Recept na šťastný život? Existuje!

spokojenost v zivote

 

Tento obraz je velmi jednoduchý a porozumí mu v mnohém už i malé děti. Má neskutečně mnoho hloubek a podob, všechny vám tu asi nevylíčím.

Představte si sami sebe stojící na poli, nebo třeba v zahradě. To je váš život. Je to kus “země”, který je živý. Je to pole, ve kterém se pohybujete.  Vaše území má hranice. Kolem vás jsou další lidé ve stejném postavení, mají své pole (zahradu) se svými hranicemi. A teď uvolněte představivost.

Když se nebudete mít rádi, budete se otevírat špatným věcem a to i v podobě pohrdání, závisti, nesebepřijetí, hysterii a všeho možného ostatního, co je pro vás destrukční, je to stejné, jako byste na svém políčku/zahradě zapalovali požáry, sázeli plevel nebo dokonce jedovaté květiny. Je to jednoduché: Co zasejete, to také sklidíte, resp. musíte v tom žít. Vy rozhodujete, zda zasadíte plevel a jedovaté květiny, nebo naopak  zdravou “stravu” a voňavé barevné květy a budete vonět a přitahovat.

Představte si teď svým vnitřním zrakem sami sebe, kde jste? Jak vypadá ta vaše zahrada? Je vám v ní dobře? Kde co roste, vidíte to? Máte přehled? Pečujete o ni? Chráníte ji? Projděte se teď po ní.

A takhle to mají všichni kolem vás. Mají své zahrady. Manžel/ka, děti, šéf, kolegové/yně v práci. Každého, s kým se střetnete, si představte, jak stojí v té své zahradě, na tom svém políčku.

Vaše zahrada má hranice, plot, vymezené území. Jasně a jednoduše. Vy jste strážce těchto hranic. Vy rozhodujete o tom, co za tyto hranice, do své zahrady, pustíte. Hlídáte si to ne proto, že byste byl zlí, přísní, nafoukaní, drábové apod., ale protože vám na vašem území záleží. Protože víte, že z něj neutečete, že tam musíte žít. Proto některé věci jednoduše nedopustíte.

Žijete s člověkem, který vámi pohrdá, ponižuje vás, nic pro něj neznamenáte? Máte v práci kolegu, který vás stírá a vy se cítíte podřazeně? Někdo vám neustále dává něco za vinu a vy žijete s neustálým pocitem viny? Pak jste mu dovolili překročit vaše hranice a pustošit a plenit vaši zahradu. Jemu je to jedno, vy nesete následky, vy se denně díváte do své zničené zahrady, ve které není místo na postavení altánku, sednutí si a nabrání odpočinku, kde chybí slunce. Je tam temno, suchopár.

Musíte tenhle obraz prožít, procítit, abyste pochopili, jak moc destrukční někteří lidé a jejich vliv na váš život jsou.

A uvědomit si, že si hranice vymezujete kvůli sobě. A pak to můžete dělat úplně v klidu, s láskou (k sobě i druhému), bez pocitů viny, protože vy nejdete proti tomu člověku, vy mu neubližujete, vy se vůči němu nechováte špatně (i když on to tak může brát a zase házet vinu na vás a to je to neustálé kolečko viny), ale vy takto víte, že se máte rádi, záleží vám na vašem prostoru, ve kterém žijete, víte, že zkrátka musíte, protože jinak se vám vaše zahrada promění v nehostinné místo. Je to velmi osvobozující.

Stejné hranice mají i políčka/zahrady ostatních. Kdyby tento obraz znal a žil každý, byl by pokoj a harmonie v každém vztahu. Respektujte hranice druhých políček/zahrad. Nepřekračujte je, když na to nemáte právo. Nestavte se do rolí, které vám nepřísluší. Je to věc vašeho šéfa? Nedělejte ji za něj. Je to zodpovědnost vašeho dítěte nebo partnera? Nechte mu ji i s důsledky (zkultivuje nebo zpustoší svou zahradu).

