Už nechodím po skle

Seděla sama na podlaze v potemnělém pokoji. Nechápala, jak se to mohlo stát. Jak to mohla dopustit?! Jak to, že to dovolila? Její sešněrovaná duše začínala znovu volně dýchat. Bolelo to. Byla zmatená. Nejistá. Plná strachu. Ale chtěla znova a znova. Další a další nádech. Věděla, že za ty roky je její duše pořádně svázaná a vysvobození nepřijde ze dne na den. Ale taky věděla, že už nechce nic jiného, než VOLNĚ ŽÍT, BÝT, CÍTIT. Že je čas nechat projevit sebe samu takovou, jaká je. Skončit to věčné nalhávání, že to nedokáže, neumí, neví jak. Věděla, že pro ni nastalo NOVÉ OBDOBÍ….

Zásek v dětství

Když jsem chodila asi do 3. třídy, dostala jsem na výtvarce dvojku z namalované kachny.  Učitelka můj výtvor jedním šmahem ohodnotila dvojkou. Ta kachna byla výborná. Mám ji do dneška a do dneška to považuji za nespravedlnost a zlo napáchané na nebohé dětské duši. A aniž bych to kdy hlouběji zkoumala, tahle situace ve mně zapustila kořeny a rozrostla do neskutečných rozměrů:

• Nikdy nebudeš dobrá.
• Neumíš podat nejlepší výkon (jako kdyby na tom záleželo).
• Jsi mimo, špatně se hodnotíš  – neumíš se objektivně zhodnotit – myslíš si, že je to dobrý, ale ten, kdo tomu rozumí, vidí, že ne.
• To co děláš a jak to děláš, jednoduše nestačí (je to jen za dvě).
• Jsi trapná, když si o sobě myslíš, že se ti to povedlo.

Ano, vážně. Dalších asi tisíc let mého života jsem žila ve strachu se projevit. Projevit, co umím, jaká jsem. Brzděná obrovským strachem z toho, že

• všichni vidí, že nejsem tak dobrá, jak si myslím (= je trapná),
• že to, jak věci umím, je nedostatečné.

Žila jsem ve lži. A chránila se zklamání – udělám věci po svém a jak nejlépe umím a stejně dostanu ťafku, že to není dost, že to není dobré. Tak se raději nebudu projevovat, o ťafky nestojím.

Dovolila jsem jedné učitelce a jedné kachně, aby na roky svázaly moji duši, moje sebevědomí, moji kreativitu. Dovolila jsem uvěřit lžím o tom, že nejsem dost dobrá, že to, po čem toužím, co chci dělat a co umím, je nedostatečné. Že nestačím na nějakou laťku. Kdo ji tam dal a co je to vůbec za laťku jsem nikdy nezkoumala.

A víte co? Přitom by úplně stačilo, kdyby mi tehdy někdo řekl: „Ta kachna je skvělá a moc se ti povedla.“ Ona se mi povedla, posuďte sami.

Moje budoucnost by se třeba odvíjela úplně jinak. A třeba ne, třeba by mě zazdily jiné další situace.

Právě proto si dávám tak záležet na tom, abych svoje děti , jejich víru v sebe a to, co dělají, rozvíjela a nezabíjela. Proto je podporuju, povzbuzuju, vedu konstruktivně k jejich zlepšování se, ne s mazáním medu kolem pusy, ale také ne se vsázením pocitu na to nestačíš, na to nemáš.

Věřím, že cokoliv CHCEME, také můžeme.

Chceme zde znamená skutečně chceme, zajímá nás to, máme o to zájem, vidíme v tom pro sebe smysl.

Můžu, i když nejsem dokonalá

A tak se vracím k tomu dětskému snění a víře, že to dokážu, že prostě můžu.  Můžu a nejsem trapná. Můžu, i když nejsem dokonalá. Můžu, přestože se dnes bojím, stydím, bojuju sama se sebou. Chci v sobě znovu otevřít léta uzavřené prameny a nechat je vytrysknout.

Dovolit si dělat věci, které chci a které mě baví. Bez zkoumání jestli jsem na to dost dobrá.

Musím to v sobě nějak demonstrovat. Cítím, že potřebuji nějaký rituál, bod, ke kterému se mohu vracet. Je mi totiž jasné, že pocit nejsem dost dobrá není o jednom uvědomění si. Že je to něco, co se ve mně tak zakořenilo, že se to bude objevovat znovu a znovu. A tak si vytvářím rituál a rozhoduju se svoje staré nastavení Nejsem dost dobrá jednou provždy spálit. Opravdu nemusím umět všechno, nemusím být dokonalá, nemusím skákat laťky, které někdo obecně postavil. Nic z toho nevypovídá o mé hodnotě, poslání a přínosu pro ostatní. Naopak. Potřebuju jít a dělat věci v obyčejné prostotě, v nedokonalosti, bez čekání na to, až….

Protože proto tu jsme, abychom jednoduše byli. Žili takoví, jací jsme. Nesplňovali neustále svoje nebo cizí představy. Nenaplňovali  nějaká přesvědčení. Nedávali svým duším limity a omezení.  

