho to je, co v sobě měla chlapa. Cítila jeho silný a tvrdý úd a zvykala si na jeho přítomnost v sobě. Pomalu začal dělat pohyby. Byl jemný a laskavý. Věděla, že mu může důvěřovat. Věděla, že ví, co má dělat. Vědomě povolila všechno napětí v těle a přidala se k rytmu jeho mileneckých pohybů.

Třicet dva let potlačovaná a opomíjená touha dostala poprvé prostor. Bylo to nejkrásnější milování, které kdy zažila. Byl tak citlivý a přitom silný, rázný a velmi mužný. Byl zkušený a jeho pohyby v ní byly přesně akorát. Věděl, že je křehká a všechno tomu přizpůsobil. Užívala si jeho vedení a dominanci.

Když skončili, oba se tiše oblékli. Nastartoval a odvezl ji před dům. Vypnul motor, natočil se k ní a pohladil ji po tváři. Políbili se. Bála se, co teď přijde. V jejích dávných mladistvých představách nebylo žádné pokračování, ale tady a teď netoužila víc po ničem, než aby tohle setkání nebylo jediné.

Jeho hlas protnul její úvahy: „Jsem zasnoubený a za několik měsíců se budu ženit.“ Panicky začala přemýšlet, co jí tím vlastně říká. Během nanosekundy dokázal její mozek vyplodit několik různých scénářů, které odstartovala tahle jediná pitomá věta. V té stejné nanosekundě se v ní vystřídala škála různorodých pocitů. Přes naději, vztek, zlobu, pocit zneužití až k odevzdání se a pocitu, že život se přeci má žít a užívat. A to se právě stalo. Užila si to neskonale. Tak proč se cítit provinile, nebo jakkoliv špatně.

Podívala se mu zpříma do očí a tiše řekla: „To nevadí. Zítra tou stejnou cestou půjdu domů znovu…“ Otevřela dveře, vystoupila, jemně zabouchla a věděla, že tohle byl teprve začátek…