Vždy vcházejte do zahrady druhého branou, dveřmi a nepřelézejte plot. Nesnažte se mu tam vnutit, vpadnout ani se vkrást. Buďte důstojní a čestní. Vcházejte přímo, jasně. Nechce-li vás druhý na svém území, respektujte to.

Vidíte to teď svým zrakem? Vidíte sebe jak chcete jít k někomu na jeho území, přiblížit se mu, být s ním? Stojíte u dveří? Co nesete? Máte pro něj něco dobrého na zub, nebo jste plni zranění, kritiky a očekávání hádek a nepřijetí?

Tenhle obraz si vykreslete v jakékoliv situaci mezilidských vztahů, hlavně ve vaší rodině. Porozumí mu výborně i děti. Situace, kdy si dítě půjčuje od sourozenců věci bez dovolení, kdy vchází do pokoje bez zaklepání, kdy sledujete aktivity svého partnera a tisíce dalších, všechny znamenají jediné: atakujete hranice druhého, přelézáte plot, jste jako zloděj a lupič. (Pokud se vás to týká, můžete si nyní ve své mysli rozvést obraz toho, co děláte dál v té zahradě druhého. A nebo naopak, uvědomit si, zda někdo z vašeho okolí se takto nechová k vám, nepřelézá váš plot, nechodí na území, kde nemá co dělat. Co vidíte, že tam dělá? Krade? Zapaluje požáry? Svazuje vás?…A máte jasno, jsme zpátky u hranic a u toho, jak a proč si je potřebujete střežit a vede vás to do akce. Ano, hlavně ženy, které si nechávají tolik věcí kolikrát líbit od druhých, nedovolte to už, nenechte druhé jako zloděje krást a ničit ve vaší zahradě. Postavte se proti tomu, braňte se.)

 

Zahrada 02

 

Každý máme své políčko/zahradu a jsme za něj zodpovědní. Vaším posláním je mít svou zahradu krásnou. Postavte tam jezírko, kde se půjdete osvěžit v parném dni. Postavte tam altánek s houpačkou, kam půjdete relaxovat v namáhavém dni. Udržujte svou zahradu krásnou ve všech koutech a částech. Můžete pak být někým, kdo pomůže a poslouží druhému. Vaše zahrada bude vonět a lákat, vábit. Stejně jako opravdová zdravá zahrada – je plná života, slétají se do ní ptáci, motýli, včely sbírají nektar na med, slouží mnohým a všem tam je dobře. Pak lehce přijmete poutníka, který je vyprahlý, skleslý, unavený, dáte mu kus ze své zahrady (pokud se tak rozhodnete) a osvěžíte ho, nasytíte, dodáte kuráž a sílu na další cestu. Žijete, dýcháte, měníte svět. Kéž by na světe byly jen takovéto zdravé voňavé zahrady, lidé k sobě přicházeli s respektem a vědomím vlastních hranic…