Zkuste si tento rituál také. Spalte svoje přesvědčení, že nejste dost dobří a dovolte si být takoví, jací jste, sami sebou. Dovolte dát světu to, co umíte, víte a znáte. Dovolte lidem, aby vás poznali a vzali si od vás to, co jim nabízíte. Nebojte se. Jste na to ti nejlepší.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Určitě se najdou další takové „učitelky“. Ale záleží na tom? Mám se proto bát projevovat? Žít? Být sama sebou? Nikdo nežije můj život. A jednou to budu JEN JÁ SAMA, kdo se ohlédne a bude hodnotit.

A tak si říkám: Uvidím podél své životní cesty vysmívající se tváře „učitelek“ a pocítím jejich triumf? A nebo uvidím tváře lidí, které jsem obohatila, inspirovala a kterým jsem pomohla navzdory tomu, že jsem nebyla nejlepší? Prostě jen proto, že jsem si dala šanci a uvěřila tomu, že nemusím být nejlepší, ale i tak mám co dát? Že můžu dělat, co umím a co mě baví?

Strach z lidí, strach z nepřijetí, kritiky, selhání, ztrapnění se…má každý. Jenže jen NĚKTEŘÍ dovolí, aby jim tenhle strach neurčoval jejich cestu.

A tak znovu zvolávám Seru na to, chci víc!

Dej do toho všechno, dej do toho sám sebe

A dělám první krok, vytvářím novou službu. Na ní mi tohle všechno vyhřezlo. Všechen ten letitej hnus. Kostlivec vypadl ze skříně. Nejdřív jsem se jím nechala pořádně vyděsit. :-) Abych se nakonec přiblížila, prozkoumala ho a nechala odejít. Nemylte se! Nebylo to lehký. Ale DOKÁZALA JSEM TO! Každý to může dokázat, každý může zvítězit nad svýma kostlivcema.

Celé je to vlastně o odvaze – být sám sebou, věřit své hodnotě a dávat všechno co mám, co jsem a co umím druhým.  Když se ve mě nová služba narodila, byla jsem posraná strachy za ušima. Viděla jsem před sebou přesně 3 konkrétní lidi, u kterých jsem si přála jediné: Hlavně ať se o tomhle nedozví! Vysmějou se mi. Odsoudí to. Prohlásí to za bláznovství, za propadák. Jsou totiž mnohem lepší než já. Jsou. Tečka. Mají vzdělání, praxi, nadání. Já „jen“ zúročuji svoje zkušenosti a dělám to svým citem a vlastním způsobem.

A pak jsem si to uvědomila. Vždyť to jsem ale já, celá já, s tím, jak věci vidím, vnímám, nasávám, se všemi roky samo-učení a hodinami samo-praxe. A umím vytvářet ty stránky jednoduše lépe než ti, kteří mou službu potřebují. A o tom to je. Jsem tu ne pro obecnou skupinu zákazníků, ale pro ty přesně konkrétní, kteří chtějí to, co umím, kteří chtějí mě a to, co ze sebe do své práce dávám. A vůbec nevadí, že na to nemám vzdělání. Mám své dary, své zkušenosti, svůj přístup.

Tohle mi napsala jedna z klientek, když jsem vytvářela návrh pro její prodejní stránku:  Jdu k notesu a otevírám Tvůj návrh. Spadla mi brada. Je to super!!!! No Ty vole….., to je přesně ono! Je to úžasný, čistý, krásný, dokonalý. Veru, jsi génius:) Takhle to vypadalo v mých představách, jen já je neumím zhmotnit a Ty jo! Budu moc šťastná, když doděláš i zbytek, vypadá to tak, jak jsem si představovala, jsi boži. Díky.

I vy máte své dary, svou praxi, svůj přístup, náhled. A není potřeba se bát projevit se a tuhle jedinečnost dát do své práce, svých služeb, svých výrobků.  Protože ti, pro které tu jste, o vaši jedinečnost budou stát. A zaplatí vám za ni.

Kdybych toho kostlivce vrátila zpátky do skříně, nikdy bych se nedostala ke krásné práci pro ty, kteří o  ni stáli právě ode mě. Každou revitalizovanou prodejní stránkou vnímám, že rostu, že se zlepšuju, že víc uvolňuju potenciál, který je ve mně. To je zákonitost. Voda, které uvolníte cestu, se vydere na povrch a ukáže svou sílu.

Možná si říkáte, proč jsem svůj článek nazvala Už nechodím po skle. Protože to nejlépe vyjadřuje můj dosavadní život. Představte si skleněný most ve výšce několik stovek metrů nad zemí. Styl chůze přes něj (tedy aspoň tak, jak bych po něm šla já :-)) je přesným obrazem toho, co jsem žila – strach, nepřirozená chůze, obavy, limity, bázeň, sešněrovanost. Ale já to chci jinak.

JÁ UŽ NECHODÍM PO SKLE…

PS: Mísu s popelem z Nejsem dost dobrá jsem si nechala a každé ráno se na ni podívám a připomenu si své nové nastavení a jdu do toho dne s vědomím, že nemusím být nejlepší, stačí být sama sebou. :-)