Obraz, kdy každý má tu svou zahradu a vy ho v tom vidíte i s jeho hranicemi, je velkou pomocí v další věci – když tohle budete respektovat, pak k druhému začnete přistupovat jinak. Už ho nebudete manipulovat do svých představ a přání, už se nebudete stavět do pocitu, že vy víte, co je pro něj dobré, nebudete se snažit druhému pomoct přes jeho odpor nebo nechuť. Nabídnete pomoc, vysvětlíte, co na jeho zahradě vidíte a co by bylo dobré změnit, ukážete mu důsledky toho, co mu tam bují a roste, kam to může vybujet a jak je to pro něj může být škodlivé, ujistíte ho, že jste tu pro ně (tohle platí hlavně ve vztahu rodič-dítě, popř. mezi kamarády), ALE budete respektovat, když vás odmítne. A nezraní vás to. Tohle zopakuji: NEZRANÍ VÁS TO. Protože vy rozumíte tomu, že stejně tak jako vy máte svou zahradu, za kterou nesete zodpovědnost a rozhodujete o tom, jak bude vypadat a máte plné právo přijmout nebo odmítnout přicházející a jejich nabídky, stejně tak to má i ten druhý. Je to jeho zahrada. Možná v tuto chvíli jen není ještě zralý na to vaši pomoc přijmout. Možná ho jeho plevel infikoval a je plný zlosti. Možná se nemá rád. Je to jeho rozhodnutí. Vy si jen uvědomíte, že neodmítá vás. Nejde tu o vás. Nemusíte si to brát osobně. On jen rozhoduje o tom svém území. Možná vás tam sám za týden pozve a pustí. Možná jen potřebuje čas a vaše ujištění, že tu jste vedle pořád a to ho dovede k tomu, že otevře dveře ve chvíli, kdy to nečekáte a nenaplánujete.

Žádného člověka nemůžete donutit, aby vás přijal.

Buď vejdete dveřmi, které on otevřel a pak můžete v jeho zahradě pomoci, přinést něco dobrého na zub, užívat si společný čas, být spolu, zažívat spolu věci (hrát si, vytvářet něco, stavět nový dům…) a přinese to užitek. A nebo přelézáte plot. Pak se mu vnucujete, podlézáte, škemráte, děláte mu (pro něj) nevítanou společnost. Máte to fakt zapotřebí?…..

Nechte lidi kolem sebe volně dýchat. Respektuje jejich území a nechte je nést důsledky jejich rozhodnutí. Možná vidíte, jak mu to tam hoří, doutná, bují, jak je tam stín a smrad. A víte, že se k němu chcete, potřebujete dostat. Že mu můžete pomoci. Když ho milujete, nevzdáte to a budete se mu stále chodit připomínat, stále nabízet dobroty, které jste pro něj připravili, ale taky stále budete trpělivě čekat u těch jeho dveří, než vám je otevře, pozve vás dál a dovolí vám, abyste se pustili do práce na tom jednom temném koutě. On rozhodne, zda mu to stojí za to. A výsledek – změna – je pak neskutečně rychlá.

A vztah, manželství?

To je ten moment, kdy ten plot mezi svými zahradami zbouráte a uděláte jednu společnou, kde žijete spolu. “Opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.” (Bible). Už nezáleží na tom, z jaké jdeme rodiny, z jaké sociální situace apod., je to naše rozhodnutí spojit své zahrady a vytvořit NOVÝ, ZCELA NOVÝ prostor, který je náš a o který SPOLEČNĚ pečujeme. A do něj pak přivádíme děti a učíme je se o ni také starat….A střežíme ji a je tam bezpečno. A při tom všem máme stále to své vlastní území, se svými hranicemi. Ale to už je hloubka, do které se tu pouštět nebudu. Přemýšlejte, vizualizujte sami :-).

Někdy je váš soused pěkný tvrďák. Na jeho zahradě mu absolutně nezáleží. Hoří to tam. Je to tam strašný. A vy najednou vidíte, že jeho nezodpovědnost a nezájem o jeho zahradu ohrožuje i tu vaši. Začne to třeba jen občasným kouřem, nakonec je to takový čoud, toxické zplodiny apod., že to začne ničit i vaši zahradu. Nedá se tam žít. Je to nebezpečné. Požár může přeskočit. Jste v ohrožení.

Chyba je, že to došlo až tak daleko. A to se vracíme opět na začátek. Když máte v sobě tento obraz a víte, že máte zodpovědnost za svou zahradu a záleží vám na ni, tak už začnete jednat ve chvíli, kdy se u souseda začnou objevovat první ohýnky (setřel vás před kamarádem, vysmál se vám a vašim snům, vykecal tajemství…). Půjdete a budete v lásce k sobě, chránit své území.

Někdy stačí jen říct, že to pálí, bolí, že ten kouř štípe do očí.

A soused (manžel, kamarád, kolega) to uhasí. Postavili jste se za sebe, druhého třeba ani nenapadlo, že by vám to mohlo tak moc vadit a ohýnek uhasí a dá si pozor, aby ho příště zase nezaložil. A nezraní ho to, protože má stejný obraz a ví, že jen hájíte své území. že pečujete o svou zahradu (o sebe). Někdy ale váš soused takový není a je mu to fakt fuk. Pak musíte tvrdě hájit své hranice a území. Někdy hodně tvrdě. A někdy to nepomůže. Pak třeba musíte odejít. Odstěhovat se, opustit to místo (zaměstnaní, vztah), protože najednou víte, že když zůstanete, zemřete, vaše zahrada bude sežehnutá, zaplevelená, bude mrtvým spáleništěm, temným místem…Kolik z nás žije v takové zahradě? Dovolili jsme druhým, aby ji zplenili, spálili, zasmrádli, zpustošili a zůstáváme v ní. A lakujeme sebe, že to je dobrý, že to není tak strašný, že to zvládáme….

zaplevelena zahrada

Tečou mi tu slzy, protože životy mnohých z nás jsou opravdu nehostinným místem, místo toho, abychom žili v bujaré, zelené, životem oplývající zahradě, šťastní, s vědomím své hodnoty i hodnoty těch, kteří jsou kolem nás. Je mi líto, že lidé zůstávají a věří, že to není tak strašný, že se to zlepší, místo toho, aby sbalili kufry a odešli. Aby začali se svou zahradou něco dělat. Protože mají právo na krásnou zahradu. Opravdu mají. Každý máme právo rozhodovat o tom, kde budeme žít a jak to tam bude vypadat. Ale zříkáme se zodpovědnosti. Říkáme – já nemůžu, musím tohle a tamhle to. A život nám uteče v hnusné zahradě bez života, lásky, naděje, barev.

Taky svádíme odpovědnost na druhé – nemůžu za to, to udělal soused (manžel/ka, rodiče), on zničil mou zahradu, on za to může, já jsem oběť. Ale to tak není! Naše zahrada vypadá přesně tak, jak my sami dovolíme, aby vypadala.

Každá zahrada, ať je teď v jakémkoliv stavu, může být krásná. Plevel lze vytrhat a osázet zdravými plody a květy. Zarostlé cesty lze znovu prošlápnout.

Když bychom každý poctivě a s láskou k sobě a druhým pečovali o svou zahradu, udržovali ji zdravou, krásnou, voňavou, kdybychom respektovali své hranice,  byl by svět úplně jiný. Byl by plný harmonie.

Tento obraz je hluboký, má mnoho úrovní, vynechala jsem růst, proměny, přesídlování, útěky od problémů, uzavření hranic, vystavění obřích plotů a bariér a další. Ale to si vy už najdete sami.

Jaká je teď vaše zahrada? Jak se o ni staráte? Jaké jsou zahrady vašich dětí? Mužů a žen?

 


Zaujal vás článek? Chcete vědět, až napíšu další? Ráda. Vložte e-mail a já vám dám zprávu.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu je já Veronika Mašínová na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy. Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-knihy a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu. Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.


Z PORAŽENÉ ŽENY VÍTĚZKOU
V ŽIVOTĚ I PODNIKÁNÍ.

Můj osobní příběh

Chci si e-book přečíst
Komentáře
  1. Marie Smazalová napsal:

    Krásně napsané, kéž by pochopili všichni.Budu vysvětlovat svým vnučkám.(3+9 let)

  2. Leny napsal:

    Verunko, úžasný článek, moc chválím a děkuji za něj, za tebe, že jsi tak krásným nástojem moudrosti a inteligence 🙂

  3. Lea napsal:

    Moc hezky napsané.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *